Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

IV.ÚS 177/2000

Ústavní soud rozhodl ve věci ústavní stížnosti R. P., zastoupeného JUDr. M. U., advokátem, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 22. 12. 1999, č.j. -34, a usnesení Krajského obchodního soudu v Praze ze dne 17. 8. 1999, č.j. -14, za účasti Vrchního soudu v Praze jako účastníka řízení a Cukrovaru a rafinerie cukru TTD D., a.s., zastoupené JUDr. G. B., advokátem, jako vedlejšího účastníka,

takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Návrhem doručeným Ústavnímu soudu dne 21. 3. 2000 se stěžovatel domáhal, aby Ústavní soud nálezem zrušil usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 22. 12. 1999, č.j. -34 a usnesení Krajského obchodního soudu v Praze ze dne 17. 8. 1999, č.j. -14, jimiž byla pravomocně zamítnuta jeho žaloba proti vedlejšímu účastníkovi, tj. žalované akciové společnosti Cukrovar a rafinerie cukru D. TTD na vyslovení neplatnosti všech usnesení mimořádné valné hromady konané dne 29. 1. 1999, a zamítnut návrh na vydání předběžného opatření, kterým by bylo žalované společnosti zakázáno jednat blíže konkretizovaným způsobem, když obecné soudy došly k závěru, že žaloba, která soudu došla dne 3. 5. 1999, byla podána po tříměsíční lhůtě stanovené v a obch. zák. Uvedeným usnesením Vrchního soudu v Praze byl též zamítnut návrh na připuštění dovolání podle s odůvodněním, že stěžovatel žádnou právní otázku zásadního významu (pro rozhodnutí věci) neuvedl a odvolací soud žádnou takovou otázku neshledal.

Stěžovatel tvrdí, že napadenými rozhodnutími byla porušena jeho ústavně zaručená základní práva zakotvená v a d ("Listina") a Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod ("Úmluva"). Porušení spatřuje v tom, že dle jeho přesvědčení se odvolací soud pouze ztotožnil se skutkovým a právním posouzením věci soudem prvého stupně, aniž by se řádně vypořádal s jeho tvrzeními učiněnými v odvolání. Jedná se zejména o rozdílný právní názor na povahu tříměsíční lhůty uvedené v obch. zák. Stěžovatel je přesvědčen, že lhůta uvedená v ust. a ust. obch. zák., je lhůtou procesní s hmotněprávními účinky, v souladu s a násl. Dle je tato lhůta zachována, je-li poslední den lhůty učiněn úkon u soudu nebo podání odevzdáno orgánu, který je má doručit. Má dojem, že obecné soudy účelově vyložily uvedená ustanovení s cílem znemožnit mu domáhat se svého práva před soudem a práva na spravedlivý proces.

Vrchní soud v Praze, jako účastník řízení, ve svém vyjádření k ústavní stížnosti uvedl, že stěžovatel nepodal dovolání k Nejvyššímu soudu ČR a tudíž jeho ústavní stížnost je v části, v níž směřuje proti rozhodnutí obecných soudů ve věci samé, nepřípustná podle , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen " "). Stížnost považuje za nedůvodnou, neboť pro tvrzení o účelovosti rozhodování obecných soudů stěžovatel žádný věcný argument neuvedl, v podstatě jde jen o jeho dojem. Tvrzení o nesprávnosti výkladu zmíněných ustanovení obchodního zákoníku obecnými soudy stěžovatel blíže nezdůvodnil. Souhlasit s ním, z důvodů uvedených již v obou napadených rozhodnutích obecných soudů, nelze. Hmotněprávní charakter tříměsíční lhůty stanovení v obch. zák. je nepochybný, neboť se vztahuje k jednoznačně hmotněprávnímu institutu - zániku práva v důsledku jeho neuplatnění. Ve zmíněné lhůtě může oprávněná osoba požádat soud (rozumí se podat u soudu žalobu) o vyslovení neplatnosti sporného rozhodnutí valné hromady. Nejedná se o lhůtu procesní dle , neboť není stanovena ani zákonem ( ), ani předsedou senátu během řízení. Žádné řízení až do okamžiku podání žaloby u soudu neprobíhá. Ustanovení tedy aplikovat na předmětnou lhůtu nelze. Z uvedeného vyplývá, že obecné soudy ve stížnosti vytýkaným způsobem tvrzené ústavní právo stěžovatele neporušily. Z uvedených důvodů účastník řízení navrhl, aby Ústavní soud v části, v níž směřuje proti jeho rozhodnutí, ústavní stížnost odmítl a ve zbytku ji zamítl.

Vedlejší účastník Cukrovar a rafinerie cukru TTD D., a.s., ve svém vyjádření k ústavní stížnosti konstatoval výsledky dokazování před obecnými soudy s tím, že z hlediska formálního je v daném případě spornou otázkou jen počátek a konec tříměsíční lhůty uvedené v § 131 odst. 1 obch. zákoníku. Vyjádřil vlastní právní názor na počítání času a nesouhlas s tvrzením stěžovatele, že lhůta uvedená v § 131 odst. 1 druhé větě obch. zák. je lhůtou procesněprávní. Dle jeho přesvědčení všechny lhůty, ve kterých je určitá forma právní ochrany vázána na včasné podání určitého návrhu, jsou lhůtami hmotněprávními, protože jejich marné uplynutí ze zákona způsobuje změnu nebo zánik práv a povinností účastníků hmotněprávních vztahů. Podání žaloby na poštu nemá vliv na běh hmotněprávních lhůt. Dle jeho názoru napadenými rozhodnutími obecných soudů nebylo porušeno žádné z ústavně zaručených práv stěžovatele a navrhl, aby Ústavní soud podle § 82 odst. 1 zákona ústavní stížnost zamítl.

Ústavní soud po přezkoumání, zda ústavní stížnost splňuje všechny formální podmínky stanovené zákonem, dospěl k názoru, že stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu k ochraně jeho práva poskytuje, a tudíž se jedná o ústavní stížnost nepřípustnou ve smyslu zákona. Jak vyplývá z napadeného usnesení Vrchního soudu v Praze, odvolací soud nevyhověl návrhu stěžovatele na vyslovení přípustnosti dovolání, nicméně svým postupem stěžovatel vytvořil stav, kdy mohl využít dovolání ve smyslu (obdobně viz usnesení , publikované pod č. 36 ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR, svazek 10). I když otázku, zda dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam, posoudí dovolací soud, není pochyb o tom, že teprve poté, co bude vydáno rozhodnutí dovolacího soudu, vyčerpá stěžovatel všechny procesní prostředky, které mu k ochraně jeho práva poskytuje. Proto třeba pokládat ústavní stížnost za nepřípustnou, mimo jiné i z toho důvodu, že nikoli Ústavnímu soudu, ale Nejvyššímu soudu přísluší sjednocovat judikaturu, mimo jiné tím, že rozhoduje o dovoláních.

Na základě výše uvedených skutečností proto Ústavnímu soudu nezbylo, než návrh podle ust. , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako nepřípustný odmítnout, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků.

Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.

V Brně dne 28. 7. 2000

JUDr. Pavel Varvařovský

soudce zpravodaj