Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

Pl.ÚS 1/2000

Ústavní soud

rozhodl v plénu o návrhu 1) Zastupitelstva města

Ústí n. Labem a 2) Zastupitelstva městského obvodu Ústí n. Labem

- Neštěmice, zastoupených JUDr. P. T., advokátem, na zrušení

ustanovení a 62a , o obcích (obecní

zřízení), ve znění pozdějších předpisů, takto :

V zákoně č. , o obcích (obecní zřízení), ve zněnípozdějších předpisů, se dnem vyhlášení tohoto nálezu ve Sbírcezákonů zrušují: 1. v odstavci 1 věta druhá 2. v odstavci 2 věta druhá 3. v odstavci 4 část věty druhé před středníkem vyjádřené slovy "a předloží věc k rozhodnutí České národní radě" a část věty druhé za středníkem vyjádřené slovy "a předloží věc k rozhodnutí České národní radě" 4. v odstavci 1 věta druhá 5. v odstavci 2 věta druhá V ostatním se návrh zamítá.

Odůvodnění

Dne 9.12.1999 obdržel Ústavní soud ústavní stížnost 1)

Zastupitelstva města Ústí n. Labem, 2) Zastupitelstva městského

obvodu Ústí n. Labem - Neštěmice proti usnesení Poslanecké

sněmovny PČR č. 457 ze dne 13. října 1999 s návrhem na zrušení

ustanovení a 62a , o obcích (obecní

zřízení), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon

o obcích").

Stěžovatelé ve svém podání vylíčili stručně skutkovou

podstatu své stížnosti a rozebrali právní důvody, jimiž svou

stížnost podpírají.

Zejména zdůrazňují, že usnesením Poslanecké sněmovny bylo

porušeno právo na samosprávu, zaručené územím samosprávným celkům

v y, které je rovněž vyjádřeno a vymezeno v odst.

1 a 2, § 14 odst. 1 a 2 zákona o obcích. Dovozují, že rozhodnutí

o realizaci stavebních úprav v Matiční ulici zcela nepochybně

patří do samostatné působnosti obce a jakýkoli zásah do této

samosprávné působnosti je možný jen, vyžaduje-li to ochrana zákona

a jen způsobem stanoveným zákonem (y). Proto

mají stěžovatelé za to, že státní moc - v daném případě moc

zákonodárná - postupovala v rozporu s tímto ustanovenímy.

Upozorňují také na to, že y (ústavní

) zrušila dosavadníu a ústavní zákon

o československé federaci, a tak změnila od základu ústavní

postavení státu a jeho orgánů. Zejména Česká národní rada přestala

být dne 31. 12. 1992 "Nejvyšším orgánem státní moci" a dne 1. 1.

1993 se stala Poslaneckou sněmovnou České republiky s novým

ústavním postavením založeným na dělbě státních mocí na moc

zákonodárnou (hlava druhá), moc výkonnou (hlava třetí) a moc

soudní (hlava čtvrtá).

Tím byl splněn požadavek na ustavení právního

a demokratického státu, neboť došlo k derogaci některých

ustanovení zákona o obcích, zejména v oblasti státního dozoru nad

zákonností výkonu samosprávy, obsažených v § 62 a § 62a zákona

o obcích. Garantem ústavnosti a zákonnosti tohoto výkonu obecní

samosprávy se stal Ústavní soud podle § 64 odst. 3 a § 72 odst.

1 písm. b) o Ústavním soudu (dále jen "zákon

o Ústavním soudu"). Obecné soudy přezkoumávají ovšem jen

rozhodnutí orgánů územní samosprávy, vydaná ve správním řízení

nebo rozhodnutí, která zakládají, mění nebo ruší oprávnění

fyzických nebo právnických osob.

Z uváděných argumentů pak stěžovatelé dovozují, že zrušení

usnesení Zastupitelstva městského obvodu Ústí n. Labem - Neštěmice

Poslaneckou sněmovnou byl neústavním zásahem do činnosti územního

samosprávného celku.

Své názory a argumenty pak stěžovatelé podporují citací

argumentů právních teoretiků.

II. senát Ústavního soudu si byl nucen nejprve vyjasnit

otázku aktivní legitimace k podání ústavní stížnosti druhého

účastníka řízení - Zastupitelstva městského obvodu Ústí n. Labem

- Neštěmice. Podle ustanovení § 72 odst. 1 písm. b) zákona

o Ústavním soudu je ve vztahu na ustanovení čl. 87 odst. 1 písm.

c) y k podání ústavní stížnosti oprávněno zastupitelstvo

obce, pokud tvrdí, že nezákonným zásahem státu bylo porušeno

zaručené právo územního samosprávného celku na samosprávu. Toto

ustanovení nespecifikuje, zda se musí vždy jednat o zastupitelstvo

obce nebo zda se může jednat i o zastupitelstvo městské části.

S přihlédnutím ke stanovisku pléna Ústavního soudu

lze

dovodit, že statutární města jsou oprávněna postoupit městským

částem, resp. jejich zastupitelstvům, část své pravomoci, včetně

pravomoci vydávat obecně závazné vyhlášky v mezích jejich

působnosti. Tomuto stanovisku odpovídá i ustanovení § 3 odst. 2

zákona o obcích, které blíže vymezuje ustanovení § 25 odst. 2

písm. a) zákona o obcích, podle kterého některé působnosti,

náležející podle zákona o obcích územně členěnému statutárnímu

městu, budou vykonávat městské obvody nebo městské části.

Působnost města Ústí n. Labem byla přenesena na městskou část Ústí

n. Labem - Neštěmice Zastupitelstvem města Ústí n. Labem obecně

závaznou vyhláškou č. 41/1996, kterou byl vydán Statut města Ústí

n. Labem. Aktivní legitimace druhého navrhovatele je tedy dána.

Poté II. senát Ústavního soudu posoudil společné splnění

podmínky ustanovení a neshledal, že

by stanovené podmínky nebyly splněny. Proto usnesením ze dne 11.

ledna 2000 sp. zn.

řízení o ústavní stížnosti

přerušil podle ustanovení

a návrh na zrušení § 62 a § 62a zákona o obcích, postoupil plénu

Ústavního soudu k rozhodnutí podle písm. a)y.

Věc byla zapsána pod sp. zn.

. Současně byl návrh

v souladu s ustanovením zaslán

k vyjádření Poslanecké sněmovně a Senátu Parlamentu České

republiky a Ministerstvu vnitra České republiky

Poslanecká sněmovna Parlamentu České republiky ve svém vyjádření ze dne 11. 2. 2000, pokud se týká návrhu na zrušení ustanovení a zákona o obcích, uvádí, že návrh se týká ustanovení o obcích (obecní zřízení), která byla novelizována s účinností od 1. července 1992. Jednalo se přitom i o úpravu věcí, spojených s tzv. nápravou nesprávných opatření. Důvodové zprávy k oběma návrhům zákonů však nezmiňují konkrétní zdůvodnění takto schválené úpravy. Je třeba tedy vzít v úvahu, že stávající úprava obecního zřízení vychází z tehdejšího uspořádání, které existovalo před nabytím účinnosti současného platného zněníy, která při uspořádání státu vychází z dělby moci a jejich vzájemného vyvažování. rovněž výslovně svěřuje Ústavnímu soudu rozhodovat o ústavní stížnosti orgánů územní samosprávy proti nezákonnému zásahu státu. Zákonná úprava se v praxi setkávala s určitými nejasnostmi výkladu, které vyvstaly po přijetí novéy (účinnost od 1.1. 1993), která podle některých právních názorů nepřímo novelizovala napadená ustanovení tak, že svěřila rozhodování v těchto otázkách výhradně Ústavnímu soudu. Navíc opora pro rozhodování v těchto věcech Poslaneckou sněmovnou - tedy zákonodárným sborem - zcela pomíjí její cíl a účel - totiž rozhodování o tom, zda byl porušen zákon.

V závěru svého vyjádření Poslanecká sněmovna vyslovila stanovisko, že zákonodárný sbor jednal při projednávání uvedené věci a návrhů zákonů v přesvědčení, že přijaté usnesení není v přímém rozporu su a že právní úprava je v souladu s tehdejšíu, ústavním pořádkem a právním řádem. Ponechala na Ústavním soudu, aby v souvislosti s podaným návrhem posoudil ústavnost napadeného usnesení Poslanecké sněmovny a dotyčných ustanovení zákona o obcích a vydal příslušné rozhodnutí.

o obcích a , kterým se mění zákon o obcích, byly schváleny potřebnou většinou poslanců zákonodárného sboru, podepsány příslušnými ústavními činiteli a řádně vyhlášeny ve Sbírce zákonů.

Senát Parlamentu České republiky ve svém vyjádření ze dne 26. ledna 2000 uvedl, že zákon o obcích, byl přijat tehdejší Českou národní radou dne 4. 9. 1990 a jeho novela, jíž byl zákon o obcích doplněn ustanovením , dne 6. května 1992. V obou případech se tak stalo před ustavením Senátu. Protože v souladu s a 2y se dnem účinnostiy Česká národní rada stala Poslaneckou sněmovnou a do doby ustavení Senátu vykonávala jeho funkce, přísluší jí i vyjádření v předmětné věci.

Ministerstvo vnitra České republiky, ač dožádáno, se k návrhu nevyjádřilo.

Ústavní soud konstatuje, že ani vláda, ani příslušné

ministerstvo, ani Poslanecká sněmovna a ani příslušný přednosta

okresního úřadu si dostatečně neuvědomili praktické důsledky změny

v našem ústavním řádu a tím i v zákoně o obcích, k nimž došlo

přijetímy (ústavní ). Byl tím především

odstraněn jeden ze základů starého ústavního řádu, jímž byl systém

národních výborů budovaný podle sovětského vzoru od místních přes

okresní a krajské národní výbory až po Českou národní radu

(jakožto "národní výbor nejvyššího stupně") koncipovaných jako

orgánů státní správy a státní moci a Česká národní rada dokonce

jako "nejvyšší orgán státní moci" podle čl. 102 ústavního zákona

č. , ve znění dalších ústavních zákonů, platného do

31. 12. 1992. Tento systém byl nahrazen právním státem, založeným

na dělbě státních mocí: zákonodárné, výkonné a soudní, v němž

Parlament České republiky, tvořený Poslaneckou sněmovnou

a Senátem, má jen moc zákonodárnou a jakoukoli výkonnou příp.

soudní pravomoc postrádá. Jediná výkonná pravomoc Poslanecké

sněmovny spočívá v možnosti disciplinárně stíhat své členy

a rozhodovat o souhlasu s jejich trestním stíháním; dále ještě

vykonává nezákonodárné funkce, spočívající v možnosti zřídit

vyšetřovací komisi pro vyšetřování věcí veřejného zájmu a možnost

interpelovat vládu a její členy. Nesmí tedy Poslanecká sněmovna

jakkoli do moci výkonné a do samosprávy zasahovat, s výjimkou

podnětu, resp. doporučení apod.

Jistá obtíž nastává při posouzení právního charakteru

napadeného usnesení Poslanecké sněmovny ze dne 13. října 1999 č.

457 část II., jímž "ruší usnesení zastupitelstva městské části

Ústí n. Labem - Neštěmice č. Z/69/98 ze dne 15. 9. 1998", a to bez

jakéhokoli odůvodnění.

Toto předběžné posouzení je nezbytné k tomu, aby se otevřela

cesta k projednání návrhu na zrušení § 62 a § 62a zákona o obcích.

Stěžovatelé je v podání nazývají opatřením a jako proti opatření

proti němu brojí. Jde o zrušovací akt orgánu, tj. Poslanecké

sněmovny, který k němu nemá žádnou pravomoc. Pro tento svůj akt

nemá právní oporu vě ani v jiném právním předpisu; příslušná

ustanovení § 62 resp. § 62a zákona o obcích byla derogována dnem

účinnosti y, tj. dnem 1. ledna 1993 na základě zásady lex

posterior derogat priori; zde dokonce je derogujícím zákonem

.

Právní akt vydaný nepříslušným úřadem (orgánem) je v právní

teorii nazýván absolutně zmatečným právním aktem - jde o paakt,

který nikoho nezavazuje. V normativním světě se jeví jako

neexistující, a proto striktně vzato jej nelze ani rušit - je to

ne-norma.

Usnesení Poslanecké sněmovny ze dne 13. října 1999 je též

výslednicí jemu předcházejících normativně zcela pochybných aktů

( jde o usnesení vlády České republiky č. 505/1999 z 26. 5. 1999

čl. IV), dávající pokyn přednostovi Okresního úřadu v Ústí n.

Labem předložit tuto věc v případě nezjednání nápravy

Zastupitelstvem města Ústí n. Labem k rozhodnutí Poslanecké

sněmovně a dále jde o předložení návrhu přednostou Okresního úřadu

v Ústí n. Labem na zrušení usnesení Zastupitelstva městského

obvodu Ústí n. Labem-Neštěmice k rozhodnutí Poslanecké sněmovně,

které jsou v rozporu su. Usnesení Poslanecké sněmovny

o zrušení dotčeného usnesení bylo publikováno a poté široce

komentováno a medializováno doma i za hranicemi.

Jak ovšem reagovat na tuto právní situaci vytvořenou řadou

neprofesionálních předchozích postupů. Pouhým konstatováním, že

jde o nulitní, nicotný, kvaziprávní akt, jehož nikdo nemusí dbát

a nikdo se jím nemusí řídit, a z toho důvodu odmítnout ústavní

stížnost, poněvadž brojila vlastně pouze proti jakémusi normativně

(juristicky) neexistujícímu aktu Poslanecké sněmovny, by Ústavní

soud nesplnil svou povinnost jako garant ústavnosti právního

státu.

Možnost vydat deklaratorní nález (rozhodnutí), že jde

o případ nulity, náš právní řád nezná.

Tuto možnost však zná např. správní řízení v SRN, kde správní

řád z r. 1976 dává možnost podle jeho § 44 odst. 5 vydat

deklaratorní nález, že akt je nulitní (viz. D. Hendrych a spol :

Správní právo, 1994, str. 66 dole). U nás je možné v některých

případech napadnout absolutně zmatečný právní akt v občanském

soudním řízení, kdy soud zkoumá, zda rozhodnutí, o něž se opírá

v soudním řízení napadená kauza, bylo vydáno příslušným orgánem

( ). Jiří Hoetzel v Československém správním

právu sice říká, že by nebylo třeba vůbec takový akt rušit,

protože nelze rušit něco, co po právu neexistuje, nanejvýš by bylo

možno konstatovat, že jde o paakt, praxe si ale podle něho vede

jinak a opatrné strany napadají i takové právní zmetky, protože

otázka absolutní nepříslušnosti může být pochybná. Jinak žádnou

další odpověď nedává. Připomíná však zvláštní způsob, jímž se na

věc dívá § 102 českého obecního zřízení ( zemský zákon č. 7 ze dne

16. dubna 1864) a §§78 a 79 českého zemského zákona o okresním

zastupitelstvu. Toto obecní zřízení má za existentní i takové akty

obecního zastupitelstva, které vybočují vůbec z působnosti obce.

Podle § 102 českého obecního zřízení má politický úřad z titulu

dohlédacího úřadu právo i povinnost zakázat tam, kde by

zastupitelstvo obecní ve svém usnesení vystoupilo z mezí své

působnosti nebo učinilo něco proti zákonům, aby se takové usnesení

nevykonávalo; proti tomuto zákazu může však obecní zastupitelstvo

podat rekurz k zemskému úřadu. Z kontextu je zcela zřejmé, že jde

o absolutně zmatečný akt, avšak ten je chápán jako existentní

dokonce s možností odvolat se proti jeho zákazu. Hoetzel si pak

klade otázku, zda je možno v těchto normách spatřovat kodifikovánu

zásadu našeho práva nebo jen normy singulární. Sám by byl pro

druhé řešení.

Uvedený příklad však ukazuje, že Český zemský sněm a právníci

připravující tyto zásady si uvědomili často obtížnou interpretaci

podobných aktů a volili v jisté a rozumné míře v zájmu

efektivnosti dohledu nad zákonností možnost napadat (v daném

případě zákazem) i takové právně neexistentní normy.

Nejde totiž o akt týkající se jen tohoto případu. Svým

významem jej daleko přesahuje, neboť Poslanecká sněmovna stále

považuje a v minulosti i považovala - byť protiě - za

zákonné rušit opatření v samostatné působnosti obcí na návrh

přednostů okresních úřadů. V období od 1. ledna 1997 do dnešní

doby tak rozhodovala o 4 usneseních a jednom opatření podle již

zmiňovaných a derogovaných ustanovení § 62 a § 62a zákona

o obcích. Tomu mohly napomáhat i některé názory v publicistice,

jako např. článek v "Právním rádci" č. 6 z r. 1996 o přezkumu

obecních vyhlášek, jehož autor soudí, že je možná obojí cesta

k jejich zrušení, a to jak cestou Ústavního soudu, tak cestou

Poslanecké sněmovny. Podle jeho názoru by Poslanecká sněmovna

mohla teoreticky tyto vyhlášky jen potvrdit, nikoli rušit,

nanejvýš postoupit Ústavnímu soudu. Jiná opatření by podle něho

mohla potvrdit, rušit nebo měnit, příp. by nemusela rozhodnutí

vůbec vydat.

Možnost zrušit absolutně zmatečný právní akt ve zvláštních

případech, jako je právě napadené usnesení Poslanecké sněmovny,

tedy otevřelo cestu ke zrušení částí napadaných § 62 a § 62a

zákona o obcích.

Ustanovení § 62a zákona o obcích nebylo sice skutečností,

jejímž uplatněním došlo k naplnění předmětu ústavní stížnosti, ale

jeho obsah je zcela totožný s § 62 zákona o obcích a působilo by

absurdně, ponechat jej jako protiústavní v platnosti. Pravomoc

Ústavního soudu je k tomu dána ustanovením § 78 odst. 2 - in fine

.

Dosavadní postup při řízení o rušení obecně závazných

vyhlášek obcí v samostatné působnosti se změnil i v důsledku

ustanovení . Tato ustanovení

doplňuje nekonzistentnost textu zmíněných paragrafů po zrušujícím

rozhodnutí Ústavního soudu.

V důsledku derogace částí ustanovení § 62 a § 62a zákona

o obcích novouu, byla tato ustanovení již od 1. ledna 1993

nepoužitelná, avšak jejich derogace, jakožto interpretační zásada

nemohla nic změnit na psaném zákoně.

Neučinila tak ani Poslanecká sněmovna, ani vláda a ani

příslušné ministerstvo nepodaly návrh na novelizaci zákona

o obcích, a to za celou dobu od účinnosti novéy.

Ústavní soud byl proto nucen zrušit části ustanovení § 62

a zákona o obcích, jako ustanovení přímo odporujícíě

České republiky v překročení ústavní kompetence Poslanecké

sněmovny Parlamentu České republiky.

Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat.

V Brně dne 5. dubna 2000