Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

IV.ÚS 290/99

Ústavní soud

rozhodl v senátě o ústavní stížnosti společnosti

G., a.s., zastoupené JUDr. J. B., advokátem, proti usnesení

Krajského soudu v Ostravě ze dne 12. 4. 1999, čj. 22 Ca

192/98-34, za účasti Krajského soudu v Ostravě, jako účastníka

řízení, takto:

Usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 12.4.1999 čj. -34, se zrušuje.

Odůvodnění

Svým návrhem se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví

uvedeného rozhodnutí, kterým byla zamítnuta žaloba proti

rozhodnutí Finančního ředitelství v Ostravě ze dne 19. 2. 1998,

čj. FŘ 320/130/1998, jímž nebylo vyhověno odvolání stěžovatele

proti rozhodnutí - platebnímu výměru, čj. 120211/97/362913/0452,

Finančního úřadu ve Frýdku-Místku ze dne 10. 11. 1997.

Z obsahu připojeného spisu Ústavní soud zjistil, že

stěžovatel v daňovém přiznání k dani z přidané hodnoty (dále jen

DPH) za duben 1997 uplatnil nadměrný odpočet ve výši 17,

872.598,- Kč. Finanční úřad jej podle zák č.

vyzval k doložení údajů prokazujících pravdivost jeho tvrzení. Po

provedeném vytýkacím řízení, v němž bylo prováděno šetření

k předloženým důkazům, byl vydán platební výměr, ve kterém byla

daň za měsíc duben 1997 vyměřena odchylně od daně přiznané.

Nadměrný odpočet uznaný správcem tak činil 295.860,- Kč.

O odvolání proti tomuto platebnímu výměru bylo rozhodnuto

výše uvedeným rozhodnutím finančního ředitelství. Finanční

ředitelství v odůvodnění rozhodnutí mimo jiné uvedlo, že nárok na

odpočet daně je stanoven v Podmínkou

jeho přiznání je, že plátce daně pořízené nebo přijaté zboží nebo

služby použije k dosažení obratu za svá zdanitelná plnění na

základě zaúčtovaného daňového dokladu se všemi zákonem

předepsanými náležitostmi, který byl vystaven plátcem daně.

Stěžovatel však neprokázal, že zdanitelné plnění bylo skutečně

realizováno. Z provedeného šetření ve vyměřovacím řízení

vyplynulo, že odvolatel neprokázal, opodstatněnost jím uplatněných

odpočtů z faktur, jelikož údajně realizované obchodní transakce

byly simulovanými právními úkony za účelem neoprávněného uplatnění

nároku na odpočet DPH podle ustanovení § 19 odst. 2 zák. č.

Proti rozhodnutí finančního ředitelství podal stěžovatel

žalobu ve smyslu ust. a násl. Krajský soud žalobu

zamítl s odůvodněním, že při rozhodování vycházel z dispoziční

zásady dle , byl tedy vázán rozsahem tvrzených

nezákonností obsažených v žalobě. Podle tvrzení žalovaného měla

nezákonnost spočívat v porušení ust. § 50 odst. 6 zákona č.

, ve znění pozdějších předpisů, když nebylo vyhověno

jeho odvolání, čímž by žalovaný zkrácen podle ust. § 19 odst. 1

ve svém nároku na nadměrný odpočet daně

z přidané hodnoty, a tedy došlo k faktickému vyvlastnění žalobce

v rozporu s d. Tento žalobní

důvod neshledal krajský soud důvodným, protože z ust. § 50 odst.

6 nevyplývá pro žalobce právní nárok, aby

jeho odvolání bylo vyhověno. Citované ustanovení pouze upravuje

způsob, jakým odvolací orgán o odvolání rozhodne. Finanční

ředitelství proto postupovalo v souladu s citovaným ustanovením,

když po přezkoumání napadeného rozhodnutí správce daně odvolání

zamítlo. V důsledku zákonného procesního postupu žalovaného

nemohlo dojít k porušení ust. ,

ani k vyvlastnění odpůrce.

Podle názoru stěžovatele krajský soud nesprávně posoudil

textaci žaloby tak, že stěžovatel namítá porušení ust. § 50 odst.

6 , v platném znění, tedy porušení

procesního postupu a nikoliv porušení ust. § 19 odst. 1 zákona č.

, v platném znění, čímž porušil a odst.

2 a nepřímo d. Stěžovatel

dále poukázal na nález Ústavního soudu v obdobné věci ze dne 1.

10. 1997,

sp. zn.

, kterým soud rozhodl, že rozhodnutí

v přezkumném řízení podle není

rozhodnutím procesní povahy a má hmotněprávní účinky, tudíž

nespadá do ust.

Krajský soud prostřednictvím předsedkyně senátu ve

vyjádření k ústavní stížnosti uvedl, že tvrzení stěžovatele

ohledně porušení jeho základních práv a svobod, chráněných

, nepovažuje za důvodné .

Nepředpokládá, že Ústavní soud bude jako soud čtvrté instance

věcně přezkoumávat rozhodovací činnost krajského soudu, neboť

z pouhého výčtu údajně porušených článků není zřejmé, v čem tato

porušení stěžovatel spatřuje. Za nepřípadný považuje i odkaz na

nález Ústavního soudu,

sp. zn.

, protože v dané věci

krajský soud přezkoumával meritorně napadené správní rozhodnutí,

ve věci nařídil jednání a rozhodl napadeným rozsudkem.

Finanční ředitelství se postavení vedlejšího účastníka dle

vzdalo a k ústavní stížnosti

se nevyjádřilo.

Ústavní soud přezkoumal ústavní stížnost z hlediska tvrzení

v ní obsaženého, tj. zda žalobní návrh, kterým se stěžovatel

domáhal přezkoumaní rozhodnuti finančního ředitelství, splňoval

podmínky pro jeho projednání soudem z důvodu namítaných

stěžovatelem, zda tedy splňoval náležitosti stanovené ustanovení

, a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je

důvodná.

Dle ust. odst 2 žaloba musí kromě obecných

náležitostí obsahovat označení rozhodnutí správního orgánu, které

napadá, vyjádření, v jakém rozsahu se toto rozhodnutí napadá,

uvedení důvodů, v čem žalobce spatřuje nezákonnost rozhodnutí

správního orgánu, a jaký konečný návrh činí. Správní soudnictví je

tedy ovládáno dispoziční zásadou , kdy přezkumná činnost soudu je

omezena na uplatněné žalobní důvody. Žalobce je přitom povinen

tvrdit, že byl zkrácen na svých právech a že vydáním napadeného

rozhodnutí byl porušen zákon či jiný právní předpis. Ze znění

zákona přitom nelze dovodit, že tvrzení o porušení zákona musí být

podloženo odkazem na konkrétní ustanovení právního předpisu. Dle

ustálené judikatury obecných soudů (viz např. Správní právo č.

19) musí být z žaloby patrné, a to i při nejmírnějších

požadavcích, v kterých částech a po kterých stránkách má soud

naříkané rozhodnutí zkoumat. Nestačí vytýká-li, žaloba obecně, že

zákon byl porušen, nebo to, že řízení bylo vadné, aniž by

poukazovala na konkrétní skutečnosti, z nichž je takové tvrzení

dovozováno.

Z obsahu připojeného spisu a v něm založeného žalobního

návrhu stěžovatele ze dne 30. 4. 1998 však Ústavní soud zjistil,

že stěžovatel v návrhu podrobně rozvedl, v čem dle jeho názoru

spatřuje rozpor mezi závěry finančního ředitelství a právními

předpisy.

Namítal zejména, že v rozporu se zjištěním finančních orgánů

prokázal původ zboží, jeho faktickou existenci, tedy to, že nejde

fiktivní smlouvy a fiktivní plnění, přičemž finanční orgány

odmítly provézt fyzickou kontrolu zboží i dodatečnou hloubkovou

kontrolu, upozorňoval, že firma H., s r.o., vyvíjela činnost již

od roku 1992, a proto její obchodní majetek prodaný v souvislosti

s prodejem podniku dle § 476 a násl. obchodního zákoníku byl

odlišný od obchodního majetku, který jí byl prodán firmou E.,

zdůvodňoval nízkou výši kupní ceny podniku, která měla podpořit

závěr o simulovaném úkonu váznoucími závazky a bankovními úvěry.

Dále namítal důkazy svědčící o nesprávném závěru o nekontaktnosti

firem H., s.r.o, a T., spol. s r.o., a upozornil, že nenese právní

ani faktickou odpovědnost za nesplnění daňových povinností jeho

smluvních partnerů. V žalobě výslovně ( čl. 4 spisu) uvádí, že

finanční orgán tím, že neuznal plnění ze smluv mezi G., a.s.,

a T., spol.s r.o., resp. H., s.r.o., porušil zákon o správě daní

a poplatků v ust. § 46 a násl., neboť nerozhodl o nadměrném

odpočtu DPH podle výsledků vyměřovacího řízení. V závěru žaloby

pak stěžovatel uvedl, že finanční ředitelství porušilo ustanovení

, v platném znění, tím,

že nevyhovělo odvolání žalobce proti rozhodnutí finančního úřadu,

čímž zkrátilo podle , v platném

znění, nárok na nadměrný odpočet DPH, a tudíž došlo ve skutečnosti

k faktickému vyvlastnění žalobce v rozporu s y

základních práv a svobod.

Ústavní soud považuje posledně citovanou formulaci sice za

poněkud neobratnou, jež by mohla při vytržení z kontextu navozovat

dojem, že stěžovatel spatřuje nezákonnost rozhodnutí pouze

v nesprávné aplikaci procesního ustanovení zákona, nicméně

z obsahu žalobního návrhu je zcela zjevné, že stěžovatel namítá

porušení hmotněprávního ustanovení

Sb. s tím, že podle něj o nadměrném odpočtu DPH bylo rozhodnuto

v rozporu s výsledky vyměřovacího řízení. Konečně tato skutečnost

je zřejmá i z protokolu o jednání krajského soudu ze dne 12. 4.

1999 (č. l. 32 spisu).

Ústavní soud musí po posouzení uvedených skutečností

konstatovat, že stěžovatel v souladu s požadavky zákona uváděl

důvody, z nichž dovozoval nezákonnost správního rozhodnutí, uvedl

v čem spatřuje porušení práva a vymezil v jakém rozsahu rozhodnutí

napadá. Z uplatněné žaloby nelze dovodit, tak jak to učinil

krajský soud, že by stěžovatel shledal nezákonnost rozhodnutí

finančního ředitelství pouze v porušení procesního ustanovení §

50 odst. 6 Výše uvedené neobratná textace

části žaloby, na kterou se krajský soud v řízení výlučně zaměřil,

by mohla maximálně zapříčinit pochybnosti ohledně specifikace

některého z důvodů, ve kterých je spatřována nezákonnost

rozhodnutí. V tomto případě byl soud povinen vyzvat stěžovatele

k odstranění vad podání (viz i nález Ústavního soudu, sp. zn.

).

Jak uvedl Ústavní soud již ve svém nálezu, sp. zn. IV. ÚS

325/99, jsou zákonem stanovené podmínky přístupu občana k soudu ve

správních věcech velmi rigidní, formální, přísné, vázané lhůtou

a stojí na principu koncentrace řízení. Jak vyplývá z ustanovení

d, má být při

používání ustanovení o mezích základních práv a svobod šetřeno

jejich podstaty a smyslu a nesmějí být zneužívána k jiným než

stanoveným účelům. Účelem části páté je zajistit přístup

občana k soudu ve správních věcech a současně zajistit právo

každého, aby se svých práv mohl domáhat u nestranného

a nezávislého soudu ( y základních práv

a svobod), a to v případech blíže upravených v čl. 36 odst. 2

. Podmínky stanovené zákonem pro

uplatnění tohoto práva mají pouze zajistit, aby se občan na soud

obracel kvalifikovaně, a aby byla respektována zásada efektivity

soudního řízení, a tím usnadněna realizace dalšího ústavního

práva- práva na to, aby věc byla projednána v přiměřené lhůtě

a bez zbytečných průtahů ( čl. 6 odst.1 Úmluvy o ochraně lidských

práv a základních svobod a y základních práv

a svobod).

V daném případě se však krajský soud výše uvedenými zásadami

neřídil, a přes svá tvrzení obsažená v odůvodnění rozsudku a ve

vyjádření k ústavní stížnosti se skutečným přezkoumáním správního

rozhodnutí nezabýval. Tím, že nevycházel při svém rozhodování

z obsahu a smyslu žaloby, která ve své celistvosti v zásadě

splňovala náležitosti požadované ustanovením § 249 odst. 2

, ale omezil se na zcela formální posouzení jednoho

žalobcova tvrzení, odepřel stěžovateli právo na soudní ochranu.

Posuzováním samotné věcné stránky žaloby, tj. tím, zda

finanční orgány napadeným rozhodnutím porušily ust. § 19 odst. 1

, a zda rozhodly o nadměrném odpočtu daně

v souladu s výsledky vyměřovacího řízení, za dodržení příslušných

ustanovení , se Ústavní soud zabývat nemohl,

neboť o této věci, jak shora patrno, nebylo dosud příslušným

orgánem - krajským soudem - s konečnou platností rozhodnuto.

Ústavní soud tak pouze konstatuje, že stěžovateli bylo postupem

soudu odepřeno právo na soudní ochranu, tvrdí-li, že byl

rozhodnutím orgánu veřejné správy zkrácen na svých právech dle čl.

36 odst. 2d.

Za této situace nezbylo než napadené rozhodnutí krajského

soudu dle ust. , odst. 3 písm. a)

Sb., ve znění pozdějších předpisů, zrušit.

Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat.

V Brně dne 13. dubna 2000