Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

II.ÚS 302/97

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vojtěcha Cepla a soudců JUDr. Vladimíra Paula a JUDr. Antonína Procházky ve věci ústavní stížnosti V.K., zastoupené advokátkou JUDr. I.G., proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 16. 5. 1997, č.j. -19, kterým bylo potvrzeno rozhodnutí Magistrátu hl. m. Prahy - pozemkového úřadu, ze dne 1. 8. 1996, čj. PÚ 1526/96, za účasti Městského soudu v Praze jako účastníka řízení, mimo ústní jednání, t a k t o :

Návrh se o d m í t á. Odůvodnění:

Stěžovatelka napadla ústavní stížností podanou k poštovní přepravě dne 15. 8. 1997 rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 16. 5. 1997, čj. -19, kterým bylo potvrzeno rozhodnutí Magistrátu hl. m. Prahy - pozemkového úřadu, ze dne 1. 8. 1996, čj. PÚ 1526/96, kterým pozemkový úřad rozhodl podle , o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen " ") tak, že stěžovatelka je oprávněnou osobou z id. 1/6 a její sestry - S.S. a J.K. - každá z id. 5/12 blíže specifikovaných nemovitostí.

Z ústavní stížnosti a vyžádaného soudního spisu vyplývá následující skutková a právní stránka ústavní stížnosti. Nemovitosti, o které ve věci jde, byly ve vlastnictví jejich rodičů, každý k id. 1/2. V roce 1978 zemřel bez závěti otec stěžovatelky a stěžovatelka a obě její sestry dědily každá id. 1/3, tj. id. 1/6 ve vztahu k celku. Matka stěžovatelky zemřela v roce 1981 a v závěti odkázala veškerý svůj majetek sestrám stěžovatelky, kterými jsou S.S. a J.K., a to každé rovným dílem. Závět' byla tehdy stěžovatelkou uznána za platnou. Nebyla vyděděna, nýbrž pouze pominuta, když ji matka požádala, aby závět' uznala za platnou, s ohledem na dříve darovaný rodinný domek, kde bydlela se svými rodiči a starala se o ně. Předmětné nemovitosti přešly na stát v roce 1949 bez vyplacení finanční náhrady. Protože dává přednost závětním dědicům, získala v restituci stěžovatelka pouze jejich id. 1/6 (z dědictví po otci), kdežto její sestry každá id. 5/12. Toto rozhodnutí pozemkového úřadu potvrdil Městský soud v Praze, když předtím několikrát jeho rozhodnutí zrušil a vrátil k novému projednání.

1

Podle stěžovatelky na rozdíl od jiných restitučních předpisů upravuje postavení závětních dědiců odlišně. Matka stěžovatelky nemohla při pořizování závěti vědět, že dojde k restitucím a nemohla do ní proto zahrnout nemovitosti, které jsou nyní předmětem restitučních nároků. Kdyby totéž věděla stěžovatelka, jako nepominutelná dědička by uplatnila svůj nárok. Nová situace a výklad zákona soudem vedou k porušení rovnosti účastníků a dále právní jistoty občanů. Je též otázkou, zda zůstavitelka měla na mysli veškerý i předchozí majetek, který dříve vlastnila a který přešel na stát. Kdyby to věděla, koncipovala by závět' jistě jinak. Dále stěžovatelka polemizuje s výkladem zákona o půdě z hlediska toho, co to značí celý majetek. Rozsudek soudu napadá stěžovatelka z toho důvodu, že tvrdí, že nebyla poskytnuta dostatečná ochrana jejímu vlastnickému právu podle d (dále jen " "), dále byl tímto rozsudkem porušen princip rovnosti, právní jistota a ochrana důvěry v právo podle y ČR, y a konečně a y ČR. Proto navrhuje jeho zrušení.

Ústavní soud si dále vyžádal stanoviska účastníka a vedlejších účastníků řízení. Vedlejší účastníci řízení se všichni svého postavení vzdali. Nicméně obě sestry stěžovatelky zaslaly Ústavnímu soudu své vyjádření, ve kterém se ztotožnily se závěry soudu a poukázaly na jednoznačné znění zákona o půdě. Možnou dvojí definici majetku v § 4 odst. 2 písm. a) tohoto zákona považují za spekulaci. Navrhly odmítnutí ústavní stížnosti pro zjevnou neopodstatněnost. Obdobně postupoval pozemkový úřad, který označil obsah stížnosti za hypotetický a námitky v ní obsažené za přesahující rámec zákona o půdě, podle kterého musel rozhodovat. Za Městský soud v Praze se vyjádřila JUDr. K.Ch. Uvedla, že soud nemohl uznat námitku, že nelze přihlédnout k závěti matky stěžovatelky, neboť jí nemohlo být pořízeno o majetku, který je předmětem restituce. Soud však musel vycházet z daného stavu, kdy závětními dědičkami byly sestry stěžovatelky. Ta mohla část majetku po matce získat jen v případě, že by závětní dědičky svůj nárok neuplatnily. Ústavní stížnost proto nepovažuje za důvodnou a odkázala současně na rozsudky z předcházejících řízení, které zaslala Ústavnímu soudu na vědomí.

Ústavní soud nejdříve přezkoumal formální náležitosti ústavní stížnosti. Ústavní stížnost byla podána včas, stěžovatelka oprávněná k jejímu podání byla řádně zastoupena a vyčerpala všechny prostředky, které jí zákon k ochraně jejích práv poskytuje v průběhu celého řízení. Ústavní stížnost proto byla shledána přípustnou.

Věc byla Ústavním soudem posouzena z hlediska její opodstatněnosti. Opodstatněností ústavní stížnosti je přitom v řízení před Ústavním soudem třeba rozumět to, že rozhodnutí, které je stížností napadeno, porušilo základní práva a svobody stěžovatelky. Přezkoumáním skutkového stavu, předložených listinných důkazů a posouzením právního stavu došel Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je v tomto směru zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud není běžnou další instancí v systému všeobecného soudnictví, a zaměřil se proto na posouzení otázky, zda jsou uvedené námitky stěžovatelky opodstatněné. V dané věci je třeba uvést, že eventuální ústavní ochranu účastníků tzv. restitučních řízení nelze vnímat jako ochranu vlastnického práva v úvahu přicházejících oprávněných osob, neboť ty ještě nelze za vlastníky považovat, jak plyne z ustálené judikatury Ústavního soudu, počínaje nálezem

sp. zn.

(č. 5 Sbírky nálezů a usnesení ústavního soudu ČR, svazek I.).

Pokud jde o další námitky stěžovatelky, v úvahu mohlo přicházet především porušení principu rovnosti. Pokud totiž z y vyplývá, že lidé jsou si rovni ve svých právech, je třeba v podmínkách restitučních řízení, realizujících se podle jednotlivých restitučních předpisů , vnímat tuto rovnost jako zaručení rovného přístupu všech v úvahu

přicházejících oprávněných osob k nárokům, které jsou jim těmito restitučními předpisy zaručeny, a to při splnění všech podmínek, na něž ten který restituční zákon úspěch ve věci váže. V tomto směru je třeba přisvědčit stěžovatelce, že platná právní úprava obsažená v zákoně č. , je co do otázky postavení závětního dědice [ a b) zákona o půdě] upravena odlišně od právní úpravy obsažené v zákoně č. , o zmírnění některých majetkových křivd, ve znění pozdějších změn a doplnění [ ], a shodně s právní úpravou obsaženou v zákoně č. , o mimosoudních rehabilitacích, ve znění pozdějších změn a doplnění [ písm a) a b)].

Ústavní soud však zastává názor (nález

- Ústavní soud ČR. Sbírka nálezů a usnesení, sv. 4, nález č. 65), že v restitučních řízeních jde o zvláštní právní nástupnictví samostatně upravené v každém jednotlivém restitučním zákoně. Je proto rozdíl, jestliže by byly kladeny jiné nároky na jednotlivé skupiny oprávněných osob v rámci téhož restitučního zákona a mezi různými restitučními zákony. V daném případě jde ovšem o aplikaci téhož restitučního zákona a téhož restitučního ustanovení, přičemž žádné rozdíly zde činěny nejsou.

Současně je však třeba vidět, že v případě, že z obsahu zákona výslovně vyplývají podmínky, jež je třeba splnit pro získání statutu oprávněné osoby, není možno takto výslovně vyjádřená pravidla chování modifikovat, resp. případně dokonce nerespektovat, s odvoláním na úmysl či vůli zákonodárce, když právě úmysl a vůle zákonodárce našly výraz v normativním textu zákona, pokud toto ustanovení samo o sobě nevykazuje znaky protiústavnosti (např. porušení principu rovnosti, právní jistoty, atd.). Třeba v této souvislosti též poukázat na písm. 1) zákona o půdě, který jako restituční titul uvádí pouze odmítnutí dědictví v dědickém řízení učiněné v tísni, nikoli neuplatnění nároků nepominutelného dědice ve smyslu o.z. v původním znění. dává přednost závětním dědicům, avšak mezi nimi nerozlišuje. Vychází z pravidel projednání dědictví, která vytvářejí spolehlivý základ pro ochranu oprávněných osob. Pokud se taková osoba nedovolala ochrany svého práva ve zvláštním dědickém řízení, nelze to dohánět snahou o vložení do zákona o půdě něčeho, co tam není.

Pokud jde o námitky porušení y, nebylo stěžovatelkou nijak blíže odůvodněno mimo obecného poukazu na toto ustanovení. Obdobně to platí pro namítané porušení a y ČR, které je jednak ustanovením kompetenční povahy, jednak představuje záruku soudcovské nezávislosti v rámci ústavní dělby moci, aniž by z něj bylo možno v této souvislosti přímo dovodit konkrétní základní právo (subjektivní veřejné právo).

Na základě těchto skutečností nezbylo Ústavnímu soudu, než návrh na zrušení rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 16. 5. 1997, č.j. -19, podle písm a) , o Ústavním soudu, ve znění , odmítnout jako návrh zjevně neopodstatněný.

P o u č e n í: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.

V Brně dne 29. března 2000

Vojtěch Cepl

předseda senátu Ústavního soudu