Details
ECLI
Source
Decision form
Issue date
Last update
File mark
Court
Jurisdiction
Judge
Žiadne známe citácie.
64737.html
HTML · 0 B
No categories available
I.ÚS 2390/09
Ústavní soud rozhodl dnešního dne bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Františka Duchoně a soudců Vojena Güttlera a Ivany Janů o ústavní stížnosti stěžovatelky M. K., zastoupené Mgr. Tomášem Gureckým, advokátem, se sídlem Josefa Skupy 1639/21, 708 00 Ostrava, proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 14. července 2009, sp. zn. 8 Cmo 348/2008 , a proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 28. června 2007, sp. zn. 26 Cm 16/2005 , za účasti Vrchního soudu v Olomouci a Krajského soudu v Ostravě, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavní stížností proti v záhlaví uvedeným rozhodnutím obecných soudů se stěžovatelka domáhala jejich zrušení. Tvrdila, že jimi, byla porušena její základní práva plynoucí z čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobo d a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 1 Protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod.
Po kontrole formálních a obsahových náležitostí ústavní stížnosti byla stěžovatelka vyzvána k odstranění vytknutých vad, což stěžovatelka učinila podáním označeným jako "doplněná ústavní stížnost" s připojením originálu plné moci pro zastupování před Ústavním soudem. Ústavní soud konstatuje že ústavní stížnost byla podána včas a netrpí vadami.
V ústavní stížnosti samé stěžovatelka uvádí, že v roce 1999 podala žalobu, kterou se domáhala doplatku odměny za výkon činnosti ve prospěch založení a činnosti (bytového) družstva. Krajský soud v Ostravě dospěl na základě skutkových zjištění k závěru, že stěžovatelka tvrzený nárok nemá z žádného právního důvodu. S tímto závěrem stěžovatelka nesouhlasí. Zdůrazňuje, že tvrzený nárok byl před soudem prokázán.
Konkrétně stěžovatelka namítá, že soudy "opomenuly" důkaz - listin u podepsanou členy družstva dne 22. 12. 1998. Tento důkaz, podle názoru stěžovatelky, soudy nevyhodnotily v souladu s ustanovením § 132 o. s. ř. o. s. ř. Dále soudy nepřipustily provedení dalších důkazů, které stěžovatelka navrhovala, a to výslech svědků. Rovněž namítá nevěrohodnost svědků, kteří před soudem vypovídali. Ve vztahu k právnímu hodnocení věci stěžovatelka namítá formalistickou interpretaci ustanovení § 66 odst. 2 obch. z., § 566 obch. z. a § 451 o. z. Konečně stěžovatelka spatřuje porušení práva na spravedlivý proces v tom, že řízení trvalo téměř 10 let.
Kromě návrhu na zrušení napadených rozhodnutí stěžovatelka připojila i návrh na odklad vykonatelnosti napadených rozhodnutí, a to s ohledem na nákladové výroky.
II.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud již opakovaně judikoval (viz např. nález
, in: Sb.n.u.ÚS, sv. 15, č. 98), že není oprávněn zasahovat do jurisdikční činnosti obecných soudů a přehodnocovat dokazování provedené soudy, pokud nedošlo k porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod. Ústavní soud může zasáhnout pouze, pokud právní závěry soudu jsou v příkrém nesouladu se skutkovými zjištěními nebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění nevyplývají, nebo pokud porušení některé z norem jednoduchého práva v důsledku svévole (např. nerespektováním kogentní normy) anebo v důsledku interpretace, jež je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti (např. přepjatý formalismus), zakládá porušení základního práva nebo svobody.
Taková situace v případě stěžovatelky nenastala.
Nelze v první řadě přehlédnout, že ústavní stížnost stěžovatelky směřuje proti rozhodnutí týkající se povinnosti zaplatit částku, jež lze - vzhledem k současným ekonomickým poměrům, které se promítají i do procesních předpisů - označit za bagatelní. Ústavní soud opakovaně ve své rozhodovací praxi (např. rozhodnutí ve věcech
sp. zn. III. ÚS 602/05
,
,
,
a mnoho dalších) dal najevo, že v takových případech - s výjimkou zcela extrémních rozhodnutí, za něž však napadená rozhodnutí považovat nelze - je úspěšnost ústavní stížnosti pro její zjevnou neopodstatněnost vyloučena.
V nyní posuzované věci je však kromě toho dána zjevná neopodstatněnost ústavní stížnosti i s ohledem na konkrétní námitky stěžovatelky, které navíc v totožné podobě uplatnila v předchozím řízení. Z obou napadených rozhodnutí plyne, že soudy se provedenými důkazy důkladně zabývaly a na základě výpovědi řady svědků dospěly k názoru, že o odměně stěžovatelky nebylo členskou schůzí rozhodnuto tak, jak tvrdí stěžovatelka. Rovněž k listin ě ze dne 22. 12. 1998, které se dovolává stěžovatelka jako důkazu "opomenutého," soud prvního stupně prováděl dokazování, přičemž vzhledem ke konkrétním výpovědím svědků obsah této listin y zjevně nezpochybnil výše uvedený závěr soudu o tom, že odměna byla stěžovatelce členskou schůzí odsouhlasena ve výši toliko 5.000,- Kč. Celkově lze označit skutkové závěry soudu prvního stupně za zcela odpovídající provedeným důkazům a následné právní závěry za ústavně konformní. Nebyl tedy zjištěn stav extrémního vybočení obecných soudů z mezí spravedlivého procesu.
Jde-li o stěžovatelkou namítané průtahy v řízení, jejich samotná existence nemůže zpravidla vést k odstranění rozhodnutí vydaných ve skončeném řízení, neboť ani jejich případné zjištění není zásadně způsobilé založit odlišný výsledek sporu. Ústavní stížností lze napadnout pouze aktuální, trvající zásah orgánu veřejné moci a stěžovatelka tímto zásahem musí být již nebo ještě postižena (srov. nález Ústavního soudu ze dne 22. 5. 1997,
sp. zn. III. ÚS 287/96
, dále též usnesení Ústavního soudu
sp. zn. I. ÚS 26/03
,
,
,
,
,
,
,
).
Pokud stěžovatelka dne 18. 11. 2009 Ústavnímu soudu písemně sdělila, že ústavní stížnost bude dále doplňovat později po návratu z nemocnice, Ústavní soud na toto upozornění nijak nereagoval, neboť samostatnou korespondencí s Ústavním soudem stěžovatelka obchází smysl institutu povinného zastoupení. Zástupce (advokát) stěžovatelky obsahové i formální vady ústavní stížnosti již dne 30. 10. 2009 odstranil a žádost o prodloužení lhůty k odstranění vad nepřipojil.
Vzhledem k výroku tohotu usnesení a k důvodům, které k němu vedly, Ústavní soud nevyhověl návrhu na odklad vykonatelnosti napadnutých rozhodnutí.
Ústavní soud připomíná, že zákon o Ústavním soudu rozeznává v ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) , jako zvláštní kategorii návrhů, návrhy zjevně neopodstatněné. Zákon tímto ustanovením dává Ústavnímu soudu, v zájmu racionality a efektivity jeho řízení, pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti a jejích přílohách. Pokud informace zjištěné uvedeným postupem vedou Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, ústavní stížnost bude bez dalšího odmítnuta. Ústavní soud jen pro pořádek upozorňuje, že v této fázi jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního a meritorního.
Ústavní soud proto z výše uvedených důvodů ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb. , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 29. prosince 2009
František Duchoň, v.r.
předseda senátu