Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

II.ÚS 212/2000

Ústavní soud České republiky rozhodl v senátě ve složení předseda JUDr. Vojtěch Cepl a soudci JUDr. Jiří Malenovský a JUDr. Antonín Procházka ve věci ústavní stížnosti Ing. J. H., zastoupeného Mgr. J. B., advokátkou, proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 2. 2. 2000, č.j. -254, ve spojení s rozsudkem Okresního soudu v Nymburce ze dne 25. 10. 1999, č. j. -231, za účasti Krajského soudu v Praze a Okresního soudu v Nymburce, jako účastníků řízení, a Zemědělského obchodního družstva R., zastoupeného správcem konkurzní podstaty JUDr. J. C., jako vedlejšího účastníka řízení, mimo ústní jednání, takto:

Ústavní stížnost se o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í :

Dne 5. 4. 2000 se na Ústavní soud obrátil stěžovatel s ústavní stížností proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 2. 2. 2000, č.j. -254, kterým bylo zamítnuto jeho odvolání proti rozsudku Okresního soudu v Nymburce ze dne 25. 10. 1999, č. j. -231. Okresní soud v Nymburce uložil stěžovateli trest odnětí svobody v trvání 12 měsíců se zařazením do věznice s dohledem, neboť jej shledal vinným tr. činem zpronevěry dle a 2 tr.z. a podle tr. ř. mu byla uložena povinnost uhradit poškozenému Zemědělskému obchodnímu družstvu R. škodu v částce 345.819,- Kč. Podle navrhovatele oba soudy zasáhly do jeho základního práva podle d (dále jen "") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (č. 209/1992 Sb.). Jako důvod pro své tvrzení uvádí, že soudy nepostupovaly správně, když předpokladem uložení trestu je především zhodnocení stupně společenské nebezpečnosti tr. činu pro společnost. Trestného činu se nedopustil úmyslně, ale v důsledku velkého pracovního vytížení. V důsledku četných pohledávek věřitelů, které musel řešit bezodkladně, došlo k pochybení v nedostatečném provedení realizovaných plateb, neboť v několika případech nepředal k zúčtování převzaté částky za dodávky mléka. V odvolání se zavázal svoje pochybení odčinit uhrazením dlužné částky a doklad předložit při veřejném zasedání. To se mu sice k termínu zasedání zcela nepodařilo, předložil však doklad o splacení 130.000,- Kč, tedy více než jedné třetiny. Ohledně zbývající částky požádal soud o odročení o 2-3 týdny. Krajský soud ale jeho návrh, stejně jako odvolání, zamítl, ač bylo namístě, s ohledem na snahu stěžovatele pochybení odčinit, uložit trest podmíněný. To není zcela v souladu s § 3 odst. 4 tr.zák., který vymezuje stupeň nebezpečnosti tr. činu a trest je s ohledem na § 23 tr.z. nepřiměřený, neboť jeho funkcí je ochrana společnosti před pachateli tr. činů, snaha zabránit páchání další tr. činnosti a výchova k řádnému životu. V jeho případě jde ale o ojedinělé pochybení, s orgány činnými v trestním řízení spolupracoval a vedl řádný život. Výsledkem spravedlivého procesu by měl být i spravedlivý trest. V jeho případě by k nápravě stačil méně přísný druh trestu (např. obecně prospěšných prací nebo peněžitý trest). Proto navrhl zrušení rozhodnutí obou soudů a odložení vykonatelnosti napadených rozhodnutí.

Ústavní soud si vyžádal stanoviska účastníků a vedlejších účastníků řízení. Za Krajský soud v Praze se vyjádřila JUDr. M. M., která plně odkázala na odůvodnění rozhodnutí. Za Okresní soud v Nymburce se vyjádřil JUDr. V. K., který uvedl, že okresní soud nemohl vzít v úvahu polehčující okolnost úhrady škody, neboť v době projednávání před okresním soudem škoda uhrazena nebyla, ani nebyly činěny kroky k úhradě. Za Okresní státní zastupitelství v Nymburce JUDr. M. P. uvedla, že trest lze považovat za přiměřený, neboť je uložen v dolní hranici sazby. Nebyl vyloučen ani podmíněný trest, pokud jde o zásah do ústavně zaručených práv a svobod, tak k němu nedošlo. Dodala, že v současnosti je proti stěžovateli vedeno tr. stíhaní pro tr. čin dle § 147 odst. 1 a 2 tr.z., kterého se měl dopustit neodváděním zákonných dávek za své zaměstnance v letech 1995-1999. Dosud ve věci neproběhlo hlavní líčení. Krajské státní zastupitelství v Praze, stejně jako Okresní státní zastupitelství v Nymburce, se svého postavení vedlejšího účastníka vzdalo. Správkyně konkursní podstaty Zemědělského obchodního družstva R. pouze uvedla, že v období 15. 1. až 17. 3. 2000 stěžovatel uhradil dlužnou částku.

Ústavní stížnost byla podána včas a stěžovatel byl řádně zastoupen ve smyslu ustanovení a , o Ústavním soudu. Na základě ústavní stížnosti, vyjádření účastníků a vedlejších účastníků řízení a předloženého spisového materiálu dospěl Ústavní soud k tomuto závěru: ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud konstatuje, že věc, která je předmětem ústavní stížnosti, byla projednána v řádně vedeném soudním řízení, ve kterém nebylo shledáno porušení ústavních zásad trestního řízení. Ústavní soud v první řadě konstatuje, že ústavní stížnost spočívá převážně v tvrzeních, zpochybňujících toliko druh trestu a jeho výši. Proto považuje za nutné zdůraznit, že jeho úkolem je pouze ochrana ústavnosti, a nikoliv "běžné" zákonnosti. Není součástí soustavy obecných soudů. Nepřísluší mu proto zpravidla ani přehodnocovat dokazování, před nimi prováděné, pokud jím nejsou porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele.

Právě v této souvislosti Ústavní soud již několikrát judikoval, že důvod ke zrušení rozhodnutí obecného soudu by byl dán pouze tehdy, pokud by jeho právní závěry byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními nebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývaly (srov. např. nález

sp. zn.

, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR, sv. 3, C. H. Beck, 1995, str. 257). To však v dané věci není předmětem ústavní stížnosti. Ústavní soud je podle y ČR orgánem ochrany ústavnosti, kdežto rozhodování o vině a ukládání trestů je v kompetenci obecných soudů (y ČR, y). Nepřísluší mu proto posuzovat přiměřenost výše trestu uloženého v trestním řízení, neboť to je zcela v kompetenci obecných soudů. Pouze ve výjimečném případě, kdyby výše trestu byla ovlivněna porušením ústavně zaručeného práva (např. porušením zákazu diskriminace podle y), byla by dána možnost zásahu Ústavního soudu. V daném případě však nebyl shledán pro takový výjimečný zásah důvod. Žádný doklad pro to ani stěžovatel neuvádí. Jeho argumenty se v podstatě kryjí s tím, co se vyžaduje v případě podání podnětu ke stížnosti pro porušení zákona podle hlavy XVII tr.ř. Stěžovatel namítá, že trest je ve zřejmém nepoměru k stupni nebezpečnosti činu pro společnost nebo k poměrům pachatele nebo že uložený druh trestu je v zřejmém rozporu s účelem trestu, což jsou právě kautely uvedené v tr.ř.

Podle Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (a obdobně a 2y) má každý mimo jiné právo na to, aby "jeho záležitost byla spravedlivě, veřejně a v přiměřené lhůtě projednána nezávislým a nestranným soudem, zřízeným zákonem, který rozhodne ... o oprávněnosti jakéhokoli trestního obvinění proti němu. Rozsudek musí být vyhlášen veřejně, avšak tisk a veřejnost mohou být vyloučeny buď po dobu celého nebo části procesu v zájmu mravnosti, veřejného pořádku nebo národní bezpečnosti v demokratické společnosti, nebo když to vyžadují zájmy nezletilých nebo ochrana soukromého života účastníků, anebo v rozsahu považovaném soudem za zcela nezbytný, pokud by, vzhledem ke zvláštním okolnostem, veřejnost řízení mohla být na újmu zájmům spravedlnosti". Rovněž zde nebylo zjevně prokázáno, že by byl stěžovatel odňat svému zákonnému soudci, že by nemohl uplatnit námitky proti podjatosti, a že by tento soud nebyl nezávislý. Rozsudek byl vyhlášen veřejně. Během řízení mohl stěžovatel uplatnit veškeré prostředky, které tr.ř. poskytuje obviněnému, obžalovanému a odsouzenému a bylo o nich pečlivě a zodpovědně rozhodnuto.

Ústavní soud tedy neshledal žádné takové vybočení z ústavně zaručených práv stěžovatele podle y a Evropské úmluvy, které by odůvodňovalo výjimečný zásah Ústavního soudu do právního stavu, který již byl zjednán pravomocným rozhodnutím obecného soudu.

Proto Ústavní soud ústavní stížnost podle ustanovení , o Ústavním soudu, ve znění , odmítl jako zjevně neopodstatněnou.

P o u č e n í : Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.

V Brně dne 3. 8. 2000 Vojtěch Cepl

předseda senátu Ústavního soudu