Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

I.ÚS 397/98

Ústavní soud

rozhodl dnešního dne v senátě stěžovatelky S. A.

B., o ústavní stížnosti proti rozsudku Krajského soudu v P.a

Nejvyššího soudu ČR, jak jsou níže uvedeny, takto:

Rozsudky Nejvyššího soudu ČR ze dne 6. 10. 1998, čj. - 65, a Krajského soudu v P. ze dne 12. 5. 1998, čj. 11 Co490/97 - 51, se zrušují.

Odůvodnění

Stěžovatelka ve včas podané ústavní stížnosti ze dne 14. 9.

1998, doplněné podáním ze dne 17. 12. 1998, napadá v záhlaví

uvedené rozsudky Krajského soudu v P. a Nejvyššího soudu ČR.

Navrhuje jejich zrušení s tím, že těmito rozhodnutími, jakož

i rozsudkem soudu prvního stupně, byla porušena její zaručená

práva na soudní ochranu a na ochranu vlastnického práva, uvedená

v a d. Má za

to, že soudy při svém rozhodování nesprávně považovaly výměr ONV

v M.ze dne 27. 9. 1946, čj. 17.597/46, za závazný pro své

rozhodování a nepřihlédly, případně nesprávně si vyložily

ustanovení , podle něhož soud není vázán

rozhodnutím správního orgánu. Soudy přehlédly, že žalobu na

uzavření dohody o vydání věci podle byla

nucena podat, aby tak získala legitimaci k žádosti o poskytnutí

finanční náhrady.

Krajský soud v P. rozsudkem ze dne 12. 5. 1998, čj. 11 Co

490/97 - 51, potvrdil rozsudek Okresního soudu v Ch. ze dne 16.

4. 1997, čj. - 33, kterým byla zamítnuta žaloba

stěžovatelky požadující, aby žalovaným I. S. a ing. I. V. byla

podle , o mimosoudních rehabilitacích, ve

znění pozdějších předpisů, stanovena povinnost uzavřít s ní dohodu

o vydání domu čp. 383 se stavební parcelou č. 480, o výměře 226

m2, podzemní garáže s parcelou č. 540 o výměře 24 m2 a zahrady č.

770/28 o výměře 507 m2, zapsaných na LV č. 16 pro katastrální

území Ú. u Katastrálního úřadu Ch. a připustil proti svému

rozsudku dovolání se zřetelem k tomu, že otázku výkladu ustanovení

, totiž zda je lze vztáhnout i na

případ přechodu vlastnictví a nikoli jen převodu mezi živými,

považoval odvolací soud za otázku zásadního významu, když

v posuzovaném případě byl uplatněn nárok proti žalovaným jako

osobám blízkým osobě, která věc od státu nabyla a obě žalované

nabyly nemovitost od původního nabyvatele cestou dědictví po jeho

úmrtí. Odvolací soud ve svém rozhodnutí, stejně jako soud prvního

stupně, dospěl k názoru, že výměr ONV v M.ze dne 27. 9. 1946, jímž

byly sporné nemovitosti rodičům žalobkyně odňaty, byl aktem

politické perzekuce porušujícím uznávaná lidská práva ve smyslu

ustanovení restitučního

Sb.; poněvadž však k tomuto aktu došlo před počátkem rozhodné doby

stanovené restitučním zákonem (před 25. 2. 1948), nemůže na něj,

dle odvolacího soudu, ustanovení dopadnout.

Nejvyšší soud ČR zamítl rozsudkem ze dne 6. 10. 1998, čj. 23

Cdo 1787/98 - 65, dovolání stěžovatelky proti rozsudku Krajského

soudu v P. dle , aniž by se zabýval

odvolacím soudem vymezenou právní otázkou. Vyslovil názor, že

neshledal-li odvolací soud celé své rozhodnutí za rozhodnutí

zásadního významu po právní stránce, lze dovolání podat, vedle vad

uvedených v a vad ve smyslu

písm. b) jen z důvodu té právní otázky, pro jejíž řešení

bylo připuštěno. Jestliže odvolací soud za otázku zásadního

právního významu, pro jejíž řešení připustil dovolání, považoval

pouze otázku výkladu ustanovení § 4 odst. 2 restitučního zákona,

nelze proto, aby v daném případě zkoumal Nejvyšší soud ČR

opodstatněnost dovolacích námitek stěžovatelky zpochybňujících

závěr odvolacího soudu, podle něhož se na věc nevztahuje

restituční zákon. Nemůže-li v posuzovaném případě dovolací soud

přezkoumat právní závěr, týkající se aplikovatelnosti restitučního

zákona a naopak ho musí respektovat, nemůže dospět k závěru

o nesprávnosti dovoláním napadeného rozsudku, byť by řešení otázky

vyhrazené dovolacímu přezkumu nebylo správné.

Ústavní soud si vyžádal k ústavní stížnosti stanoviska

zúčastněných soudů.

Krajský soud v P. ve svém přípise ze dne 21. 3. 2000 zastává

názor, že ke konfiskaci podle dekretu č. 108/1945 Sb. vůbec

nedošlo ve smyslu ustanovení § 2 odst. 3 citovaného dekretu a že

rozhodnutí Okresního národního výboru v M.ze dne 27. 9. 1946 bylo

aktem porušujícím lidská práva ve smyslu ustanovení § 2 odst. 1

písm. c) Domnívá se však, že k tomuto aktu

došlo před 26. 2. 1948, a proto se na něj nemůže vztahovat

ustanovení , o mimosoudní rehabilitaci. Avšak

bez ohledu na to, i v případě, že by byla splněna podmínka, že věc

přešla v rozhodném období na stát z některého z důvodů uvedených

v § 6 zákona, nelze návrhu vyhovět, neboť žalovaný nemůže být

v této věci pasivně legitimován. Jde totiž o blízkou osobu

původního nabyvatele nemovitosti od státu, která ji však nabyla

dědictvím po tomto nabyvateli a nikoli převodem z něho, jak

požaduje ustanovení

Okresní soud v Ch. odkázal ve svém vyjádření na závěry

rozsudků všech tří soudů. Nejvyšší soud ČR odkázal na odůvodnění

svého rozsudku ze dne 6. 10. 1998.

Ústavní soud přezkoumal námitky uvedené stěžovatelkou

v ústavní stížnosti, rozhodnutí obecných soudů, jakož i údaje

a doklady obsažené ve spisech a dospěl k závěru, že ústavní

stížnost je důvodná. Týká se aplikace restitučních předpisů, kde

původ křivdy ve formě perzekuce zasahuje do období před rokem

1948, ale kde křivda byla způsobena v rozhodném období let 1948

- 1989. Restitučními zákony se demokratická společnost snaží

alespoň částečně zmírnit následky minulých majetkových a jiných

křivd a stát a jeho orgány jsou povinny postupovat podle

restitučního zákona v souladu se zákonnými zájmy osob, jejichž

újma má být alespoň částečně kompenzována. To znamená, že nesmějí

opomenout ani řešení otázek souvislých a všímat si situací,

v nichž se akt křivdy zrodil a vyvinul. Je nezbytné vycházet

z individuálních rozměrů každého jednotlivého případu, které jsou

založeny na zjištěných skutkových okolnostech. Proto také jsou

restituční předpisy označovány jako leges speciales. S některými

rozhodujícími okolnostmi restitucí se některé soudy nevyrovnaly

a nebyly dostatečně zohledněny v jejich rozhodnutích.

V předmětné věci má svůj význam posouzení otázky, zda

majetek, údajně konfiskovaný podle dekretu prezidenta republiky č.

108/1945 Sb., může být předmětem restitučního nároku podle zákona

č. vzhledem k rozhodnému období upravenému v této

restituční normě, tj. období od 25. 2. 1948 do 1. 1. 1990, když

dekret č. 108/1945 Sb. působil ex lege od roku 1945.

Z listinných dokladů ve spise vyplývá, že podle rozhodnutí

ONV v M.ze dne 20. 9. 1945, čj. 765/45, se předmětné nemovitosti,

jichž se ústavní stížnost týká, vyjímají z národní správy podle

§ 24 dekretu č. 5/1945 Sb., neboť patří právním předchůdcům

stěžovatelky, jimž byly v roce 1942, v důsledku rasové perzekuce,

vyvlastněny. Tehdy bylo potvrzeno, že není námitek, aby se původní

vlastníci ujali svých povinností a museli tedy splňovat podmínky

podle ustanovení § 24 odst. 2 dekretu č. 5/1945 Sb.

Stěžovatelka spolu se svými rodiči se vrátila domů po

osvobození koncentračního tábora v Terezíně dne 8. srpna 1945

a s nimi předmětnou nemovitost nerušeně užívala až do jejich

odchodu do emigrace v roce 1948.

Dalším rozhodnutím téhož ONV v M.ze dne 27. 9. 1946, čj.

17577/46, vydaným podle § 1 odst. 4 dekretu č. 108/1945 Sb., byly

bez bližšího zdůvodnění předmětné nemovitosti konfiskovány, údajně

proto, že právní předchůdci stěžovatelky jsou osobami

podléhajícími konfiskaci podle ustanovení § 1 odst. 1, 2 a 3

a touto cestou měly nemovitosti přejít na stát.

Obecné soudy zřejmě přehlédly, že na rodiče stěžovatelky

(a nepřímo na jejich tehdy třináctiletou dceru - nyní

stěžovatelku) se ustanovení o konfiskaci nemohlo vztahovat,

protože z konfiskace byli podle § 1 odst. 1 dekretu č. 108/1945

Sb. vyňati občané německé národnosti, kteří zůstali věrni

Československé republice, nikdy se neprovinili proti národu

českému a slovenskému a trpěli pod nacistickým terorem. Tak

závažnou otázku měly obecné soudy v procesu restituce podrobit své

zvláštní pozornosti, zejména když šlo o posouzení otázky lidských

práv a svobod a přístupu k soudu pro osoby, které utrpěly křivdu.

Ustanovení jim k tomu dávalo dostatečný podklad

i možnost, jak vyvodit z toho důsledky pro další rozhodování,

stejně jako nález Ústavního soudu, týkající se dekretu č.

108/1945 Sb. (č. 14 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu,

svazek 3 str. 87).

Odvolací soud se správně postavil na stanovisko, že

nemovitosti byly v roce 1942 vyvlastněny v důsledku rasové

perzekuce, takže nemělo dojít ke konfiskaci podle dekretu č.

108/1945 Sb., a výměr ONV ze dne 27. 9. 1946 správně pokládá za

akt politické perzekuce, který porušuje uznávaná lidská práva ve

smyslu , ale svou

myšlenku nedokončil vzhledem k tomu, že nenašel pro sebe správný

výklad , tj. posouzení, zda toto

ustanovení lze vztáhnout i na přechod vlastnictví a nikoliv jen

převod mezi živými. Připustil proto dovolání k Nejvyššímu soudu

ČR, které bylo podáno a bylo zamítnuto, aniž by dovolací soud

přezkoumával z jím uvedených procesních důvodů aplikovatelnost

restitučního zákona.

Závěrem považuje Ústavní soud za nutné zrekapitulovat, že

v zásadě souhlasí se stanoviskem Krajského soudu v P., pokud jde

o domnělou konfiskaci, provedenou ze strany ONV v M.a

s hodnocením vzniklé situace jako porušení lidských práv ve smyslu

ustanovení Nesouhlasí

však s odvolacím soudem v tom, že k uvedenému protiprávnímu aktu

došlo před 26. 2. 1948 a nelze použít ustanovení zákona č.

Jak již Ústavní soud výše zdůraznil, původ křivdy ve formě

perzekuce, případně rasové a národní diskriminace, sahá nepochybně

až do doby před druhou světovou válkou. Rodiče stěžovatelky, doc.

dr. P. K. a A. K., byli spoluvlastníky domu čp. 383 v Mariánských

Lázních, který postavili na pozemkové parcele č. 480 v roce 1935.

Toto jejich vlastnictví, včetně zahrady a podzemní garáže, bylo

zapsáno v pozemkové knize vl. č. 1032 pro katastrální území U.

V roce 1938, po zabrání části pohraničních území ČSR, byla

tato nemovitost zabrána ve prospěch Německé říše jako tzv.

židovský majetek.

Na podzim roku 1945, po návratu z koncentračního tábora, byla

tato vila spolu s pozemky vrácena podle § 24 odst. 2 dekretu č.

5/1945 Sb. prezidenta republiky jako majetek osob, které trpěly

pod nacistickou perzekucí z rasových důvodů. Zápis v pozemkové

knize byl v roce 1946 obnoven v původním znění, tj. jako

vlastnictví rodičů stěžovatelky a byl vložen výmaz práva

vlastnického pro Německou říši.

Rodina K. v domě žila až do roku 1948, kdy se

z Československa vystěhovala. Jedinou dcerou a dědičkou ze závěti

po otci je dcera, stěžovatelka S. A. B.. Její otec zemřel dne 10.

12. 1971, matka ještě před ním. Z toho důvodu se pokládá za

jedinou oprávněnou osobu ve smyslu § 3 odst. 2 písm. a) zákona č.

Přestože vlastnictví předmětných nemovitostí bylo, jak výše

uvedeno, znovu zapsáno v pozemkové knize a učiněno tak pro manžele

K. nesporným, vydal ONV v M.výměr ze dne 27. 9. 1946, o konfiskaci

právě tohoto majetku. Výměr údajně nabyl právní moci dne 7. 2.

1947. Jeho celé odůvodnění zní: "Není jisto, zda se nejedná

o nepřátelský majetek." Byl jim tedy majetek konfiskován jako

německý majetek podle dekretu prezidenta republiky č. 108/1945

Sb., o konfiskaci nepřátelského majetku, ač již v souvislosti

s vrácením pozemku v roce 1945 bylo nesporné, že u majitelů šlo

o osoby, které trpěly pod nacistickým terorem. Jde proto

o rozhodnutí, které nelze považovat za právní akt, nýbrž za paakt,

k jehož obsahu nelze přihlížet a tuto prejudiciální otázku si

procesní soud mohl posoudit sám.

O odvolání dr. P. K. proti posledně uvedenému výměru

rozhodoval Městský národní výbor v M.a Krajský národní výbor v P.;

jeho konečné rozhodnutí bylo učiněno dne 3. 1. 1962, tedy v době,

na niž se vztahuje i zákon o mimosoudních rehabilitacích č.

, a zejména jeho ustanovení, týkající se perzekucí.

V této době také zřejmě přešly nemovitosti na stát, buď na základě

pravomocného, ale protiprávního rozhodnutí KNV v P. nebo na

základě rozhodnutí Městského národního výboru, jímž byla předmětná

nemovitost předána do správy Podniku bytového hospodářství města

M., nebo případně i bez právního důvodu.

Ústavní soud dospěl k závěru, že stěžovatelka je oprávněnou

osobou ve smyslu ,

a doložila osvědčení o státním občanství ČR. Má tedy možnost se

domáhat svých nároků podle tohoto zákona, zejména podle § 2 odst.

1, když vyšlo najevo, že majetek, který zdědila po svých rodičích,

skutečně přešel na stát, který se tak stal povinnou osobou.

V konkrétním případě však povinnost fyzické osoby vydat věc se

týká, ve smyslu , nejen osoby,

která získala věc od státu, který sám nabyl oprávnění s ní

disponovat některým ze způsobů uvedených v

Sb., ale také těch osob blízkých (§ 116 obč. zákoníku), na které

tato věc byla původním nabyvatelem převedena. Nástupnictví

v povinnosti věc vydat se však podle názoru obecných soudů netýká

těch osob, které věc po původním nabyvateli zdědily, což je případ

této stížnosti.

Ústavní soud vyhodnotil výše uvedená zjištění i stanoviska

obecných soudů a zjistil, že napadenými rozhodnutími byl porušen

d, pokud jde o právo

na soudní ochranu stěžovatelky a y ČR, podle něhož

jsou soudy povolány především k tomu, aby zákonem stanoveným

způsobem poskytovaly ochranu právům, a svým nálezem zrušil ústavní

stížností napadené rozsudky, jak jsou uvedeny ve výroku tohoto

nálezu (, odst. 3 písm. a) ).

Neshledal porušení d,

protože nešlo o vlastnické právo již konstituované, ale o právo,

které bylo a ještě je předmětem sporu.

Soud druhého stupně musí nyní znovu věc posoudit z uvedených

hledisek, zdůvodnit, proč nejsou dány podmínky pro faktické vydání

věci stěžovatelce jako oprávněné osobě a uvést, že v případě, že

nemovitost nelze vydat, může uplatnit oprávněná osoba požadavek na

finanční náhradu podle , poté,

co nabude právní moci rozsudek, kterým by byl zamítnut návrh na

vydání věci.

Poučení: Proti nálezu Ústavního soudu se nelze odvolat.

V Brně dne 30. května 2000