Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

II.ÚS 78/2000

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Vojtěcha Cepla a soudců JUDr. Miloše Holečka a JUDr. Antonína Procházky ve věci ústavní stížnosti L. M., zastoupené JUDr. M.K., proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 15. 12. 1999, č. j. -67, a rozsudkům Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 17. 3. 1998, č. j. -54, a Okresního soudu v Ústí n. Orlicí ze dne 5. 5. 1997, č. j. -39, takto :

Ú s t a v n í s t í ž n o s t s e o d m í t á.

O d ů v o d n ě n í :

Stěžovatelka ústavní stížností napadá jak usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 15. 12. 1998, č. j. -67, tak oba v záhlaví usnesení uvedené rozsudky obou soudů a uvádí, že předmětné rozsudky nemají v podstatné části oporu v provedeném dokazování, když navržené důkazy byly bez jakéhokoli odůvodnění odmítnuty a napadená rozhodnutí tak spočívají na nesprávném právním posouzení věci.

Ke skutkovým okolnostem návrhu stěžovatelka uvedla, že se po vzájemné dohodě r. 1981 spolu s býv. manželem nastěhovala do uvolněného bytu v rodinném domku svých rodičů. V r. 1982 se spolu se svým býv. manželem stala na základě kupní smlouvy ideální spoluvlastnicí rodinného domku každý v rozsahu 1/6. Po rozvodu v tomto bytě bydlela i nadále, avšak v r. 1992 se z bytu odstěhovala a upravovala jej pro užívání svého syna. O rok později se se souhlasem dvou z celkových šesti spoluvlastníků domku do bytu nastěhovala dcera bratra stěžovatelky, které ve smyslu pravomocného soudního rozhodnutí svědčí užívací právo k tomuto bytu.

Jak vyplývá z návrhu, stěžovatelka především nesouhlasí s právním názorem uvedeným v rozsudku odvolacího soudu, který uvádí, že stěžovatelka (dříve žalobkyně), jejíž užívací vztah k předmětnému bytu byl založen na souhlasu předchozího vlastníka domu, byl dnem registrace kupní smlouvy ukončen, takže navrhovatelka od této doby byt užívala pouze z titulu svého spoluvlastnického práva k nemovitosti. V další části odůvodnění svého podání stěžovatelka polemizuje rovněž s právním názorem Nejvyššího soudu ČR, pokud tento odmítl její dovolání s odůvodněním, že v dané právní věci není řešena otázka zásadního právního významu.

V souvislosti s pravomocně skončeným občanskoprávním řízením stěžovatelka dovozuje, že v průběhu jednání před oběma obecnými soudy byly porušeny jak procesní předpisy (§ , 18, 120 odst. 1 a o. s. ř), tak i přísl. ustanovení hmotného práva. V rovině ústavněprávní pak došlo údajně i k porušení , a d (dále jen " ").

Z napadeného usnesení Nejvyššího soudu ČR Ústavní soud zjistil, že tento soud dovolání stěžovatelky, podané podle ustanovení odmítl ve smyslu ustanovení věty první a

Dovolací soud zdůraznil, že stěžovatelka opřela přípustnost svého dovolání o skutečnost, že rozhodnutí napadené dovoláním vychází ze skutkového zjištění, které nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování a spočívá rovněž na nesprávném právním posouzení věci.

Ve vztahu k dovolací soud konstatoval, že o otázku po právní stránce zásadního významu jde jen tehdy, jestliže odvolací soud posuzoval právní otázku, která v projednávané věci měla zásadní význam, když současně musí mít po právní stránce zásadní význam i z hlediska rozhodovací činnosti soudu vůbec. Jde tedy o takovou právní otázku, která judikaturou vyšších soudů nebyla dosud vyřešena nebo jejíž výklad není v judikatuře jednotný nebo tato otázka byla řešena odchylně s dosud publikovanou judikaturou.

Shora označené dovolací důvody však nebyly obsahem námitek v dovolání stěžovatelky a nezakládají tak přípustnost dovolání podle Přípustnost dovolání však Nejvyšší soud nedovodil ani z posouzení právních otázek, zda údajné užívací právo stěžovatelky k předmětnému bytu zaniklo v důsledku vzniku spoluvlastnického práva navrhovatelky k domu, z otázky existence "nájemního poměru stěžovatelky k tomuto bytu" či ve výkladu pojmu " hospodaření se společnou věcí ve smyslu ustanovení ost. 2 o. z.".

Ze všech těchto důvodů proto Nejvyšší soud ČR dovolání stěžovatelky jako nepřípustné odmítl.

Ústavní soud se nejprve zabýval otázkou, zda napadeným usnesením Nejvyššího soudu ČR, jimž bylo dovolání stěžovatelky odmítnuto jako nepřípustné, mohlo být zasaženo do práva, zakotveného v y, když posouzení této otázky souvisí s přípustností pro jednání další části ústavní stížnosti směřující proti oběma rozsudkům obecných soudů.

Navrhovatelka ve vztahu k usnesení Nejvyššího soudu ČR jednak akcentuje nesouhlas s právním názorem, obsaženým v rozhodnutí č. 67 z r. 1972 s odůvodněním, že cit. rozhodnutí se na daný právní problém nevztahuje, když dále polemizuje i s ostatními právními závěry dovolacího soudu.

Jak již Ústavní soud několikrát judikoval, posouzení otázky po právní stránce zásadního významu ve vztahu k vyslovení přípustnosti dovolání, je věcí vlastního uvážení přísl. obecného soudu(viz. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 21. 2. 1995

sp. zn.

), a Ústavní soud není oprávněn tyto úvahy přezkoumávat.

Tento závěr je nutno per analogiam vztáhnout i na rozhodování Nejvyššího soudu ČR jako vrcholného orgánu obecných soudů, když navíc tyto úvahy jsou v intencích současné judikatury obecných soudů a nemohou tedy svou povahou založit tvrzené porušení y. S ohledem na shora řečené tedy musel Ústavní soud v této části stížnost směřující proti usnesení Nejvyššího soudu ČR odmítnout podle ustanovení , ve znění pozdějších předpisů, jako zjevně neopodstatněnou.

Stěžovatelka napadá současně i rozhodnutí Krajského soudu v Hradci Králové a Okresního soudu v Ústí n. Orlicí a tvrdí, že rozhodnutími těchto obecných soudů byly porušeny shora uvedené články y.

V návaznosti na ustálenou judikaturu Ústavního soudu je nutné konstatovat, že usnesení Nejvyššího soudu ČR o odmítnutí dovolání z důvodu nepřípustnosti je nutno považovat za rozhodnutí deklaratorní povahy, které autoritativním způsobem konstatuje neexistenci práva stěžovatelky podat dovolání. Jinak řečeno, jestliže v dané věci bylo dovolání nepřípustné, nelze je považovat za poslední prostředek, který zákon k ochraně základního práva nebo svobody poskytuje a neodvíjí se od něj ani zákonná 60 denní lhůta k podání ústavní stížnosti ( , ve znění pozdějších předpisů).

Rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové v části výroku označeném pod I. a III. nabyl právní moci dne 28. 4. 1998 ( část výroku pod II. nebyla odvoláním napadena). Ústavní stížnost byla předána k poštovní přepravě dne 8. 2. 2000. Z těchto skutečností je tedy zřejmé, že stanovená 60 denní lhůta k podání ústavní stížnosti byla navrhovatelkou hluboce překročena, a proto musela být stížnost směřující rovněž proti rozsudkům obou soudů odmítnuta podle ustanovení , ve znění pozdějších předpisů, jako podaná po lhůtě stanovené pro její podání.

P o u č e n í : Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.

Vojtěch Cepl

předseda senátu ÚS

V Brně dne 4. dubna 2000