Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

III.ÚS 254/2000

Ústavní soud rozhodl dne 1. 6. 2000 v senátě složeném z předsedy JUDr. Vlastimila Ševčíka a soudců JUDr. Pavla Holländera a JUDr. Vladimíra Jurky mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatele J. L. a, zastoupeného JUDr. J. S., advokátem, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 14. března 2000, sp. zn. , a usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 20. prosince 1999, sp. zn. , takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

Ústavní stížností, podanou včas ( , ve znění pozdějších předpisů, dále jen zákona) a co do formálních náležitostí ve shodě se zákonem [ ,

§ 34 odst. 1, 2, § 72 odst. 1 písm. a), odst. 4 zákona], brojí stěžovatel ve své trestní věci proti pravomocnému usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 14. března 2000 ( ) a spolu s ním také proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 20. prosince 1999

( ) a tvrdí, že označené obecné soudy svými rozhodnutími porušily jeho ústavně zaručené právo na soudní ochranu ( d); podle odůvodnění ústavní stížnosti stalo se tak tím, že obecné soudy v pravomocně skončené stěžovatelově věci ( Krajského soudu v Praze) zamítly stěžovatelův návrh na povolení obnovy, ačkoli "hlavní svědek a zpracovatel znaleckého posudku" je sám v současné době stíhán pro obdobný trestný čin, pro jaký byl stěžovatel odsouzen. S odkazem na tuto, z hlediska jeho odsouzení, novou skutečnost a s odkazem na nález Ústavního soudu ve věci stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud obě rozhodnutí obecných soudů (viz vpředu) svým nálezem zrušil.

Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Podle odůvodnění ústavní stížností napadených rozhodnutí stěžovatelův návrh na povolení obnovy řízení byl zamítnut proto, že skutečnost, že jeden ze svědků vyslechnutých ve stěžovatelově trestní věci je nyní sám trestně stíhán, je z hlediska podmínek obnovy řízení (§ 278 odst. 1 tr. ř.) sama o sobě, s ohledem na celkový kontext v původním řízení provedených důkazů, nerozhodná, neboť není s to ovlivnit dříve učiněné závěry ať již ve skutkové stránce věci nebo v jejím právním posouzení, zejména když výrok o stěžovatelově vině je opřen také o jiné důkazy.

Naznačený závěr stěžovatel nepokládá za odpovídající stavu věci, polemizuje s odůvodněními odsuzujících rozsudků a opakuje své tvrzení, "že pokud by (sc. v původním řízení) bylo dodržováno jeho právo na spravedlivý proces, nemohly by takové důkazy postačit k jeho odsouzení", avšak ani v odůvodnění ústavní stížnosti nerozvádí, jak ona nová skutečnost, tj. současné trestní stíhání uvažovaného svědka, by se měla či mohla projevit na celkové důkazní situaci, za niž byl pravomocně odsouzen. Má tedy za to, na rozdíl od závěrů obecných soudů, že zmíněná skutečnost sama o sobě bez dalšího je takovou skutečností, která splňuje zákonné podmínky obnovy řízení.

Protože obecné soudy svá zamítavá stanoviska ke stěžovatelově návrhu na povolení obnovy řízení odůvodnily způsobem zákonem vyžadovaným ( tr. ř.), nelze jim z hlediska ochrany ústavnosti ( úst. ) nic vytknout a odkaz stěžovatele na nález ve věci je za těchto okolností nepřípadný, nehledě již ani k tomu, že ve smyslu ustálené rozhodovací praxe Ústavního soudu přezkum hodnocení důkazů provedený obecnými soudy Ústavnímu soudu nepřísluší (k tomu srov. např. nález ve věci

in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 1.,

č. 5, Praha 1994), stejně jako je nerozhodné stěžovatelovo tvrzení, že byl - v původním

řízení - odsouzen bez jediného důkazu; ostatně toto jeho tvrzení bylo předmětem samostatné ústavní stížnosti, stran níž řízení (

) skončilo usnesením, jímž i tato ústavní stížnost stěžovatele byla dne 20. července 1998 odmítnuta.

Pro takto rozvedené důvody byla stěžovatelova ústavní stížnost posouzena jako zjevně neopodstatněná, když zjevnost této neopodstatněnosti je dána především konstantní judikaturou Ústavního soudu, jak příkladmo na ni bylo poukázáno; o zjevně neopodstatněné ústavní stížnosti bylo rozhodnout odmítavým výrokem [§ 43 odst. 2 písm. a) zákona], jak ze znělky tohoto usnesení je patrno.

Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné (§ 43 odst. 3 zákona).

V Brně dne 1. června 2000