Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

IV.ÚS 1291/09

Ústavní soud rozhodl dne 7. prosince 2009 v senátě složeném z předsedkyně Vlasty Formánkové, soudce Miloslava Výborného a soudkyně Michaely Židlické o ústavní stížnosti H. V., zastoupené Mgr. Pavlem Říčkou, advokátem, AK Litevská 8, 100 00 Praha 10 - Vršovice, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 3. 2009 č. j. -114 a rozsudkům Krajského soudu v Praze ze dne 14. 12. 2006 č. j. -88 a Okresního soudu v Berouně ze dne 7. 6. 2006 č. j. -71 takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

V ústavní stížnosti se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí obecných soudů s odůvodněním, že jimi bylo porušeno její právo na soudní a jinou ochranu zakotvené v článku 36 odst. 1 d (dále jen " ").

Z ústavní stížnosti a z vyžádaného spisu Okresního soudu v Berouně sp. zn. zjistil Ústavní soud, že se stěžovatelka žalobou podanou u tohoto soudu domáhala určení, že jí daná výpověď z pracovního poměru z důvodu organizačních změn podle ustanovení , , je neplatná, neboť její místo zrušeno nebylo a zaměstnavatel jí jakožto osobě se zdravotním postižením nenabídl žádnou práci, kterou by mohla s ohledem na svůj zdravotní stav zastávat. Okresní soud v Berouně rozsudkem ze dne 7. 6. 2006 č. j. -71 žalobu zamítl. Ve vztahu k námitce, že zaměstnavatel stěžovatelce nezajistil nové vhodné zaměstnání dle ustanovení , soud konstatoval, že nesplnění této povinnosti nemá vliv na platnost výpovědi, ale toliko na běh výpovědní doby, a proto zamítl návrhy na doplnění dokazování v tomto směru. K odvolání stěžovatelky Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 14. 12. 2006 č. j -88 rozsudek soudu prvního stupně potvrdil. Nejvyšší soud usnesením ze dne 4. 3. 2009 č. j. -114 dovolání odmítl jako nepřípustné, neboť napadený rozsudek odvolacího soudu nemá po právní stránce zásadní význam.

Stěžovatelka obecným soudům vytýká, že se nezabývaly otázkou hmotněprávní podmínky výpovědi, již představuje nabídka jiného vhodného místa osobě zdravotně postižené, v důsledku čehož pak nebyly provedeny důkazy stran zdravotního stavu stěžovatelky a splnění nabídkové povinnosti zaměstnavatelem; bez splnění této podmínky je výpověď neplatná. Teprve po posouzení otázky vhodnosti nabízené pozice z hlediska stěžovatelčina zdravotního stavu a otázky, zda nabídková povinnost byla splněna, se měly soudy zabývat podmínkami trvání pracovního poměru. Nejvyššímu soudu pak stěžovatelka vytýká, že tyto vady nebyly žádným způsobem řešeny.

Dříve, než může Ústavní soud přikročit k přezkumu opodstatněnosti či důvodnosti ústavní stížnosti, je povinen zkoumat splnění podmínek její projednatelnosti. V dané věci zjistil Ústavní soud, že formálně bezvadnou a přípustnou ústavní stížnost předložila včas k podání ústavní stížnosti oprávněná a řádně zastoupená stěžovatelka; současně jde o návrh, k jehož projednání je Ústavní soud příslušný. Po zvážení okolností předložené věci dospěl však Ústavní soud k závěru, že podaná ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud je dle článku 83 y soudním orgánem ochrany ústavnosti, přičemž v rámci této své pravomoci mj. rozhoduje o ústavních stížnostech proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. článek 87 odst. 1 písm. d) y]. Jestliže je ústavní stížnost vedena proti rozhodnutí obecného soudu, není povinnost ústavněprávní argumentace naplněna, je-li namítána toliko věcná nesprávnost či nerespektování jednoduchého práva, neboť takovou argumentací Ústavní soud je staven do role pouhé další instance v soustavě obecných soudů, jíž však není. Pravomoc Ústavního soudu je totiž založena toliko k přezkumu z hlediska ústavnosti, tedy ke zkoumání, zda postupem a rozhodováním obecných soudů nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda lze řízení jako celek považovat za spravedlivé.

Jde-li o výklad a aplikaci předpisů podústavního práva, lze je hodnotit jako protiústavní, jestliže nepřípustně postihuje některé ze základních práv a svobod, případně pomíjí možný výklad jiný, ústavně konformní, nebo je výrazem zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů výkladu, jež je v soudní praxi respektován, resp. jež odpovídá všeobecně akceptovanému (doktrinárnímu) chápání dotčených právních institutů (a představuje tím nepředvídatelnou interpretační libovůli), případně je v extrémním rozporu s požadavky věcně přiléhavého a rozumného vypořádání posuzovaného právního vztahu či v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti - tzv. přepjatý formalismus (srov. např. nález

, dostupný na http://nalus.usoud.cz).

Stěžovatelčině právnímu názoru stran závislosti platnosti výpovědi na zajištění jiného vhodného místa zaměstnavatelem nelze přisvědčit. Právní posouzení této otázky provedené obecnými soudy odpovídá dostupné judikatuře Nejvyššího soudu, dle které skutečnost, že zaměstnavatel nesplnil povinnost uloženou mu ustanovením , nezpochybňuje platnost výpovědi z pracovního poměru, ale má vliv pouze na běh výpovědní doby (srov. rozsudek sp. zn. , dostupný na www.nsoud.cz). Nezajistí-li zaměstnavatel zaměstnanci jiné vhodné zaměstnání v průběhu řádné výpovědní doby, výpovědní doba neskončí a dosavadní pracovní poměr trvá, dokud se tak nestane (srov. rozsudek sp. zn. ). Takovou interpretaci předmětného zákonného ustanovení proto nelze považovat za překvapivou, resp. vybočující z obecně sdíleného náhledu na posuzování této otázky. Podaný výklad nepostrádá logický a rozumný základ, neboť vychází z textu dotčeného zákonného ustanovení za současného respektování ustanovení upravujícího neplatnost právních úkonů.

Jedním z aspektů práva na spravedlivý proces je, že v soudním řízení je nutno umožnit účastníku řízení tvrdit rozhodné skutečnosti a k jejich prokázání navrhnout provedení relevantních důkazů. Tomuto právu pak odpovídá povinnost obecného soudu o návrhu rozhodnout a v případě jeho zamítnutí poté v rozhodnutí ve věci samé odůvodnit, proč soud k provedení navržených důkazů nepřistoupil; okrajovou a obecnou zmínku v odůvodnění rozhodnutí neodpovídající závažnosti věci nelze považovat za řádné odůvodnění v intencích zásady spravedlivého procesu (srov. nález

, dostupný na http://nalus.usoud.cz). Neakceptování důkazního návrhu lze založit toliko třemi důvody: Prvním je argument, dle něhož tvrzená skutečnost, k jejímuž ověření nebo vyvrácení je navrhován důkaz, nemá relevantní souvislost s předmětem řízení. Dalším je argument, dle kterého důkaz není s to ani ověřit ani vyvrátit tvrzenou skutečnost, čili ve vazbě na toto tvrzení nedisponuje vypovídací potencí. Konečně třetím je pak nadbytečnost důkazu, tj. argument, dle něhož určité tvrzení, k jehož ověření nebo vyvrácení je důkaz navrhován, bylo již v dosavadním řízení bez důvodných pochybností ověřeno nebo vyvráceno (srov. nález

, Sb.n.u., sv. 33, s. 339).

Zamítnutí stěžovatelčiných důkazních návrhů nalézacím soudem spadá do první kategorie. Jestliže soud prvního stupně vyložil, že splnění nabídkové povinnosti nemá vliv na platnost výpovědi, o niž v řízení šlo, pak nebylo třeba dokazování v tomto směru vést, poněvadž navrhované důkazy nebyly pro řízení relevantní a nemohly mít vliv na výsledek sporu. Provedení těchto důkazů by bylo potřebné toliko v případě, že by stěžovatelka činila sporným nikoli otázku platnosti výpovědi, ale okamžiku, jímž skončila výpovědní doba z důvodu splnění nabídkové povinnosti zaměstnavatelem; o to však ve věci nešlo.

Vzhledem k tomu, že v projednávané věci neshledal Ústavní soud porušení stěžovatelčina práva na spravedlivý proces, odmítl podanou ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou dle ustanovení , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 7. prosince 2009

Vlasta Formánková

předsedkyně senátu Ústavního soudu