Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

IV.ÚS 410/2000

Ústavní soud rozhodl dne 2. října 2000 v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Čermáka a soudců JUDr. Pavla Varvařovského a JUDr. Evy Zarembové ve věci ústavní stížnosti 1) J. M., 2) L. M., obou zastoupených JUDr. J. Z., advokátem, proti usnesení Okresního soudu v Kolíně ze dne 29. 12. 1999, čj. -12, a usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 27. 4. 2000, čj. -22,

takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Ve včas podané ústavní stížnosti proti shora uvedeným rozhodnutím obecných soudů stěžovatelé setrvávají na svém stanovisku, že nález Ústavního soudu ze dne 31. 3. 1999, publikovaný pod č. 83/1999 Sb., představuje důvod obnovy řízení ve smyslu ustanovení , neboť právě tímto nálezem byla odchylně řešena otázka týkající se pro ně nepříznivě vyřízené restituční záležitosti ve věci sp. zn. Okresního soudu v Kolíně. Svými rozhodnutími obecné soudy popřely vázanost nálezy Ústavního soudu, danou ustanovením y ČR, a také v tomto tkví důvod, proč se stěžovatelé rovněž s poukazem na porušení ústavně zaručených práv zakotvených v y ČR a d domáhají zrušení napadených rozhodnutí.

Z obsahu spisu Okresního soudu v Kolíně Ústavní soud zjistil, že stěžovatelé podali u tohoto soudu návrh na obnovu řízení vedeného pod sp. zn. tohoto soudu s poukazem na již konstatovaný nález Ústavního soudu, obsahující právní názor svědčící pro oprávněnost jejich restitučního nároku. Okresní soud v Kolíně již citovaným usnesením tento návrh na povolení obnovy řízení zamítl, a to v podstatě s odůvodněním, že toho, čeho se stěžovatelé s odkazem na nález Ústavního soudu dovolávají, není otázkou skutkovou, ale právní. Nález Ústavního soudu není tedy oním rozhodnutím, jaké má na mysli ustanovení , a to také z toho důvodu, že se bezprostředně netýká věci či účastníků tohoto řízení, o jehož obnovu se jedná, a navíc žádným způsobem nemění skutkový stav věci v konkrétním původním řízení. K odvolání stěžovatelů rozhodl Krajský soud v Praze rovněž již konstatovaným usnesením tak, že usnesení soudu prvého stupně potvrdil. V důvodech svého rozhodnutí odvolací soud se zcela ztotožnil s právním hodnocením soudu prvého stupně, že citovaný nález pléna Ústavního soudu nezakládá důvod obnovy řízení podle , neboť rozhodnutím v tomto ustanovení citovaným je míněno rozhodnutí v konkrétní věci, a nikoli rozhodnutí tak obecné povahy.

Podle ustanovení pravomocný rozsudek nebo pravomocné usnesení, kterým bylo rozhodnuto ve věci samé, může účastník napadnout návrhem na obnovu řízení, jsou-li tu skutečnosti, rozhodnutí nebo důkazy, které bez své viny nemohl použít v původním řízení, pokud mohou přivodit pro něho příznivější rozhodnutí ve věci. Také podle názoru Ústavního soudu rozhodnutí může pro účastníka přivodit příznivější výsledek řízení tehdy, jestliže soud v původním řízení vyřešil předběžnou otázku odchylně, než ji později rozhodl příslušný orgán, nebo šlo-li o případ, že soud byl vázán rozhodnutím jiného orgánu ( ) nebo vycházel z rozhodnutí jiného orgánů ( ), a zjistí se, že příslušný orgán svým pozdějším rozhodnutím vyřešil stejné skutkové okolnosti jinak. Třeba proto souhlasit se stanoviskem uvedeným v usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 28. 1. 1999, sp. zn. (č. 48 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek 7/2000), že okolnost, že odůvodnění nálezu Ústavního soudu zahrnuje posouzení právní otázky, kterou odvolací soud posoudil v jiné věci dříve jinak, nečiní z nálezu rozhodnutí, jež by bylo důvodem obnovy řízení ve smyslu již citovaného usnesení. Ústavní soud je si sice vědom toho, že zajisté existuje bezpočet věcí rozhodnutých, pokud jde o právní posouzení věci, odchylně od toho, jak sám později judikoval, nemůže nicméně odhlédnout od toho, že povolení obnovy řízení z tohoto důvodu by nevyhnutelně vedlo s ohledem na vznik bezpočtu nových právních vztahů k narušení principu právní jistoty.

Všechny uvedené skutečnosti a úvahy jeví se Ústavnímu soudu natolik evidentní, že mu nezbylo, než ústavní stížnost podle ustanovení , o Ústavním soudu, ve znění , odmítnout.

Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.

V Brně dne 2. října 2000

JUDr. Vladimír Čermák

předseda senátu