Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

IV.ÚS 2374/09

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně senátu Vlasty Formánkové a soudců Michaely Židlické a Miloslava Výborného mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků o ústavní stížnosti stěžovatele P. H., zastoupeného JUDr. Martou Ustrnulovou, advokátkou se sídlem advokátní kanceláře Praha 9, Boušova 792, proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 16. června 2006 č. j. -77, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 21. března 2007 č. j. -136 a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. května 2009 č. j. -167, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 8. září 2009, která splňuje formální podmínky stanovené pro její věcné projednání , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen " "), se stěžovatel

domáhal zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že napadenými rozhodnutími došlo k porušení základních práv stěžovatele garantovaných a d (dále jen " "). Stěžovatel současně navrhl, aby Ústavní soud se podle ustanovení neřídil pořadím a věc vyřídil jako naléhavou.

Z předložené ústavní stížnosti a vyžádaného spisu Obvodního soudu pro Prahu 4 spis. zn. (dále jen "soudní spis") Ústavní soud zjistil, že žalobce ČSOB Leasing, a. s., se žalobou podanou dne 20. října 2004 domáhal po stěžovateli zaplacení pohledávky ve výši 1 734 813,80 Kč s přísl. Obvodní soud pro Prahu 4 rozsudkem ze dne 16. června 2006 č. j. -77 ve věci samé vyhověl. Na základě odvolání podaném stěžovatelem Městský soud Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 21. března 2007 č. j. -136 napadené rozhodnutí jako věcně správné potvrdil.

Nejvyšší soud pak dovolání stěžovatele odmítl usnesením ze dne 26. května 2009 č. j. -167 pro jeho nepřípustnost.

Stěžovatel v ústavní stížnosti podrobně rozvedl průběh celého řízení a namítal, že obecné soudy se nezabývaly jeho námitkami, neprovedly důkazy, které navrhoval a Smlouvu o poskytnutí obchodního úvěru č. 5220058 posoudily jako smlouvu o úvěru, čímž porušily spravedlivou rovnováhu a princip proporcionality. Dále stěžovatel namítal, že tím, že odvolací soud doručil předvolání k ústnímu jednání pouze jeho právní zástupkyni a při jednání jednal v jeho nepřítomnosti, bylo mu odepřeno právo domáhat se stanoveným postupem svého práva u nestranného a nezávislého soudu. Stěžovatel na podporu svých tvrzení odkázal na rozhodnutí Ústavního soudu vydaná pod spis. zn.

,

,

a

.

Ústavní soud vzal v úvahu stěžovatelem předložená tvrzení, přezkoumal ústavní stížností napadená rozhodnutí z hlediska kompetencí daných mu y (dále jen " ") a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Z obsahu ústavní stížnosti vyplývá, že stěžovatel opakuje argumentaci, kterou uplatňoval v řízení před obecnými soudy a toliko polemizuje s právními závěry, ke kterým v rovině podústavního práva tyto soudy dospěly. Stěžovatel očekává, že Ústavní podrobí napadená rozhodnutí dalšímu (běžnému) instančnímu přezkumu.

Ústavní soud ve své judikatuře již dříve uvedl, že postup v občanském soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, i výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou záležitostí obecných soudů. Z hlediska ústavněprávního může být posouzena pouze otázka, zda právní závěry obecných soudů nejsou v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními, dále otázka, zda právní názory obecných soudů jsou ústavně konformní, nebo zda naopak jejich uplatnění představuje zásah orgánu veřejné moci, kterým bylo porušeno některé z ústavně zaručených základních práv nebo svobod. Ústavní soud může dále posoudit, zda napadená rozhodnutí obecných soudů byla náležitě, srozumitelně a ústavně konformním způsobem odůvodněna a zda zjevně nejsou výsledkem libovůle ze strany soudů. Z odůvodnění napadených rozhodnutí vyplývá, že ve věci rozhodující soudy se celou věcí řádně zabývaly, podrobně rozvedly, kterými ustanoveními právních předpisů se při svém rozhodování řídily a svá rozhodnutí náležitě odůvodnily. Ústavní soud konstatuje, že napadená rozhodnutí nepostrádají rozumná a logicky podložená odůvodnění, která dostála požadavku transparentnosti a přesvědčivosti odůvodnění vydaných rozhodnutí ( a ). Proto není třeba argumentaci uvedenou v odůvodnění rozhodnutí Ústavním soudem opakovat.

K námitce stěžovatele, že obecné soudy nevyhověly jeho návrhům na provedení dokazování, Ústavní soud odkazuje na č. listu 74, 75, 79 a 80 soudního spisu, kde je neprovedení stěžovatelem navrhovaných důkazů podrobně odůvodněno. Ústavní soud nemůže přisvědčit ani další námitce stěžovatele, týkající se doručení předvolání k ústnímu jednání právní zástupkyni stěžovatele a jednání bez jeho přítomnosti. Ústavní soud konstatuje, že postup odvolacího soudu byl zcela v souladu s příslušnými aplikovanými ustanoveními Jestliže pak obecné soudy dospěly k závěru, že žaloba je důvodná, pak v tomto závěru nelze spatřovat svévoli či nerespektování obecných principů soudního uvážení.

Pokud jde o námitky vznesené stěžovatelem k usnesení Nejvyššího soudu, je posouzení otázky zásadního právního významu rozhodnutí odvolacího soudu podle ustálené judikatury věcí Nejvyššího soudu, do něhož může Ústavní soud zasáhnout jen v případech extrémních. O takový případ se v posuzované věci nejedná.

Článek 6 odst. 1 Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), stejně jako hlava pátá y, konkrétně nic neuvádí o tom, jak má být ta která věc posuzována, resp. jak mají být v řízení shromážděné důkazy posuzovány obecnými soudy. Zakládá obecně "právo na spravedlivé projednání" věci, jehož obsahem však není, jak se stěžovatel mylně domnívá, právo na projednání věci v souladu s právním názorem některé strany. Právo na spravedlivý proces podle Úmluvy v sobě zahrnuje především princip "rovnosti zbraní" účastníků řízení, tedy princip umožňující každému účastníkovi řízení dostat rozumnou příležitost prezentovat svůj názor na věc, a to za podmínek, které nejsou ve srovnání se situací jeho protistrany zjevně nevýhodné (srov. např. rozhodnutí ESLP ve věci Kressová proti Francii ze dne 7. 6. 2001 in ASPI) a princip kontradiktorního řízení, tedy právo účastníků předkládat stanoviska a důkazy, které považují za nutné, jakož i argumenty na podporu svých tvrzení (srov. např. rozhodnutí ESLP ve věci Blücher proti České republice ze dne 11. 1. 2005 in ASPI). I když Úmluvy soudy zavazuje, aby svá rozhodnutí odůvodňovaly, tento závazek nemůže být chápán tak, že vyžaduje podrobnou odpověď na každý argument (srov. rozhodnutí ESLP Van Hurk proti Nizozemí, 1994 in ASPI). Pokud stěžovatel nesouhlasí se závěry, které ve věci rozhodující soudy vyvodily z dokazování, nelze samu tuto skutečnost, podle ustálené judikatury Ústavního soudu, považovat za zásah do u a Úmluvou chráněného základního práva.

Porušení práv, jichž se stěžovatel dovolává, Ústavní soud neshledal. Právní názory, které ve věci rozhodující soudy v projednávané věci zaujaly v souladu s ústavní zásadou nezávislosti soudní moci ( , y), jsou takto ústavně souladným výrazem nezávislého soudního rozhodování ve smyslu ve spojení s y a nejsou v extrémním nesouladu s principy spravedlnosti, které by měly za následek porušení tvrzených základních práv stěžovatele zaručených ústavním pořádkem České republiky.

Ústavní stížností napadená rozhodnutí nejsou ani v rozporu s rozhodnutími Ústavního soudu, na které stěžovatel odkázal, neboť uvedená rozhodnutí na posuzovanou věc nedopadají.

Pro uvedené shledal Ústavní soud ústavní stížnost zjevně neopodstatněnou a proto ji podle ustanovení odmítl.

Posouzení návrhu na jeho projednání mimo pořadí dle pak pozbylo rozumného smyslu, neboť Ústavní soud v souladu s rozvrhem práce a vycházeje z naléhavosti věci, meritorně rozhodl o předmětné ústavní stížnosti v nejkratším možném termínu,

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 21. října 2009

Vlasta Formánková

předsedkyně IV. senátu Ústavního soudu