Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

II.ÚS 531/99

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Vojtěcha Cepla a soudců JUDr. Vladimíra Paula a JUDr. Antonína Procházky a ve věci ústavní stížnosti L. H., zastoupeného JUDr. Z.J., proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 13. 10. 1999, sp. zn. , a usnesení Okresního soudu v Bruntále ze dne 8.9. 1999, sp. zn. , t a k t o :

Ú s t a v n í s t í ž n o s t s e o d m í t á.

O d ů v o d n ě n í :

Ústavní soud podle ustanovení , ve znění pozdějších předpisů, návrh odmítl, neboť se jedná o podání zjevně neopodstatněné.

Ve včas podané ústavní stížnosti se stěžovatel domáhá zrušení usnesení Okresního soudu v Bruntále ze dne 8.9. 1999, sp. zn. , v němž soudce tohoto soudu vyslovil nepodjatost v projednávané trestní věci stěžovatele a usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 13. 10. 1999, sp. zn. , jímž byla stížnost navrhovatele jako nedůvodná zamítnuta.

Podle názoru stěžovatele shora uvedenými rozhodnutími obecných soudů došlo v jeho případě k porušení , a d. Konkrétní porušení spatřuje navrhovatel ve skutečnosti, že v průběhu hlavního líčení před okresním soudem mu nebylo umožněno vypovědět vše co chtěl, avšak co nemělo přímou vazbu k projednávané věci. Navrhovatel se domnívá, že při hlavním líčení nelze obhajobu obžalovaného omezovat pouze na otázku naplnění zákonných znaků skutkové podstaty žalovaného trestného činu. Soud prvého stupně odmítl provést důkaz videozáznamem, který by údajně potvrdil nevinu stěžovatele a nepřistoupil i na jeho námitky ohledně nedostatku znaleckého posudku vypracovaného k ocenění odcizených věcí. V těchto skutečnostech vidí navrhovatel zřejmou podjatost soudu prvého stupně, která byla důvodem k jeho návrhu na odnětí trestní věci Okresnímu soudu v Bruntále a přikázání trestní věci k projednání Okresnímu soudu v Olomouci.

Soudce soudu prvého stupně v napadeném usnesení vyslovil, že nemá ke stěžovateli (obžalovanému), jakož i k ostatním účastníkům i orgánům činným v trestním řízení ani k věci samotné žádný vztah, který by ve vztahu k ustanovení § 30 odst. 1 tr. ř. mohl ovlivnit jeho objektivní a nestranné rozhodování ve věci. Uvedl rovněž, že si není vědom údajného omezení obhajoby navrhovatele i když je pravdou, že byl nucen jej v průběhu hlavního líčení opakovaně upozornit, aby se k projednávaným důkazům vyjadřoval konkrétně a stručně. Takovéto usměrnění průběhu hlavního líčení nepovažuje soudce za omezování obhajoby, stejně jako dotaz na zdraví svědkyně nepovažuje pro ni za ponižující.

Odvolací soud přezkoumal z úřední povinnosti nejen samotné usnesení o neexistenci podjatosti soudu prvého stupně, ale i řízení, které mu předcházelo, t. j. ve smyslu ustanovení § 147 odst. 1 tr. ř. přezkoumal především způsob řízení u okresního soudu a možnost vyjádření stěžovatele v průběhu hlavního líčení. Stížnost proti usnesení soudu prvého stupně jako nedůvodnou zamítl.

Ze shora uvedených skutečností Ústavní soud dospěl k závěru, že námitky stěžovatele obsažené v ústavní stížnosti mají základ v subjektivním dojmu navrhovatele, přesvědčeného o své nevinně, jehož se vedení trestního řízení ze zcela pochopitelných důvodů hluboce dotýká, ale zároveň odmítá připustit, že obecné soudy jsou ve svém postupu vázány zcela konkrétními ustanoveními trestního řádu, která obecně mají za cíl zaručit spravedlivé a bezprůtahové zjištění skutkového stavu věci. I když se navrhovateli jeví uplatňování těchto procesních postupů jako jisté omezování jeho vystoupení v průběhu hlavního líčení, je nutné trvat na tom, že právě tyto zákonné prostředky jsou právě těmi, které má na mysli id pod pojmy "domáhat se svého práva stanoveným postupem", " spravedlivý proces, veřejným způsobem bez zbytečných průtahů" apod.

Občan je povinen podrobit se výkonu pravomoci soudního orgánu v zákonem stanovených způsobech bez ohledu na vlastní soukromý názor. Tento náhled na problematiku obdobného charakteru vyslovil Ústavní soud již v řadě svých judikátů (např. v usnesení ÚS

sp. zn.

, uveřejněné pod č. 1 ve svazku č. 10 Sbírky nálezů a usnesení ÚS).

Ústavní soud proto neshledal v případě napadených rozhodnutí obecných soudů tvrzené porušení stěžovatelem uvedených článkůy a byl proto nucen ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou omítnout.

P o u č e n í : Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.

Vojtěch Cepl

předseda senátu ÚS

V Brně dne 9. února 2000