Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

IV.ÚS 116/2000

Ústavní soud

rozhodl dne 22. května 2000 v senátě ve věci

ústavní stížnosti J F., proti rozsudku Městského soudu v Praze ze

dne 14. 10. 1999, čj. -37, a rozhodnutí Okresního

úřadu v Kladně, okresního pozemkového úřadu, ze dne 26. 8. 1998,

čj. PÚ 354/122/1991/Neu-72/9, za účasti 1) Městského soudu

v Praze, 2) Okresního úřadu v Kladně, okresního pozemkového úřadu,

jako účastníků řízení, a vedlejších účastníků 1) Okresního úřadu

v Kladně, majetkoprávního oddělení, 2) Pozemkového fondu ČR,

územní pracoviště v Kladně, Váňova 3180, 272 00 Kladno, za

souhlasu účastníků bez ústního jednání, takto:

Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 14. 10. 1999, čj. 38Ca 696/98-37, a rozhodnutí Okresního úřadu v Kladně, okresníhopozemkového úřadu, ze dne 26. 8. 1998, čj. PÚ354/122/1991/Neu-72/9, se zrušují.

Odůvodnění

Ve včas podané ústavní stížnosti proti shora uvedeným

rozhodnutím správního orgánu a Městského soudu v Praze

stěžovatelka uvádí, že Městský soud v Praze se neřídil zásadou

iura novit curia, ačkoli tato zásada je součástí zásad

spravedlivého procesu. Jak soud, tak i správní orgán, se totiž

omezily na zjišťování, zda v projednávané věci je dán restituční

důvod ve smyslu , ve

znění pozdějších předpisů, ačkoli měly zkoumat, zda je splněna

skutková podstata jiných restitučních důvodů, uvedených zejména

v ustanovení § 6 odst. 1 písm. p) a r) citovaného zákona.

Z těchto, jakož i dalších, důvodů domáhá se proto stěžovatelka,

aby pro rozpor s jejími ústavně zaručenými právy zakotvenými

zejména v a 2 d

(dále jen "Listina") byla napadená rozhodnutí zrušena.

Městský soud v Praze ve svém vyjádření ze dne 11. 4. 2000

uvedl, že nejen matka stěžovatelky, ale ani stěžovatelka sama,

neměly postavení dědiců po zemřelé J. H. ani po zemřelém A. H.

I když k odmítnutí dědictví po A. H. jménem J. H. nebyl zástupce

ONV oprávněn, nelze dovodit, že by šlo o odmítnutí dědictví

v tísni, a navíc předmětem řízení před soudem nemohlo být

přezkoumávání tohoto nezákonného úředního postupu. Za tohoto stavu

má soud za to, že nedošlo k porušení stěžovatelčina práva na

soudní ochranu, neboť za takové porušení nelze považovat pouhý

odlišný právní názor soudu.

Okresní úřad v K., pozemkový úřad, poukázal ve svém

vyjádření ze dne 10. 4. 2000 na skutečnost, že vzhledem

k taxativním ustanovením § 6 odst. 1 písm. a) - u) zákona č.

není v projednávané věci dán restituční titul.

Okresní úřad v K., finanční referát, uvedl ve svém

vyjádření ze dne 5. 4. 2000, že v předmětném dědickém řízení

vystupoval zástupce ONV Praha 7 jako zástupce československého

státu vzhledem k důvodnému předpokladu, že v tomto dědickém řízení

neexistují zákonní ani závětní dědici, a že proto část dědictví po

zůstaviteli A. H. připadne ve smyslu ustanovení § 513 občanského

zákoníku československému státu jako odúmrť. V projednávané věci

vystupoval pracovník finančního odboru ONV jako zástupce

československého státu, a nelze jej proto považovat za veřejného

opatrovníka ve smyslu ustanovení a násl.

z roku 1950.

Obec O. se postavení vedlejšího účastníka v tomto řízení

vzdala.

Pozemkový fond ČR, územní pracoviště v K., se v určené

lhůta k ústavní stížnosti nevyjádřil.

Z obsahu spisu Okresního úřadu v K., okresního pozemkového

úřadu, sp. zn. 354/91, Ústavní soud zjistil, že matka stěžovatelky

E. H. uplatnila podáním ze dne 27. 8. 1991 nárok na vrácení

zemědělského majetku podle zákona o půdě, totiž statku č. p. 19

v O. s polnostmi o celkové výměře 23 ha 72 a 42 m2 s poukazem na

to, že vlastnictví k těmto nemovitostem přešlo na československý

stát na základě zákona č. 55/1948 (správně 1947). Napadeným

rozhodnutím rozhodl Okresní úřad v K., okresní pozemkový úřad,

tak, že stěžovatelka a V. B., dcery E. H., nejsou spoluvlastnicemi

ideální jedné poloviny nemovitostí, ve výroku tohoto rozhodnutí

blíže uvedených. V důvodech svého rozhodnutí uvedl správní orgán,

že E. H. nesplňuje žádné z ustanovení § 4 odst. 2 zákona o půdě

a jednoznačně je také třeba vyloučit ustanovení 4 odst. 1 tohoto

zákona. Správní orgán také zkoumal, zda je dán některý

z restitučních důvodů uvedených v ustanovení § 6 odst. 1 zákona

o půdě a dospěl k závěru, že žádná ze skutkových podstat uvedených

v písm. l), p) a t) není naplněna. Pokud jde o skutkovou podstatu

uvedenou pod písm. t) citovaného ustanovení - přikázání do užívání

právnické osoby na základě zákona č. 55/1947 Sb. nebo vládního

-, uvedl správní orgán, že výměry

o přikázání do užívání se týkaly celku majetku, který však z jedné

poloviny přešel na stát darovací nabídkou a z jedné poloviny

odúmrtí. Ze spisu Městského soudu v Praze bylo dále

zjištěno, že Městský soud v Praze rozhodl o opravném prostředku

stěžovatelek tak, že rozhodnutí pozemkového úřadu potvrdil, když

současně opravný prostředek podaný V. B. pro opožděnost odmítl.

Podle názoru městského soudu ani případné neodmítnutí dědictví

jménem J. H. by nemohlo založit jakýkoli z restitučních důvodů,

neboť jmenovaná nezanechala závětní ani zákonné dědice a její

majetek by stejně připadl státu jako odúmrť.

Jak konstatoval Ústavní soud již ve stanovisku pléna, sp.

zn. publikovaném ve Sbírce nálezů a usnesení

Ústavního soudu ČR, svazek 9, str. 345, roč. 1997 - III. díl,

úlohou interpretace a aplikace , o úpravě

vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění

pozdějších předpisů, je naplnění vůle zákonodárce, a tedy

i respektování restitučního titulu upraveného v § 6 odst. 1 písm.

t) zákona a ne jeho eliminování. Oprávněnými osobami z hlediska

nároku na vydání věci jsou nejen vlastníci, ale také další osoby

uvedené v § 4 tohoto zákona. Při rozhodování o restitučním nároku

podle § 9 odst. 1 zákona o půdě osob oprávněných podle § 4 odst.

2 písm. e) nelze proto vyloučit restituční titul podle § 6 odst.

1 písm. t) ani v případě, že majetek původního vlastníka připadl

jako odúmrť státu, a přirozeně ani v případě, že takto připadl

státu v rozsahu jedné poloviny. Ačkoli E. H., jak již shora bylo

konstatováno, uplatnila svůj nárok s poukazem na ustanovení § 6

odst. 1 písm. t) zákona o půdě a ačkoli ve spise správního orgány

jsou založeny výměry MNV v O. o přikázání předmětných nemovitostí

do užívání podle zákona č. 55/1947, správní orgán poukázal ve svém

rozhodnutí jako na relevantní skutečnost, že ohledně jedné

poloviny těchto nemovitostí došlo k jejich přechodu na stát

odúmrtí, zatímco Městský soud v Praze se v napadeném rozhodnutí

restitučním důvodem podle písm. t) citovaného ustanovení nezabýval

vůbec. Podle názoru Ústavního soudu je tedy ustanovení § 6 odst.

1 písm. t) , ve znění pozdějších předpisů,

aplikovatelné i v projednávané věci, kdy restituentka je neteří

původní zemřelé vlastnice (touto vlastnicí se J. H. stala podle

č. již smrtí svého syna A.

H., který ji předemřel), a tudíž oprávněnou osobu podle § 4 odst.

2 písm. e) , neboť v době úmrtí J. H. byly

nemovitosti zatíženy dle zákona č. 55/1947 Sb. a vlastnictví J. H.

připadlo státu jako odůmrť.

Ústavní soud proto pro porušení ústavně zaručených práv

zakotvených v y ústavní stížnosti podle

ustanovení ,

o Ústavním soudu, vyhověl a napadená rozhodnutí podle ustanovení

§ 82 odst. 3 písm. a) citovaného zákona zrušil

Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat.

V Brně dne 22. května 2000