Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

III.ÚS 2266/09

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Musila a soudců Vladimíra Kůrky (soudce zpravodaje) a Jiřího Muchy ve věci ústavní stížnosti stěžovatele R. K., zastoupeného JUDr. Petrem Kšádou, advokátem se sídlem Praha 9 - Dolní Počernice, Dubenecká 89, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 6. 2009 č. j. -201, rozsudkům Vrchního soudu v Praze ze dne 19. 11. 2007 č. j. -179 a Městského soudu v Praze ze dne 16. 7. 2007 č. j. -148 a mezitímnímu rozhodčímu nálezu Rozhodčího soudu při Hospodářské komoře České republiky a Agrární komoře České republiky vyhlášenému dne 10. 6. 1998 pod sp. zn. , takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

V ústavní stížnosti stěžovatel žádá, aby Ústavní soud zrušil v záhlaví označená rozhodnutí obecných soudů a rozhodčího soudu s tím, že tato rozhodnutí jsou výrazem zjevného vybočení ze zásad spravedlivého procesu ve smyslu d (dále jen "").

Z ústavní stížnosti a vyžádaného spisu Městského soudu v Praze sp. zn. se podává, že stěžovatel se žalobou, opírající se o ustanovení , o rozhodčím řízení a o výkonu rozhodčích nálezů (dále jen ""), u tohoto soudu domáhal zrušení mezitímního rozhodčího nálezu Rozhodčího soudu při Hospodářské komoře České republiky a Agrární komoře České republiky vyhlášeného dne 10. 6. 1998 a písemně vyhotoveného dne 7. 12. 1998 pod sp. zn. . Žalobu odůvodnil tím, že v průběhu rozhodčího řízení došlo ke změně v zastoupení žalovaného Budějovického Budvaru, národního podniku (v rozhodčím řízení "žalující strany"), přičemž tento zástupce (advokát JUDr. Vojtěch Trapl) je zároveň členem předsednictva rozhodujícího rozhodčího soudu, což vyvolává relevantní pochybnosti o podjatosti rozhodců činných v daném rozhodčím řízení.

Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 16. 7. 2007 č. j. -148 žalobu zamítl. Za rozhodující pokládal, že stěžovatel uplatnil námitku podjatosti rozhodců až při ústním jednání dne 10. 6. 1998, a to teprve po vyhlášení mezitímního rozhodčího nálezu, ačkoli namítaná skutečnost mohla být stěžovateli známa již dříve; v důsledku toho byla námitka podjatosti vznesena opožděně (později, než začal jednat ve věci samé), což pro zrušení rozhodčího nálezu představuje překážku ve smyslu . Ani z pohledu věcného, dodal soud prvního stupně, by námitka podjatosti neobstála, neboť nepostačí, že rozhodce a "účastník či jeho zástupce jsou současnými nebo bývalými kolegy".

Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 19. 11. 2007 č. j. -179 rozsudek soudu prvního stupně potvrdil. Konstatoval, že na základě ustanovení se podjatosti rozhodců coby důvodu pro zrušení rozhodčího nálezu dovolávat nelze, neboť toto ustanovení míří výslovně jen na případy nezpůsobilosti rozhodce k výkonu funkce (ve smyslu tohoto zákona) a na případy, kdy rozhodující rozhodce nebyl k rozhodnutí povolán rozhodčí smlouvou; otázku včasnosti námitky podjatosti proto podle jeho názoru již nebylo třeba posuzovat.

Nejvyšší soud usnesením ze dne 3. 6. 2009 č. j. -201 stěžovatelovo dovolání odmítl jako nepřípustné, neboť uzavřel, že není důvod k úsudku, že odvolací soud otázku, zda podjatost rozhodce je důvodem zrušení rozhodčího nálezu soudem dle ustanovení , posoudil v rozporu s hmotným právem.

Těžištěm stěžovatelovy argumentace vtělené do ústavní stížnosti je kritika názoru odvolacího soudu, že pochybnosti o nepodjatosti rozhodce nelze uplatnit jako důvod pro zrušení rozhodčího nálezu podle ustanovení . Obsáhle poukazuje na zásady, jež byly v judikatuře obecných soudů i Ústavního soudu již dříve vyjádřeny, a zdůrazňuje hledisko objektivní, že totiž postačí, že by "soudce podjatý mohl být"; v tomto smyslu podle jeho přesvědčení je nevyhnutelné interpretovat i dotčené ustanovení. Oproti názoru odvolacího soudu dovozuje, že pod tento důvod zrušení rozhodčího nálezu je nutné podřadit nejen nezpůsobilost být rozhodcem nebo okolnost, že rozhodce nebyl povolán k rozhodování dle rozhodčí smlouvy, resp. ani jinak, nýbrž i takto založený úsudek o rozhodcově podjatosti.

Ústavní soud je podle článku 83y soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu článku 87 odst. 1 písm. d)y rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též ustanovení , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "")].

Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé. Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna. Jinak interpretace podústavního práva je svěřena soudům obecným a k případnému sjednocování jejich rozhodování je povolán Nejvyšší soud. Ústavní soud ve své rozhodovací činnosti mnohokrát výslovně konstatoval, že postup v občanském soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou primárně povinností obecných soudů.

Výklad a aplikaci předpisů podústavního práva lze hodnotit jako protiústavní, jestliže nepřípustně postihuje některé ze základních práv a svobod, případně pomíjí možný výklad jiný, ústavně konformní, nebo je výrazem zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů výkladu, jež je v soudní praxi respektován (a představuje tím nepředvídatelnou interpretační libovůli), resp. je v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti.

Posuzována z uvedených hledisek, stěžovatelova ústavní stížnost neobstojí.

Výklad ustanovení - především pojmu "způsobilost být rozhodcem" - jak si jej osvojil odvolací soud, není neakceptovatelný; koresponduje rovněž s názorem právní nauky, která v rámci způsobilosti stát se rozhodcem rozlišuje podmínky obecně platné, jež představuje zletilost a plná způsobilost k právním úkonům, a podmínky zvláštní, mezi něž se řadí omezení vyplývající ze zvláštních právních předpisů, jimiž jsou kupříkladu inkompatibilita s funkcí soudce obecného či Ústavního soudu, státního zástupce nebo povinnost být zapsán naě rozhodců, jestliže má rozhodovat rozhodčí soud (srov. Rozehnalová, N.: Rozhodčí řízení v mezinárodním a vnitrostátním obchodním styku, 2. vydání. ASPI, Praha 2008, s. 179 -181, obdobně též Klein, B., Doleček, M.: Rozhodčí řízení. ASPI, Praha 2007, s. 34 - 35). V komentářové literatuře sice nelze přehlédnout existenci právního názoru, jež podporuje stěžovatel (srov. Bělohlávek, A.: Zákon o rozhodčím řízení a o výkonu rozhodčích nálezů. C. H. Beck, Praha 2004, s. 255), avšak ani v případě jeho osvojení by nebylo možno ústavní stížnosti vyhovět, neboť - jak správně upozornil soud prvního stupně - tomu brání ustanovení , tj. okolnost námitky podjatosti opožděně podané. Ostatně též platí, že odlišný názor na interpretaci a aplikaci podústavního práva sám o sobě zásah do ústavně zaručených práv nezakládá.

K tomu je přiléhavé dodat následující.

Za prvé, jak již zaznamenal soud prvního stupně, okolnost, že zástupcem účastníka v rozhodčím řízení je rovněž rozhodce, není (i za předpokladu prosazení právního názoru stěžovatele) ještě - sama o sobě - relevantní; významnou by mohla být až konkrétní osobní vazba rozhodců k takovému zástupci, resp. zvláštní povaha jejich vzájemného vztahu. Stěžovatel tím, že svoji námitku absolutizuje, směřuje k vytvoření neřešitelného stavu, kdy všichni rozhodci rozhodčího soudu by byli ex post vyloučeni z projednání a rozhodnutí sporu, ačkoli tak stanovila rozhodčí smlouva, jíž - na druhé straně - byla vyloučena pravomoc obecných soudů.

Za druhé, stěžovatel přehlíží, že rozhodčí řízení je - co do obsazení rozhodčího soudu, případně určení rozhodců - ve vztahu k poměrům obecného soudnictví specifické, přičemž vzájemné odlišnosti mají podstatný rozměr; zatímco o účastníkově volbě soudce uvažovat nelze, v rozhodčím řízení je nepřehlédnutelný prvek "subjektivnosti" v postavení rozhodců zakomponován již v zásadě, že jsou to procesní strany, které jmenují "svého" rozhodce a ti pak svojí vůlí determinují obsazení rozhodce třetího. Pak lze mít za tomu přiměřené (dostačující), že o stěžovatelově námitce v rozhodčím řízení (a to opakovaně) rozhodl příslušný orgán rozhodčího soudu, neboť tím nelze relevantně namítat, že zde nebylo žádné adekvátní (procesní) ochrany.

A za třetí, oproti stěžovatelovu názoru neplatí, že jím dovolávané právní názory, jež byly vysloveny k podmínkám nestrannosti (nepodjatosti) soudců ve vztahu k zásadám dle , případně Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, by byly přímo přenositelné do režimu rozhodčího řízení, a to již proto, že rozhodčí řízení pod ochranou těchto ústavněprávních principů není (vůbec), což se podává z již konstantní judikatury Ústavního soudu, jak je ilustrována kupříkladu rozhodnutími ve věcech

sp. zn.

,

sp. zn.

,

sp. zn.

anebo naposledy v usnesení ze dne 13. 8. 2009

sp. zn.

. Odtud též plyne, že ústavní stížnost proti rozhodnutím vydaným v rozhodčím řízení není (zásadně) přípustná, a to ani kdyby zahrnovala - rovněž - námitku podjatosti rozhodců.

Pak stojí za připomenutí, že rozeznává jako zvláštní kategorii návrhů v ustanovení návrhy "zjevně neopodstatněné", čímž se v zájmu efektivity a hospodárnosti dává Ústavnímu soudu příležitost posoudit přijatelnost návrhu ještě předtím, než si otevře prostor pro jeho věcné posouzení. Předpokladem zde je objektivně založená způsobilost rozhodnout o "nepřijatelnosti" již na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a argumentace, jež je proti nim uplatněna v ústavní stížnosti, jestliže prima facie nedosahuje ústavněprávní roviny, tj. nemůže-li se, již ku své povaze a obsahu, dotknout ústavně zaručených práv a svobod. V této fázi pak jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního.

Z řečeného plyne, že právě tak je tomu v dané věci.

Proto jako návrh zjevně neopodstatněný senát Ústavního soudu ústavní stížnost podle mimo ústní jednání usnesením odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 22. října 2009

Jan Musil

předseda senátu