Details
ECLI
Source
Decision form
Issue date
Last update
File mark
Court
Jurisdiction
Judge
Žiadne známe citácie.
63717.html
HTML · 0 B
No categories available
IV.ÚS 2276/09
Ústavní soud rozhodl soudkyní zpravodajkou Vlastou Formánkovou o ústavní stížnosti stěžovatele P. H., zastoupeného JUDr. Martinem Pavelkou, advokátem advokátní kanceláře se sídlem v Brně, Náměstí 28. října 12, směřující proti rozsudku Městského soudu v Praze č. j. 13 Co 361/2007 -225 ze dne 21. listopadu 2007 takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Podáním učiněným ve lhůtě a splňujícím i další podmínky podle zákona č. 182/1993 Sb. , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu zákon o Ústavním soudu "), se stěžovatel s odkazem na porušení svého práva na spravedlivý proces zaručeného čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobo d a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod domáhal zrušení v záhlaví citovaného rozhodnutí.
Ústavní soud zjistil, že v záhlaví citované rozhodnutí napadl stěžovatel ve výrocích I., IV. a V. dovoláním, které Nejvyšší soud meritorně projednal a rozsudkem č. j. 28 Cdo 2401/2008 -261 ze dne 27. května 2009 podle ust. § 243b odst. 2 občanského soudního řádu zamítl.
Před tím, než Ústavní soud přikročí k věcnému posouzení ústavní stížnosti, je povinen zkoumat, zda jsou splněny všechny materiální a formální podmínky jejího projednání.
Podle ustanovení § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu jsou oprávněni ústavní stížnost podat fyzická nebo právnická osoba podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústav y, jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, opatřením nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci bylo porušeno její základní právo nebo svoboda zaručené ústavním pořádkem.
Ústavní soud konstatuje, že ústavní stížnost je podána stěžovatelem a nikoliv v řízení před obecnými soudy žalovanou R. J., přičemž výroky II. a III. v záhlaví citovaného rozhodnutí se dotýkají pouze jejích práv, nikoli práv stěžovatele. V části, ve které se stěžovatel domáhá zrušení těchto výroků, se proto jedná o návrh podaný někým zjevně neoprávněným podle ustanovení § 43 odst. 1 písm. c) zákona o Ústavním soudu .
Podle ustanovení § 75 odst. 1 o Ústavním soudu je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (§ 72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu ); to neplatí pro mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení (§ 72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu ).
V ustanovení § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu má svůj právní základ zásada subsidiarity ústavní stížnosti, z níž plyne též princip minimalizace zásahů (tj. sebeomezení) Ústavního soudu do činnosti ostatních orgánů veřejné moci, což znamená, že ústavní stížnost je krajním prostředkem k ochraně práva nastupujícím tehdy, kdy náprava před těmito orgány veřejné moci již není standardním postupem možná. Především obecným soudům je totiž adresován imperativ formulovaný v čl. 4 Ústav y ČR, když ochrana ústavnosti v demokratickém právním státě není a nemůže být pouze úkolem Ústavního soudu, nýbrž musí být úkolem celé justice. Ústavní stížnost takto představuje prostředek ultima ratio (viz např. nález
sp. zn. III. ÚS 117/2000
), tedy je nástrojem ochrany základních práv nastupujícím po vyčerpání všech dostupných efektivních prostředků k ochraně práva uplatnitelných ve shodě se zákonem v systému orgánů veřejné moci, s výjimkami výše citovanými.
Pokud je dle zákona přípustný opravný prostředek, jenž je v dispozici stěžovatele, musí být stěžovatelem před podáním ústavní stížnosti vyčerpán. Jestliže je tento opravný prostředek stěžovatelem řádně podán (zde řádně podané dovolání), je pak nezbytné ústavní stížností napadnout i na jeho základě vydané rozhodnutí (zde rozhodnutí Nejvyššího soudu), pokud se kompetentní orgán (zde Nejvyšší soud) námitkami stěžovatele, aniž by tyto musely koincidovat (být ve shodě) s těmi, resp. se všemi v ústavní stížnosti uplatněnými, náležitě zabýval. Rozhodnutí o ústavní stížnosti, směřující jen proti rozhodnutím předcházejícím rozhodnutí o posledním procesním prostředku k ochraně práva, by vedlo k tomu, že rozhodnutím Ústavního soudu by takové rozhodnutí zůstalo nedotčeno, což by bylo nepochybně v rozporu s principem právní jistoty. V jedné věci by totiž mohla existovat dvě různá rozhodnutí přezkumu dané věci, což lze z pohledu právní jistoty považovat za výrazně nežádoucí stav (k tomu srov. např. usnesení
sp. zn. IV. ÚS 146/96
,
sp. zn. III. ÚS 181/98
,
sp. zn. III. ÚS 598/01
,
sp. zn. III. ÚS 666/04
,
sp. zn. IV. ÚS 630/09
a další).
Uvedené závěry vyplývají z vymezení (rozhraničení) pravomocí orgánů veřejné moci a ze skutečnosti, že Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů ani jiných orgánů veřejné moci, ale je orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústav y ČR). Ústavní soud je oprávněn se zabývat námitkami stěžovatele pouze za splnění zásady subsidiarity, a to i z toho důvodu, že smyslem a účelem jeho přezkumu je i možnost Ústavního soudu svým rozhodnutím (kasačně) zasáhnout do rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který právní řád stěžovateli poskytuje. Případným kasačním zásahem pak Ústavní soud koriguje v rámci systémové hierarchie jím spatřované (protiústavní) excesy orgánů veřejné moci.
Uvedené úvahy tedy lze shrnout tak, že k případné nápravě zásahu (excesu) orgánu veřejné moci do ústavně zaručených práv a svobod nemůže dojít bez předchozího vyčerpání všech dostupných opravných prostředků a dále tak, že by z řízení o ústavní stížnosti a z přezkumu Ústavním soudem bylo vyňato právě rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje.
Ze stěžovatelem předloženého rozhodnutí Nejvyššího soudu o dovolání je zřejmé, že Nejvyšší soud dovolání stěžovatele meritorně projednal, zabýval se námitkami stěžovatele a k jednotlivým námitkám uvedl podrobnou argumentaci. Rozhodnutí o dovolání je (tedy) rozhodnutím, jež musí být ústavní stížností v prvé řadě napadeno.
Závěrečný návrh (petit) ústavní stížnosti stěžovatele tak vykazuje deficit, neboť stěžovatel nenapadl kasačním návrhem (také) usnesení Nejvyššího soudu č. j. 28 Cdo 2401/2008 -261 ze dne 27. května 2009, kterým bylo rozhodnuto o jeho dovolání do výroků I., IV. a V. v záhlaví citovaného rozhodnutí. Stěžovatel tak neučinil navzdory dispoziční zásadě řízení o ústavní stížnosti (vigilantibus iura) a přes skutečnost zastoupení kvalifikovaným právním zástupcem. V části, ve které se stěžovatel domáhá zrušení výroků I. , IV. a V. v záhlaví citovaného rozhodnutí, se proto jedná o nepřípustný návrh.
S ohledem na všechny výše uvedené skutečnosti Ústavnímu soudu nezbylo, než mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle § 43 odst. 1 písm. c) a podle § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu návrh jako v části podaný někým zjevně neoprávněným a v části nepřípustný odmítnout.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 7. října 2009
Vlasta Formánková
soudkyně zpravodajka