Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

III.ÚS 2361/09

Ústavní soud rozhodl dne 27. října 2009 mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení v senátě složeném z předsedy Jiřího Muchy, soudců Pavla Holländera a Vladimíra Kůrky, o ústavní stížnosti Z. P., zastoupeného JUDr. Rudolfem Vaňkem, advokátem se sídlem v Liberci, Na Rybníčku č. 387/6, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 6. 2009 sp. zn. , rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem, pobočky v Liberci, ze dne 22. 1. 2008 a rozsudku Okresního soudu v Liberci ze dne 13. 2. 2007 sp. zn. , takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

Stěžovatel svou ústavní stížností napadá v záhlaví označená rozhodnutí obecných soudů s tvrzením, že jimi byla porušena jeho základní práva, garantovaná , , d a Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a domáhá se jejich zrušení.

Jak patrno z obsahu ústavní stížnosti i připojených napadených rozhodnutí, byla tato vydána v řízení zahájeném k žalobě pronajímatele, směřující proti stěžovateli, na vyklizení nebytových prostor. Soud I. stupně po provedeném dokazování žalobě vyhověl a stěžovateli stanovil povinnost předmětné nemovitosti, podle jeho závěru užívané stěžovatelem na podkladě smlouvy, kterou posoudil jako neplatnou pro absenci v té době potřebného souhlasu příslušného orgánu, vyklidit. Tento rozsudek byl odvolacím soudem, který sám provedené dokazování zčásti zopakoval, jako věcně správný potvrzen. I jmenovaný soud na základě učiněných skutkových zjištění dospěl k závěru o absolutní neplatnosti smlouvy o nájmu nebytových prostor, a to jak pro absenci předchozího souhlasu obecního úřadu, tak pro nedostatek náležitostí smlouvy ( , , 4 , ve znění účinném ke dni uzavření smlouvy). Následně podané dovolání stěžovatele bylo shora označeným rozhodnutím dovolacího soudu jako nepřípustné odmítnuto, když tento soud, při nepřípustnosti dovolání podle dospěl k závěru, že odvolací soud se neodchýlil od judikatury, na kterou současně poukázal (rozhodnutí sp. zn. ze dne 21. 4. 1998, ze dne 24. 9. 2007), řešící náležitosti smluv o nájmu nebytových prostor, týkajících se způsobu sjednání nájemného, a konstatoval, že rozhodnutí uvedeného soudu je naopak výrazem standardní soudní praxe.

Stěžovatel v důvodech ústavní stížnosti po rekapitulaci postupu obecných soudů, včetně obsahu jejich rozhodnutí, těmto v podstatě vytýká nedostatečné zdůvodnění vydaných rozhodnutí, v poměru k rozsudku odvolacího soudu jde podle něj i o rozhodnutí překvapivé, když tento soud, na rozdíl od soudu I. stupně, dovodil navíc i neplatnost smlouvy z důvodu neurčitě stanoveného nájemného, s kterýmžto názorem dále stěžovatel ve stížnosti polemizuje. Z těchto v ústavní stížnosti dále rozvedených důvodů navrhl zrušení napadených rozhodnutí.

Senát mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, shledá-li jej zjevně neopodstatněným [ , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů]

Obecné soudy se věcí stěžovatele dostatečně zabývaly, soudy odvolací a dovolací věnovaly přezkumu napadených rozhodnutí náležitou pozornost a s námitkami stěžovatele se dostatečně vypořádaly. Na odůvodnění těchto rozhodnutí, v nichž jmenované soudy objasnily své závěry o neplatnosti předmětné smlouvy, lze tak odkázat. Rozhodnutí odvolacího soudu pak jako překvapivé hodnotit nelze z toho důvodu, že již v žalobě byl žalobcem jako jeden z důvodů neplatnosti nájemní smlouvy označen i důvod neurčitě stanoveného nájemného, nehledě k tomu, že i tento soud shodně se soudem I. stupně jako důvod neplatnosti smlouvy shledal také absenci předchozího souhlasu obecního úřadu. Ústavní soud zde připomíná, jak plyne z jeho dosavadní obecně přístupné judikatury, že není součástí soustavy obecných soudů a těmto soudům není nadřízen. Je soudním orgánem ochrany ústavnosti ( y ČR), nepřísluší mu posuzovat celkovou zákonnost či dokonce správnost rozhodnutí, zhodnocení dokazování provedené obecnými soudy není oprávněn "přehodnocovat" a do činnosti obecných soudů proto může zasahovat pouze v těch případech, jestliže jejich rozhodnutím či jiným zásahem dojde k porušení ústavně zaručených práv a svobod. Takový stav však v posuzované věci zjištěn nebyl. Nutno také zdůraznit, že z hlediska zmíněné pravomoci Ústavního soudu jako soudního orgánu ochrany ústavnosti mu nepřísluší přezkoumávat výklad jednoduchého práva, neboť ve smyslu ustanovení , o soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů (zákon o soudech a soudcích), ve znění pozdějších předpisů, je především v pravomoci Nejvyššího soudu, jako vrcholného soudního orgánu, sjednocovat judikaturu nižších soudů a jimi prováděný výklad jednoduchého práva. Také Nejvyšší soud věci věnoval náležitou pozornost a své rozhodnutí řádně zdůvodnil. Dostatečně objasnil, proč dovolání stěžovatele posoudil jako nepřípustné. Napadená rozhodnutí tak považuje Ústavní soud za rozhodnutí věcí stěžovatele se řádně zabývající, jejich odůvodnění dostatečně objasňují učiněné závěry a nevykazují tak prvky libovůle. Extrémní nesoulad mezi skutkovými zjištěními a právními závěry z toho vyvozenými, což by odůvodňovalo zásah Ústavního soudu (srov. např. nález

sp. zn.

, Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení, sv. 3, C. H. Beck, 1995), v daném případě zjištěn nebyl.

Ústavní soud tak uzavírá, že porušení ústavně zaručených práv, jichž se stěžovatel dovolává, v posuzované věci neshledal, a proto z uvedených důvodů ústavní stížnost jako neopodstatněnou odmítl podle , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.

Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.

V Brně dne 27. října 2009

Jiří Mucha

předseda senátu Ústavního soudu