Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

IV.ÚS 109/94

Ústavní soud ČR rozhodl o ústavní stížnosti stěžovatele F. K. a po jeho smrti v průběhu řízení jeho právní nástupkyně A. K., směřující proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové, sp. zn. , ze dne 29. 4. 1994,

t a k t o :

Rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové, sp. zn. , ze dne 29. 9. 1994, se z r u š u j e.

O d ů v o d n ě n í

Ústavní soud obdržel dne 27. 7. 1994 ústavní stížnost, jíž se stěžovatel domáhá zrušení rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 29. 4. 1994, sp. zn. , kterým bylo potvrzeno rozhodnutí Okresního pozemkového úřadu v Chrudimi ze dne 24. 1. 1994, čj. 85/94, kterým bylo rozhodnuto, že stěžovatel není vlastníkem nemovitostí st. p. 88/1 s domem čp. 32 a hospodářskou usedlostí a pozemkových parcel č.k. 135/1, 827, 901, 902, 905/1, 905/2,993, 1004, 1010, 974, 872, 875, 909/2 v k.ú. K. a zároveň bylo tímtéž rozhodnutím rozhodnuto tak, že vlastníkem vedených nemovitostí je F.K.

Podstatou sporu bylo posouzení otázky, zda stěžovatel jako dědic, který se v řízení o dědictví po původní vlastnici předmětného majetku úspěšně dovolal relativní částečné neplatnosti závěti, splňuje zákonné znaky oprávněné osoby vymezené v , o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších změn a doplnění (dále jen zákon o půdě).

Stěžovatel uplatnil dne 8. 11. 1991 u věcně a místně příslušného pozemkového úřadu restituční nároky k zemědělskému majetku, a to podle § 4 odst. 2 písm. c) zákona o půdě, v rozsahu, v němž se úspěšně dovolal relativní částečné neplatnosti závěti, o níž zároveň opírá restituční nároky závětní dědic po původní vlastnici (její vnuk - F. K.), která veškerý svůj majetek odkázala jemu. Částečné neplatnosti závěti se úspěšně dovolal stěžovatel (syn zůstavitelky - původní vlastnice majetku, který je předmětem restituce) a na základě toho pak došlo v řízení o dědictví k uzavření dohody o vypořádání dědictví mezi závětním dědicem a neopomenutelným dědicem v poměru - závětní dědic id. 13/16, neopomenutelný dědic id. 3/16). Rozhodnutí Okresního úřadu v Chrudimi - pozemkového úřadu, čj. 85/94, ze dne 24. 1. 1994, bylo vydáno v řízení podle § 9 odst. 4 zákona o půdě.

Z ústavní stížnosti a spisového materiálu, vyžádaného Ústavním soudem, bylo zjištěno, že v dané věci bylo Okresním úřadem v Chrudimi - pozemkovým úřadem, rozhodováno již v roce 1993, kdy bylo rovněž podle § 9 odst. 4 zákona o půdě vydáno tímto pozemkovým úřadem rozhodnutí, čj. 831/93, ze dne 29. 5. 1993, jímž byl naopak stěžovatel uznán vlastníkem id. 3/32 výše označeného nemovitého majetku. Při tomto rozhodování vycházel pozemkový úřad z toho, že podílový dědic ze závěti má nárok na 13/16 podle § 4 odst. 2 písm. c) zákona o půdě a vzhledem k tomu, že uplatnil

nárok i na zákonný podíl, má nárok společně se zákonným dědicem (který se úspěšně dovolal částečné neplatnosti závěti) na id. 1/2 z 3/16. Zákonný podíl se podle názoru pozemkového úřadu rozděluje rovným dílem mezi oprávněné osoby, které jsou podřaditelné pod § 4 odst. k písm. c) zákona o půdě.

Proti tomuto rozhodnutí byl stěžovatelem podán opravný prostředek, jímž se domáhal přiznání vlastnických práv ve větším rozsahu (k celým id. 3/16, jež odpovídají jeho dědickému podílu), než jak určoval výrok citovaného rozhodnutí. V rámci řízení o opravném prostředku proti tomuto rozhodnutí dospěl Krajský soud v Hradci Králové, v řízení bez jednání, s odvoláním na ve spojení s , k závěru, že Okresní úřad - pozemkový úřad, věc posoudil chybně z hlediska právního a rozhodnutí zrušil svým rozhodnutím, sp. zn. , ze dne 30. 11. 1993, a věc vrátil k dalšímu řízení Okresnímu úřadu v Chrudimi - pozemkovému úřadu, s tím, že v dalším řízení je vázán ve smyslu právními názory krajského soudu, uvedenými v odůvodnění zrušovacího rozsudku. V otázce, do jaké míry se promítly výsledky řízení o projednání dědictví po původní vlastnici na stanovení rozsahu restitučního nároku, vycházel ze závěru, že konstrukcí, obsaženou v zákoně o půdě, určil zákonodárce zvláštní pořadí oprávněných osob pro případ, že původní vlastník zemřel, čímž vyloučil, že by šlo o nárok vyplývající z ustanovení o dědění. Určil-li zůstavitel - původní vlastník, určitou osobu ve své závěti dědicem veškerého majetku, kdy tato osoba po úmrtí původního vlastníka předložila závěť státnímu notářství, staví tuto osobu zákona o půdě na prvé místo. Pro nárok dalších oprávněných osob, uvedených v , pak

nemá, podle názoru vysloveného v tomto rozsudku, právní význam, zda se jako neopomenutelní dědicové dovolali neplatnosti závěti zůstavitele vůči dědicům ze závěti (§ 40a, § 479 o.z.). Dále připouští, že nelze opomenout, že v takovém případě nenabyl závětní dědic fakticky celé dědictví. Jelikož však hlavním důvodem, proč tato oprávněná osoba nemohla dědictví nabýt buď vůbec nebo do určité míry, byly skutečnosti, že bylo zůstaviteli - původnímu vlastníku - jeho vlastnictví odňato, a to za podmínek stanovených zákonem o půdě, nebo kráceno v důsledku občanskoprávní

ochrany zákonného dědice a zákonodárce přitom při stanovení pořadí oprávněných osob dědickou posloupnost pomíjí a preferuje dědice ze závěti, je v duchu záměru sledovaného zákonem o půdě, aby v uvedených případech osoba, která předložila závěť, byla postavena na roveň dědici, který nabyl celé dědictví.

Při následném rozhodování vycházel Okresní úřad v Chrudimi - pozemkový úřad, zcela z uvedených právních závěrů krajského soudu a stěžovatele zcela vyloučil z okruhu oprávněných osob podle zákona o půdě rozhodnutím, čj. 85/94, ze dne 24. 1. 1994. Proti tomuto rozhodnutí byl stěžovatelem podán opravný prostředek, jímž se domáhal přiznání restitučních nároků v rozsahu odpovídajícím jeho postavení jako dědice po zemřelé původní vlastnici majetku, který svojí povahou a způsobem ztráty vlastnictví spadá do věcné působnosti zákona o půdě v jeho restituční části. O tomto opravném

prostředku rozhodoval opět Krajský soud v Hradci Králové. Řízení proběhlo opět s odvoláním na ve spojení s bez nařízení jednání a tentokrát bylo rozhodnutí Okresního úřadu v Chrudimi ze dne 24. 1. 1994, čj. 85/94, rozsudkem, sp. zn. , ze dne 29. 4. 1994, potvrzeno.

Včas podanou ústavní stížností se stěžovatel domáhá zrušení tohoto rozsudku především s tvrzením, že jím bylo porušeno ústavní právo stěžovatele na stejný zákonný obsah a ochranu vlastnického práva zaručeného d (dále jeny). V odůvodnění ústavní stížnosti uvádí argumenty, které podle něj svědčí o chybnosti právních závěrů učiněných Krajským soudem v Hradci Králové, přičemž v důsledku tohoto chybného právního posouzení jeho postavení, resp. vyloučení z postavení oprávněné osoby podle zákona o půdě, došlo k porušení ústavně

zaručených práv.

Zejména zdůrazňuje, že respektuje skutečnost, že v ust. § 4 odst. 2 písm. a) zákona o půdě je na prvním místě jako oprávněná osoba skutečně uveden dědic ze závěti, ale to však pouze za podmínky, že nabyl celé dědictví. Poukazuje na to, že v této konstrukci se projevuje právně významný rozdíl zákona o půdě, ve srovnání s odst. l písm. a) , kde je oprávněná osoba definována jiným způsobem a kde by výklad zastávaný Krajským soudem v Hradci Králové mohl obstát. Podle citovaného ustanovení zákona o půdě je však prvé pořadí dědice ze

závěti omezeno podmínkou, že nabyl celé dědictví. Stěžovatel zdůrazňuje, že takto jasné a určité ustanovení zákona nelze obcházet výkladem o smyslu a účelu zákona, jak to učinil krajský soud. Stěžovatel uvádí, že si je vědom, že posloupnost, daná ustanovením zákona o půdě, je posloupností speciální, danou tímto zákonem, která nevychází z ustanovení o dědění, avšak právě dovětek ustanovení a počátek zákona o půdě tuto speciální posloupnost omezuje a modifikuje podle výsledků řízení dědického, nelze tedy výsledek dědického řízení přehlížet, jak to Krajský soud ve svém stanovisku a rozhodnutí činí. V této souvislosti pak také dodatečně namítl i porušení ústavních práv, zaručených y a y ČR.

V průběhu řízení před Ústavním soudem stěžovatel F. K. zemřel 1995. Ze zprávy Okresního soudu v Prešově ze dne 1. 8. 1995 Ústavní soud zjistil, že k dědictví po zemřelém stěžovateli byla povolána v prvé skupině pozůstalá manželka A.K., která dědictví neodmítla a vzhledem k tomu, že Ústavnímu soudu sdělila, že trvá na projednání ústavní stížnosti, kterou podal její zemřelý manžel, jednal s ní Ústavní soud v tomto řízení, za přiměřeného použití ustanovení , jako s právní nástupkyní stěžovatele.

Účastník řízení Krajský soud v Hradci Králové ve svém písemném vyjádření k obsahu ústavní stížnosti pouze odkázal na obsah odůvodnění ústavní stížností napadeného rozsudku s tím, že k němu nemá co dodat.

Vedlejší účastník řízení Okresní úřad v Chrudimi - pozemkový úřad, Ústavnímu soudu zaslal spisový materiál, týkající se předmětné věci, rovněž bez písemného vyjádření k obsahu ústavní stížnosti, u ústního jednání navrhl vyhovění ústavní stížnosti.

Vedlejší účastníci Oseva, semenářský statek Chrudim, a Pozemkový fond ČR se svého postavení vedlejšího účastníka tohoto řízení ve smyslu vzdali.

Ústavní soud se s ohledem na právní závažnost a komplikovanost otázky, kdy jsou či nejsou naplněny zákonem vymezené znaky oprávněné osoby podle zákona o půdě,u osob, které se svých restitučních nároků dovolávají na základě restituci předcházejícího složitého řízení o vypořádání dědictví po původních vlastnících, zabýval věcí v prvé řadě z hlediska dodržení práva na soudní ochranu. Krajský soud v Hradci Králové obě svá rozhodnutí ve věci vydal bez nařízení jednání, s odvoláním na ve spojení s Toto zákonné ustanovení prolamuje sice zásadu veřejnosti a ústnosti soudního jednání a rovněž i zásadu bezprostřednosti (, y), nicméně podle již ustálené judikatury Ústavního soudu je třeba podmínky pro jeho použití vykládat přísně právě v případech přezkoumávání nepravomocných rozhodnutí správních orgánů soudem. Věc, o níž bylo v dosavadních řízeních pozemkovým úřadem a krajským soudem opakovaně rozhodováno, nelze podle názoru Ústavního soudu považovat za věc jednoduchou, a tudíž je aplikace ve spoj. s z povahy věci vyloučena. Navíc oprávněná osoba, podávající opravný prostředek jako navrhovatel,stojí v řízení o opravném prostředku proti pozemkovému úřadu, který v něm má postavení odpůrce. Je proto třeba, až na zcela opodstatněné výjimky, umožnit, aby navrhovateli a odpůrci byla dána možnost bezprostředního setkání před nezávislým soudem. Napadeným rozhodnutím tedy došlo k porušení y. Již z tohoto důvodu navrhovateli nebyla poskytnuta dostatečná ochrana jeho právům.

Námitkám stěžovatele, které se týkají právních závěrů, o něž se opírá napadený rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové, se Ústavní soud věnoval s vědomím, že není běžnou další instancí v systému všeobecného soudnictví, a zaměřil se proto na posouzení otázky, zda uvedené závěry nemohly vést k porušení ústavně zaručených práv. V dané věci je třeba uvést, že eventuální ústavní ochranu účastníků tzv. restitučních řízení nelze vnímat jako ochranu vlastnického práva v úvahu přicházejících oprávněných osob, podřaditelnou pod y, když v tomto směru je třeba odkázat na názor vyslovený v nálezu Ústavního soudu, publikovaném pod č. 5 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR, svazek I.

To ovšem neznamená, že by i u účastníků těchto restitučních řízení nemohlo dojít k porušení jiných ústavně zaručených práv. V rámci toho kterého restitučního zákona by v úvahu mohlo přicházet především porušení principu rovnosti. Pokud totiž z y vyplývá, že lidé jsou si rovni ve svých právech, je třeba v podmínkách restitučních řízení realizujících se podle jednotlivých restitučních předpisů vnímat tuto rovnost jako zaručení rovného přístupu všech v úvahu přicházejících oprávněných osob k nárokům, které jsou jim těmito restitučními předpisy zaručeny, a to při splnění všech podmínek, na něž ten který restituční zákon úspěch ve věci váže.

Z tohoto hlediska tedy Ústavní soud v obecné rovině zkoumal, zda v režimu zákona o půdě je právně relevantní pro status oprávněné osoby skutečnost, že se tato v původním řízení o vypořádání dědictví po původním vlastníkovi majetku, spadajícího co do povahy a co do způsobu jeho nabytí státem do věcné působnosti zákona o půdě, úspěšně dovolala jako neopomenutelný dědic částečné neplatnosti závěti a v důsledku toho spolu s dědicem závětním po původním vlastníkovi dědila v rozsahu odpovídajícím jeho zákonnému podílu.

V tomto směru je třeba přisvědčit stěžovateli, že platná právní úprava obsažená v zákoně č. , je co do otázky postavení závětního dědice [ a b) zákona o půdě] upravena odlišně od právní úpravy obsažené v zákoně č. , o zmírnění některých majetkových křivd, ve znění pozdějších změn a doplnění [], a shodně s právní úpravou obsaženou v zákoně č. , o mimosoudních rehabilitacích, ve znění pozdějších změn a doplnění [ písm a) a b)].

Na druhé straně žádný z výše citovaných restitučních zákonů nesleduje důsledně dodatečné vytvoření vlastnických vztahů, k nimž by došlo v dědických řízeních po původních vlastnících, ale naopak, tyto restituční zákony odchylně vymezují okruh osob, jimž může být věc vydána. V restitučních řízeních jde tedy o zvláštní právní nástupnictví samostatně upravené v každém jednotlivém výše uvedeném restitučním zákoně.

Současně je však třeba vidět, že v případě, že z obsahu zákona výslovně vyplývají podmínky, jež je třeba splnit pro získání statutu oprávněné osoby, není možno takto výslovně vyjádřená pravidla chování modifikovat, resp. případně dokonce nerespektovat, s odvoláním na úmysl či vůli zákonodárce, když právě úmysl a vůle zákonodárce našly výraz v normativním textu zákona, pokud toto ustanovení samo o sobě nevykazuje znaky protiústavnosti (např. porušení principu rovnosti, právní jistoty, atd.).

Dovolání se neplatnosti závěti v původním řízení o vypořádání dědictví je pro určení okruhu oprávněných osob právně relevantní.

Pokud ustanovení § 4 odst. 2 písm. a) zákona o půdě váže status oprávněné osoby - dědice ze závěti (při splnění ostatních požadovaných zákonných podmínek), na skutečnost, že dědic ze závěti nabyl celé dědictví, bude třeba od sebe odlišit situace, kdy neopomenutelný dědic v dědickém řízení neplatnost závěti neuplatnil na straně jedné a situace, kdy se naopak úspěšně neplatnosti závěti jako neopomenutelný dědic dovolal. V případě prvém je třeba přisvědčit právnímu názoru, že dodatečné uplatnění relativní neplatnosti závěti v rámci restitučního řízení je právně irelevantní a oprávněnou osobou bude závětní dědic, který nabyl celé dědictví. Naproti tomu však v situaci druhé, kdy se v původním řízení o dědictví neopomenutelný dědic relativní neplatnosti závěti úspěšně dovolal a závětní dědic tak v důsledku toho nenabyl celé dědictví, ale naopak pouze to, co "zbylo" po uspokojení zákonných nároků neopomenutelných dědiců, je úspěšné dovolání se neplatnosti závěti neopomenutelným dědicem, z hlediska okruhu oprávněných osob podle § 4 odst. 2 zákona o půdě, právně relevantním.

S ohledem na uvedené důvody je proto třeba, s přihlédnutím k principu rovnosti, právní jistoty a ochrany důvěry občanů v právo ( y ČR), k povinnosti obecných soudů ve smyslu y a y ČR, stanoveným způsobem poskytovat ochranu právům, jakož i k y ČR, podle něhož je soudce při rozhodování vázán zákonem, přisvědčit stěžovateli v tom, že dosavadním způsobem v řízeních, jejichž výsledkem je rozsudek napadený ústavní stížností, nebyla jeho právům poskytnuta dostatečná ochrana. Z uvedených důvodů bylo

ústavní stížnosti vyhověno a rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové zrušen [, 2 písm. a) a odst. 3 písm. a) ].

P o u č e n í: Proti rozhodnutí Ústavního soudu ČR není odvolání přípustné.

V Brně dne 19. října 1995