Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

III.ÚS 2531/09

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Musila a soudců Vladimíra Kůrky (soudce zpravodaje) a Jiřího Muchy ve věci ústavní stížnosti stěžovatelů 1) Ing. J. P. a 2) J. H., zastoupených JUDr. Helenou Chaloupkovou, advokátkou se sídlem v Praze 2, Kladská 5/1489, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 6. 2009, č. j. -96, usnesení Městského soudu v Praze ze dne 8. 12. 2006, č. j. -66, a usnesení Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 10. 8. 2006, č. j. -42, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

V ústavní stížnosti, vycházející z ustanovení a násl. , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen " "), stěžovatelé navrhli, aby Ústavní soud zrušil v záhlaví označená rozhodnutí vydaná v jejich občanskoprávní (exekuční) věci, neboť jsou názoru, že jimi bylo porušeno jejich ústavně zaručené právo na spravedlivý proces ve smyslu d (dále též jen "Listiny").

Obecným soudům, jež nevyhověly jejich návrhu na úplné zastavení exekuce, stěžovatelé vytýkají, že "postupovaly příliš formalisticky", přehlížely, že jako povinní byli "v nerovném postavení", jelikož proti "silnému exekučnímu titulu" na straně oprávněného stálo jen jejich tvrzení, že vymáhaná pohledávka "na základě dohody stran zanikla", a existenci této dohody jim neumožnily prokázat (nabízené důkazy odmítly jako nadbytečné), když "dokonce" dospěly k závěru, že i kdyby prokázána byla, byla by pro nedostatek zákonné formy neplatná. Přitom podle stěžovatelů mělo být akceptovatelné (pochopitelné), že se proti exekučnímu titulu, ačkoli jím byli odsouzeni k plnění "nesmyslné, nepřiměřené smluvní pokuty", nebránili (odvoláním) právě proto, že se s oprávněným dohodli na jiném "postupu, který by znamenal ukončení sporu".

Ústavní soud je podle y soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu jejího písm. d) rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též ustanovení ].

Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí vydanému v občanském soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost;Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé. Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna.

Není-li však, jak bylo řečeno, kategorie správnosti finálním referenčním hlediskem ústavně právního přezkumu, pak se jeho kontext - jde-li o namítaný nedostatek spravedlivého procesu - nemůže projevit jinak než poměřením, zda soudy podaný výklad rozhodných procesních ustanovení je předvídatelný a rozumný, koresponduje-li fixovaným závěrům soudní praxe, není-li naopak výrazem interpretační svévole (libovůle), jemuž chybí smysluplné odůvodnění, případně zda nevybočuje z mezí všeobecně (konsensuálně) akceptovaného chápání dotčených právních institutů, resp. nepředstavuje-li tím výklad extrémní, resp. excesivní. Ve skutkové rovině pak může být posouzena pouze otázka, zda hodnocení důkazů není zatíženo zjevným logický omylem, zda skutková zjištění mají dostatečnou a racionální základnu v provedených důkazech (není-li zde tzv. "opomenutých důkazů"), a zda obecnými soudy učiněné závěry nejsou s nimi v "extrémním nesouladu".

Stojí pak za připomenutí, že rozeznává jako zvláštní kategorii návrhů v ustanovení návrhy "zjevně neopodstatněné", čímž se v zájmu efektivity a hospodárnosti dává Ústavnímu soudu příležitost posoudit přijatelnost návrhu ještě předtím, než si otevře prostor pro jeho věcné posouzení. Předpokladem zde je objektivně založená způsobilost rozhodnout o "nepřijatelnosti" již na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a argumentace, jež je proti nim uplatněna v ústavní stížnosti a jež nedosahuje ústavněprávní roviny, tj. nemůže-li, již ku své povaze a obsahu, se dotknout ústavně zaručených práv a svobod.

To je významné potud, že tak je tomu i v posuzované věci.

Stěžovatelé totiž Ústavnímu soudu předestírají znovu argumentaci, kterou uplatnili již před obecnými soudy, jež se odbývá výhradně v mezích podústavníhopráva, a nepřípustně očekávají, že jejich rozhodnutí Ústavní soud podrobí -a to jen z těchto hledisek - dalšímu, v podstatě instančnímu, přezkumu. Takové postavení všakÚstavnímu soudu vzhledem k soudům obecným nepřísluší, nehledě na to, že kriterium podústavní "správnosti", jak bylo řečeno, není samo o sobě determinující pro přezkum ústavněprávní.

Posuzovaná ústavní stížnost tedy představuje toliko polemiku se závěry obecných soudů, a v ní obsažená argumentace nikterak nesměřuje do zde jedině významné roviny ústavněprávní. Absence ústavněprávně relevantních námitek pak sama vylučuje, aby ústavní stížnost byla (z pohledu stěžovatelova zájmu) úspěšně projednatelná, resp. způsobuje, že - ve smyslu vyloženém shora - je návrhem zjevně neopodstatněným.

Jako takovou Ústavní soud stížnost stěžovatelů podle usnesením bez jednání odmítl.

Již jen na vysvětlenou stěžovatelům se sluší uvést, že jimi vytýkaný "formalistický" přístup obecných soudů nevybočuje nikterak z toho "formalizmu", jež je imanentní exekučnímu řízení, jehož byli účastníky. "Silné" postavení oprávněného, jež vychází z existence exekučního titulu, je mu totiž vlastní, a že důkazní břemeno ve vztahu k okolnostem zastavení exekuce podle resp. h) zatěžuje povinného, je nezpochybnitelné rovněž. Nelze obecným soudům ani relevantně vytýkat, nevyhověly-li důkazním návrhům stěžovatelů, jestliže jimi měla být prokázána tvrzená dohoda s oprávněným, pakliže již pro nedostatek písemné formy nemohla rozhodný skutkový stav významně ovlivnit. Stěžovatelům je přiléhavé (ve vztahu k argumentaci uplatněné v dovolání a v ústavní stížnosti) připomenout, že sankce neplatnosti se spojuje stejně tak s narovnáním ( obč. zák.) jako s privativní novací ( obč. zák.), již jako kvalifikaci tvrzené dohody posléze prosazovali, a že pro kritiku exekučního titulu bylo k dispozici odvolání (které nepodali), zatímco v řízení o výkon tohoto rozhodnutí již pro ni není zásadně místa. A konečně, ze širšího pohledu ochrany jejich práv zjevně platí, že nedovolali-li se úspěšně svých nároků v rámci daného exekučního řízení (tvrzením započtení, resp. narovnání či novace), nic jim nepřekáželo, aby je uplatnili žalobou proti oprávněnému v samostatném (sporném) občanskoprávním řízení.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 19. listopadu 2009

Jan Musil v. r.

předseda senátu