Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

III.ÚS 2743/09

Ústavní soud rozhodl dne 10. prosince 2009 v senátě složeném z předsedy Jana Musila a soudců Vladimíra Kůrky a Jiřího Muchy (soudce zpravodaj) mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky ČESKÝ ART HOLDING, s. r. o., se sídlem Beroun, Srbsko u Karlštejna 102, zastoupené JUDr. Janem Šťovíčkem, Ph.D., advokátem v Praze 4, Hvězdova 1716/2b, proti usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 22. 6. 2009 č. j. -224, rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 17. 7. 2007 č. j. -202 a rozsudku Okresního soudu v Berouně ze dne 19. 12. 2006 č. j. -179, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

Ústavní stížností stěžovatelka navrhuje zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí obecných soudů, neboť má za to, že jimi byla porušena její ústavně zaručená práva dle , a d.

Krajský soud v Praze v záhlaví označeným rozsudkem potvrdil rozsudek soudu prvního stupně, kterým tento soud zamítl žalobu stěžovatelky na určení vlastnictví v rozsudku specifikovaných nemovitostí. Proti rozsudku odvolacího soudu podala stěžovatelka dovolání k Nejvyššímu soudu, které však bylo odmítnuto pro nepřípustnost. Stěžovatelka nesouhlasí s průběhem řízení před obecnými soudy a tvrdí, že napadená rozhodnutí trpí takovými vadami, jež zakládají porušení jejích ústavně zaručených práv.

Po přezkoumání ústavní stížnosti dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost v části, v níž směřuje proti usnesení Nejvyššího soudu, jímž bylo odmítnuto dovolání stěžovatelky jako nepřípustné, není opodstatněná. V části, v níž ústavní stížnost směřuje proti rozsudkům soudů prvního a druhého stupně, které předcházely rozhodnutí Nejvyššího soudu, ji Ústavní soud posoudil jako opožděně podanou.

Jak vyplývá z obsahu přiloženého rozhodnutí, Nejvyšší soud odmítl dovolání stěžovatelky jako nepřípustné podle věty první a , , ve znění pozdějších předpisů (dále jen " "). Nejvyšší soud v odůvodnění uvedl, že v dané věci by přicházelo do úvahy pouze dovolání dle , tedy v případě, že by dovolací soud dospěl k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem ( o. s. ř). Nejvyšší soud dospěl k závěru, že dovoláním napadený rozsudek však takovým rozhodnutím není. Svůj závěr dovolací soud dostatečně odůvodnil, když podrobně vyložil, že rozhodnutí odvolacího soudu je v souladu s právním názorem vysloveným v judikatuře Nejvyššího soudu. Na základě uvedeného odmítl dovolání stěžovatelky jako nepřípustné. Ústavní soud neshledal v tomto rozhodnutí Nejvyššího soudu žádný zásah do práv, jichž se stěžovatelka v návrhu dovolává.

Pokud jde o rozhodnutí Krajského soudu v Praze a Okresního soudu v Berouně, je zřejmé, že stěžovatelka pokládá ústavní stížnost proti nim za včasnou, neboť lhůtu pro své podání odvíjí ode dne doručení rozhodnutí Nejvyššího soudu o jí podaném dovolání. Tímto způsobem by však bylo možno postupovat pouze v případě, kdyby dovolání bylo Nejvyšším soudem odmítnuto jako nepřípustné z důvodů závisejících na jeho uvážení ( , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen " "). Tato podmínka však v daném případě splněna není.

Odmítl-li Nejvyšší soud dovolání stěžovatelky pro uplatnění nezpůsobilých dovolacích důvodů, zjevně se tak nestalo "z důvodů závisejících na jeho uvážení" a nelze proto ve vztahu k odvolacímu rozhodnutí aplikovat ; v takovém případě je pro běh lhůty k podání ústavní stížnosti třeba aplikovat ; 60denní lhůta počíná běžet již od doručení rozhodnutí odvolacího soudu. Ústavní stížnost tak byla proti rozhodnutí odvolacího soudu (a tím i proti rozhodnutí prvostupňového soudu) podána opožděně.

Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud ústavní stížnost v části směřující proti usnesení Nejvyššího soudu podle ustanovení odmítl jako zjevně neopodstatněnou a v části směřující proti rozsudkům Krajského soudu v Praze a Okresního soudu v Berouně ji podle ustanovení odmítl jako návrh podaný po lhůtě k tomu stanovené.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 10. prosince 2009

Jan Musil

předseda senátu Ústavního soudu