Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

IV.ÚS 127/99

Ústavní soud

rozhodl v senátě ve věci ústavní stížnosti D.

T., zastoupené JUDr. J. Š., advokátem, proti rozhodnutí Okresního

úřadu-pozemkového úřadu Nový Jičín ze dne 21.2.1997, č.j.

PÚ/5684/3a.2/92-Va-72/9, a proti rozsudku Městského soudu v Praze

ze dne 5.11.1998, č.j. -58, za účasti vedlejších

účastníků: státního podniku Benzina, s.p., zastoupeného JUDr.

P. M., advokátem, A. M. a F. N., zastoupenými JUDr. J. Š.,

advokátem, takto:

Ústavní stížnost se zamítá.

Odůvodnění

Stěžovatelka se včas podanou ústavní stížností (doplněnou

a upravenou na základě výzvy Ústavního soudu) domáhá zrušení

rozhodnutí Okresního úřadu-pozemkového úřadu Nový Jičín ze dne

21.2.1997, č.j. PÚ/5684/3a.2/92-Va-72/9, a rozsudku Městského

soudu v Praze ze dne 5.11. 1998, č.j. -58. V ústavní

stížnosti namítá, že napadenými rozhodnutími bylo porušeno její

základní právo podle a y základních práv

a svobod (dále jen "Listina"). Porušení základních práv a svobod,

zakotvených v citovaných ustanoveních y, spatřuje

stěžovatelka především v tom, že v řízení o restitučním nároku

pozemkový úřad a soud bez dalšího vycházely z toho, že

stěžovatelkou požadovaný majetek byl zkonfiskován jejím rodičům

podle dekretů prezidenta republiky č. 12/1945 Sb. a č. 108/1945

Sb., aniž by se zabývaly tím, zda byly v daném případě splněny pro

konfiskaci zákonné podmínky. V doplnění ústavní stížnosti

konkretizuje porušení základních práv tak, že podle jejího názoru

bylo porušeno její právo a právo jejích sourozenců vlastnit

majetek, který byl za okolností uvedených ve stížnosti neoprávněně

zkonfiskován rodičům. Porušení tohoto práva spatřuje také

v nadměrně extenzivním výkladu, který pozemkový úřad i soud

zaujaly v otázce překážky vydání pozemků, pokud jde o nezastavěné

pozemky nebo jejich části nezbytné pro provoz stavby a pokud jde

o podzemní nádrže. Článku 24 y se stěžovatelka dovolává

ohledně údajného přihlášení se rodičů po záboru Sudet k německé

národnosti, a to bez prejudice pro své tvrzení, že to nebyl ve

skutečnosti otec stěžovatelky, kdo vyplnil sčítací arch ze dne

17.5.1939. Okresní úřad-pozemkový úřad Nový Jičín, ač jako

účastník řízení Ústavním soudem řádně vyzván, se k ústavní

stížnosti nevyjádřil. Přípisem ze dne 10.5.1999 Ústavnímu soudu

sdělil, že se vzdává postavení vedlejšího účastníka. K tomuto

sdělení však Ústavní soud nepřihlédl, neboť Okresní

úřad-pozemkový úřad Nový Jičín je účastníkem řízení ve smyslu §

76 odst. 1 , o Ústavním soudu, ve znění

pozdějších předpisů (dále jen ""), jako

orgán, proti jehož zásahu ústavní stížnost směřuje. Městský soud

v Praze konstatoval, že při přezkoumání napadeného rozhodnutí

Okresního úřadu-pozemkového úřadu v Novém Jičíně dospěl k závěru,

že v daném případě se nejednalo o zneužití dekretu č. 12/1945 Sb.,

neboť na původní vlastníky je třeba nahlížet jako na osoby německé

národnosti, a odkázal na odůvodnění rozsudku. Ohledně tvrzené

nesprávné aplikace soud

upozornil, že ve věci již rozhodoval Krajský soud v Ostravě,

a proto se soustředil pouze na to, zda se pozemkový úřad řídil

právním názorem vysloveným tímto soudem. Městský soud v Praze

považuje ústavní stížnost za nedůvodnou. Vedlejší účastník,

Benzina, s.p., ponechává posouzení pozice stěžovatelky a jejích

sourozenců jako osob oprávněných na úvaze a zhodnocení Ústavního

soudu. Rozhodnutí o nevydání pozemku parc. č. 394 v kat. úz.

Klokočov však považuje za správné. Pozemkový fond ČR, územní

pracoviště Nový Jičín, má za to, že napadenými rozhodnutími

nedošlo k porušení základních práv stěžovatelky. Postavení

vedlejšího účastníka se vzdal. Vedlejšího účastenství se také

vzdala obchodní společnost TATRA, a.s., Kopřivnice. Další vedlejší

účastníci, tj. A. M., E. H. a F. N., se s obsahem ústavní

stížnosti ztotožnili, E. H. se posléze účastenství vzdala.

Z předložených podkladů, jakož i z vyžádaných vyjádření

účastníků a vedlejších účastníků, ze spisu Okresního

úřadu-pozemkového úřadu Nový Jičín sp.zn. PÚ/5684/3a.2/92-Va-72/9

a ze spisu Městského soudu v Praze sp. zn. učinil

Ústavní soud následující zjištění: Stěžovatelka, společně se svými

sourozenci, v řízení o ústavní stížnosti vystupujícími

v postavení vedlejších účastníků, uplatnila jako oprávněná osoba

podle , postupem podle

, o úpravě vlastnických vztahů k půdě

a jinému zemědělskému majetku (dále jen "zákon o půdě"), dne

2.7.1992 restituční nárok na vydání souboru pozemků v kat. úz.

Klokočov. Nárok byl doložen výpisy z příslušných vložek pozemkové

knihy, v nichž byla zaznamenána konfiskace majetku rodičů

stěžovatelky (podle dekretů č. 12/1945 Sb. a č. 108/1945 Sb.),

výměry býv. KNV v Ostravě, jímž bylo vráceno čs. státní občanství

rodičům stěžovatelky, a dalšími listinnými důkazy. Okresní

úřad-pozemkový úřad Nový Jičín o uplatněném restitučním nároku

opakovaně rozhodoval, nejprve rozhodnutím ze dne 18.3.1994, které

bylo k podaným opravným prostředkům dvěma rozsudky Krajského soudu

v Ostravě zrušeno, posléze rozhodnutím ze dne 23.11.1994, jež

v odstavci I. nabylo dne 23.11.1995 právní moci, a v odstavci II.

bylo zrušeno rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne

21.5.1996, č.j. -43 (ve spojení s opravným usnesením ze

dne 21.8.1996), pokud se týkalo pozemků parc. č. 660, 640/1, 659

a 718 (nyní parc. č. 395 a 394), ve zbývající části bylo potvrzeno

a nabylo právní moci 15.8.1996. Na to Okresní úřad-pozemkový úřad

Nový Jičín rozhodnutím ze dne 15.11.1996 rozhodl o vlastnictví

k částem pozemků parc. č. 659, 660 a 640/1 označených

v příslušném geometrickém plánu (rozhodnutí nabylo právní moci

2.1.1997), v dalším rozhodnutí ze dne 21.2.1997 rozhodl, že

oprávněné osoby nejsou vlastníky požadovaných nemovitostí.

Na základě podaných opravných prostředků proti tomuto

rozhodnutí rozhodovaly ve věci Krajský soud v Ostravě a Městský

soud v Praze (s ohledem na místní příslušnost podle § 246a obč.

soudního řádu a v závislosti na tom, že opravný prostředek podalo

několik navrhovatelů s rozdílnými trvalými pobyty). Oba soudy

napadané rozhodnutí pozemkového úřadu potvrdily.

Ústavní stížnost

není důvodná. Ústavní soud opakovaně ve svých rozhodnutích

upozornil, že není součástí obecné soudní soustavy, a proto mu

nepřísluší právo dozoru nad rozhodováním obecných soudů. Do

rozhodovací činnosti obecných soudů, příp. jiných orgánů, je

Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byly-li jejich

pravomocným rozhodnutím porušeny základní práva a svobody chráněné

ústavním zákonem nebo mezinárodní smlouvou podle y ČR.

Vzhledem k tomu, že stěžovatelka se dovolává ochrany těchto práv,

přezkoumal Ústavní soud napadená rozhodnutí i řízením jim

předcházející. Stěžovatelka především namítá, že došlo k porušení

jejího práva a práva jejích sourozenců, zaručené v čl. 11 odst.

1y, vlastnit majetek, který byl za okolností ve stížnosti

uvedených neoprávněně zkonfiskován jejím rodičům. Při posuzování

zásahu do práva chráněného y nemá Ústavní

soud žádný důvod odchýlit se od své dosavadní aplikační praxe,

v jejímž rámci zdůrazňuje, že tímto ustanovením je chráněno

vlastnické právo jako takové, musí jít zpravidla o vlastnické

právo již konstituované, a tedy již existující, a nikoli pouze

o tvrzený nárok na ně (např. nález Ústavního soudu, sp. zn.

, in Sbírka nálezů a usnesení - svazek 1., vydání 1.,

Praha, C.H. Beck, 1994, str. 45). Stěžovatelka opomíjí, že soubor

restitučních předpisů přijatých v České republice počátkem 90. let

založil (za stanovených podmínek) vznik práva dřívějších vlastníků

a jejích právních nástupců na obnovení vlastnictví, nezaložil

přímo vlastnické právo. Z tohoto pohledu se proto stěžovatelka

nemůže domáhat ochrany zaručené y, neboť

právo každého vlastnit majetek zvoleným postupem zákonodárných

sborů nebylo dotčeno. Vzhledem k mimořádné pozornosti, kterou si

zasluhují restituční záležitosti, zaměřil se Ústavní soud také na

stěžovatelčinu námitku ohledně nadměrně extenzivního výkladu při

posuzování podmínek pro vydání nemovitostí, zejména zda nejde

o nemovitosti, které nelze vydat ve smyslu § 11 zákona o půdě,

konkrétně zda nejde o pozemky, které byly po přechodu nebo převodu

do vlastnictví státu nebo jiné právnické osoby zastavěny

(nejde-li o stavbu nebránící zemědělskému nebo lesnímu využití

pozemku, nebo o stavbu movitou, nebo dočasnou, nebo jednoduchou,

nebo drobnou a nebo stavbu umístěnou pod povrchem země, přičemž za

zastavěnou část pozemku se považuje část, na níž stojí stavba,

která byla zahájena před 24.6.1991, a část pozemku s takovou

stavbou bezprostředně související a nezbytně nutnou k provozu

stavby - § 11 odst. 1 písm. c) zákona o půdě).

Ústavní soud konstatuje, že v dosavadní praxi obecných soudů

se vyskytly interpretační i aplikační odlišnosti při hodnocení

citovaného ustanovení (na což reaguje řada nálezů Ústavního soudu,

např. nález sp. zn.

IV.ÚS 68/94

, in Sbírka nálezů a usnesení

- svazek 2., vydání 1., Praha, C.H.Beck, 1995, str. 189 a násl.).

Ústavní soud v citovaném nálezu především zdůraznil, že pokud je

zásadní spornou otázkou to, zda existuje či neexistuje překážka

bránící ve vydání pozemku ve smyslu § 11 odst. 1 písm. c) zákona

o půdě, je povinností soudu (ovšem i pozemkového úřadu)

hodnověrným způsobem zhodnotit, zda předmětné pozemky jsou

skutečně takového charakteru, že je vydat nelze.

V posuzovaném případě Ústavní soud zjistil, že povahou

pozemků, na jejichž vydání uplatnila stěžovatelka s dalšími

oprávněnými osobami restituční nárok, se pozemkový úřad zabýval

již v původním rozhodnutí z 18.3.1994. Tehdy rozhodl o nevydání

souboru pozemků, mezi nimiž byly také všechny pozemky uvedené

v napadeném rozhodnutí. Jejich nevydání zdůvodnil tím, že jsou buď

pozemky zastavěnými, či bezprostředně souvisejí s vnitrozávodními

komunikacemi a průmyslovými objekty. Přitom se nespokojil jen

s argumenty povinné osoby, ale záležitost zkoumal ze snímků

katastrální mapy, stavebního povolení i kolaudačního rozhodnutí.

Nepřihlédl tehdy ke stanovisku oprávněných osob, že ozeleněné

plochy uvnitř areálu závodu lze využít k zemědělské nebo lesní

výrobě, neboť takové využití by bylo v rozporu s požadavky

hygienickými, požární bezpečnosti, bezpečnosti práce a v rozporu

se stavebními předpisy. Také pozemky parc. č. ... hodnotil jako

zastavěné, protože na prvním z nich se nacházejí podzemní nádrž

pohonných hmot a příjezdová komunikace, na druhém jsou umístěny

výdejní stojany a objekt pro obsluhu. S tímto stanoviskem se

ztotožnil Krajský soud v Ostravě v rozsudku ze dne 21.7.1994,

č.j. , i když rozhodnutí pozemkového úřadu zrušil

(avšak z jiného důvodu). Pozemkový úřad rozhodl o nevydání souboru

pozemků opětovně (rozhodnutí ze dne 23.11.1994) a nevydání

zdůvodnil totožnými důvody. Při rozhodování o dalším opravném

prostředku oprávněných osob krajský soud velmi důkladně posuzoval

rozsah, v jakém nezastavěné části pozemků bezprostředně souvisejí

se stavbou a jsou nutné k jejímu provozu (soud provedl ohledání na

místě samém dne 14.5.1996). Krajský soud zrušil rozhodnutí

pozemkového úřadu o nevydání pozemků, pokud šlo o pozemek parc.

č.... když shledal, že v jejich částech sloučených do pozemku

parc. ... by mělo dojít k vydání) a parc. č. ... , ovšem z důvodu

nesprávně označené povinné osoby (jinak je hodnotil jako

nemovitosti, které nelze vydat), ve zbývající části rozhodnutí

pozemkového úřadu o nevydání pozemků potvrdil. Pozemkový úřad

zadal vyhotovení geometrického plánu pro reálné rozdělení

nemovitostí a rozhodnutím ze dne 15.11.1996 vydal pozemek parc.

č...., který vznikl z dílů pozemků parc.č.... Rozhodnutí nabylo

právní moci dne 2.1.1997. Za účelem dořešení restitučního nároku

si vyžádal další důkazy - stavební povolení, kolaudační

rozhodnutí, zápisy do stavebních deníků prokazujících skutečné

datum zahájení staveb, aby napadeným rozhodnutím ze dne 21.2.1997

rozhodl, že zbývající pozemky se nevydávají a že za ně bude

poskytnuta náhrada. Pokud o podaném opravném prostředku

rozhodovaly soudy, oba soudy konstatovaly, že překážka k jejich

vydání [ve smyslu citovaného ustanovení § 11 odst. 1 písm. c) zák.

č. ] je dána. Městský soud v Praze ve svém rozsudku

uvedl, že předmětem jeho zkoumání byla okolnost, zda se pozemkový

úřad řídil právním názorem vysloveným soudem v předcházejících

zrušujících rozsudcích. Po zhodnocení závěrů dosažených

v řízeních předcházejících napadeným rozhodnutím nezjistil Ústavní

soud porušení základního práva nebo svobody stěžovatelky.

Stěžovatelka podstatnou část námitek vznášených proti napadaným

rozhodnutím spojuje s porušením svého základního práva chráněného

v y. Je však patrno, že v žádné fázi řízení

o restitučním nároku nedošlo k diskriminaci stěžovatelky z důvodu

její příslušnosti k národnostní nebo etnické menšině, což je

obsahem ochrany práva zakotveného v y, jehož se

stěžovatelka dovolává. Stěžovatelka ve své původní stížnosti ze

dne 4.3.1999, v jejím doplnění ze dne 1.4.1999, tak v dalších

podáních adresovaných Ústavnímu soudu, opakovaně zdůrazňuje, že

při konfiskaci majetku rodičů nebyly naplněny stanovené podmínky

a že proto došlo ke zneužití Benešových dekretů. Uvádí, že pokud

Ústavní soud nezaujme stanovisko k češství její rodiny, nemůže být

případ spravedlivě vyřešen. K tomu je nutno uvést, že podle tzv.

Benešových dekretů mohl být konfiskován majetek nejen Němcům

a Maďarům, ale i dalším skupinám osob. Dále je nezbytné vzít na

zřetel, že koresponduje filozofii

restitučního procesu založené na myšlence, že nelze odčinit

veškeré spáchané křivdy, přitom je jediným zákonem prolamujícím

časovou hranici stanovenou 25.únorem 1948, a tudíž napravuje

některé další křivdy, které se staly před tímto obdobím. Jeho účel

spočívá v nápravě těch křivd, jež vznikly v důsledku platnosti

nebo zvláštního použití právních předpisů nebo na základě jiných

vymezených důvodů na území ČR (srov. § 1). Proto se na jeho

základě stali oprávněnými osobami, nad rámec původního okruhu osob

dle , i ti, kteří ztratili majetek podle

zmíněných Benešových dekretů o konfiskaci, neprovinili se proti

tehdejšímu čs. státu a nabyli zpět občanství.

Stěžovatelka i její sourozenci spatřují svoji křivdu v tom,

že na jejich rodiče byly neprávem vztaženy dekrety č. 12/1945 Sb.

a č. 108/1945 Sb. podle nichž došlo ke konfiskaci majetku. Ústavní

soud, při vědomí toho, že nelze napravit všechny spáchané křivdy,

spatřuje u stěžovatelky nápravu křivd v tom, že je považována za

osobu oprávněně se účastnící restituce, a že její restituční nárok

byl shledán důvodným. V jejím případě však bylo předmětem právního

posouzení, zda jí lze vydat původní pozemky, či zda vydání nebrání

některá ze zákonných překážek (srov. § 11 odst. 1 zákona o půdě),

a proto jí budou převedeny jiné pozemky z vlastnictví státu (§ 11

odst. 2 zákona o půdě). Vzhledem ke zjištěným skutečnostem Ústavní

soud zamítl ústavní stížnost podle ustanovení § 82 odst. 1 zákona

č. , ve znění pozdějších předpisů.

Poučení: Proti nálezu Ústavního soudu se nelze odvolat.

V Brně 15. března 2000