Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

III.ÚS 2279/09

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Musila a soudců Vladimíra Kůrky (soudce zpravodaje) a Jiřího Muchy ve věci ústavní stížnosti stěžovatele R. K., zastoupeného JUDr. Vladimírem Dvořáčkem, advokátem se sídlem v Praze 8, Křižíkova 16, proti jinému zásahu orgánu veřejné moci - postupům ve věci vedené u Vrchního soudu v Praze pod sp. zn. , takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Ústavní stížností, vycházející z ustanovení a násl. , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen " "), se stěžovatel domáhá, aby Ústavní soud - pro porušení a základních práv a svobod (dále jen " ") - nálezem:

1/ vyslovil, že postupem Vrchního soudu v Praze úkony směřujícími k realizaci jeho předání k trestnímu stíhání do Itálie předtím, než rozhodl o jeho stížnosti proti usnesení soudu prvního stupně, popř. předtím, než mu bylo rozhodnutí Vrchního soudu v Praze doručeno, bylo porušeno stěžovatelovo ústavně zaručené právo podle základních práv a svobod, a aby

2/ Vrchnímu soudu v Praze uložil, aby upustil od úkonů směřujících k realizaci stěžovatelova předání nejméně do uplynutí 3 dnů ode dne, kdy mu bude rozhodnutí Vrchního soudu v Praze o stížnosti proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 21. 7. 2009, sp. zn. , doručeno.

V ústavní stížnosti stěžovatel uvádí, že v den jejího sepsání byl informován, že má být téhož dne "převezen z Věznice Pankrác do Věznice Ruzyně a má být realizováno jeho předání do Itálie", a dovozuje, že "k tomuto přemístění a k realizaci předání muselo dojít z popudu Vrchního soudu v Praze, neboť jako soud poslední instance ... je příslušný k těmto úkonům dle instrukce Ministerstva spravedlnosti ze dne 30. 12. 2004, č. j. 66/2004-MO-J/98".

Stěžovatel namítá, že rozhodnutí Vrchního soudu v Praze o stížnosti proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 21. 7. 2009, sp. zn. , mu nebylo doručeno a není proto ani zřejmé, zda vůbec tento soud rozhodl, a vyslovuje dále přesvědčení, že pokud jsou v dané procesní situaci "činěny úkony směřující k realizaci jeho předání do Itálie", hrozí, že "rozhodnutí (stížnostního soudu) bude doručeno až poté, co dojde k realizaci předání nebo těsně předtím", čímž bude zbaven "práva na podání ústavní stížnosti s účinky dle tr. řádu". Stěžovatel posléze poukazuje i na to, že v tomto případě vrchní soud není nezávislým soudem ve smyslu , neboť uvedeným postupem dal předem najevo, jak o jeho stížnosti rozhodne.

Městský soud v Praze shora zmiňovaným usnesením ze dne 21. 7. 2009, sp. zn. , rozhodl tak, že se stěžovatel na základě evropského zatýkacího rozkazu soudce kasačního soudu Tribunale Penale di Roma dne 18. 5. 2009, pod č.j. , ve znění doplnění téhož orgánu doručeného 30. 6. 2009, předává k trestnímu stíhání do Itálie pro trestný čin zločinného spolčení dle příslušných ustanovení trestního zákona Itálie. Předání bylo podle § 411 odst. 7 tr. řádu podmíněno tím, že stěžovatel bude vrácen k výkonu trestu odnětí svobody nebo ochranného léčení nebo ochranné výchovy do České republiky, pokud mu bude uložen takový druh trestu nebo ochranného opatření a po vynesení rozsudku cizozemského soudu nevysloví souhlas s výkonem trestu nebo ochranného opatření ve vyžadujícím státě (v Itálii).

Soudce Městského soudu v Praze ve vyjádření k ústavní stížnosti uvedl, že z podnětu policejního orgánu tuzemské centrály SIRENE po ověření u vrchního soudu, že usnesení soudu prvního stupně ze dne 21. 7. 2009, sp. zn. , nabylo právní moci (dne 25. 8. 2009) vydal s poukazem na § 416 odst. 1 tr. řádu "příslušné pokyny k realizaci předání stěžovatele na předávacím místě letiště Ruzyň dne 28. 8. 2009, což byl termín předjednaný mezi příslušnými policejními orgány ČR a Itálie". Jelikož však městský soud posléze - dne 28. 8. 2009 - obdržel od obhájce podnět k odložení lhůty předání ve smyslu § 415 odst. 3 tr. řádu s přiloženým vyhotovením ústavní stížnosti, příkazy k realizaci předání byly odvolány, a stěžovatel byl ponechán v předávací vazbě.

Zástupce stěžovatele v replice položil důraz na zjištění, že "pokyny k realizaci předání byly učiněny z podnětu policejních orgánů" bez toho, že "by usnesení Vrchního soudu v Praze bylo v té době písemně vyhotoveno", resp. jeho obsah byl dostupný jemu či samotnému stěžovateli. Vytkl též nepřesnosti v údajích aplikace InfoSoud dostupné z http://infosoud.justice.cz/InfoSoud/public/search.jsp.

Ústavní soud je podle y soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu jejího písm. d) rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. ]. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda lze řízení jako celek pokládat za spravedlivé.

Ani zjištěné vybočení z procesně korektní aplikace trestního řádu však samo o sobě k zásahu Ústavního soudu nepostačuje, jestliže v konkrétní věci nemá potenciál průmětu do konkrétních ústavně garantovaných práv a svobod, a to ve smyslu jejich porušení.

Pojmovým vymezením "jiného zásahu orgánu veřejné moci" ve smyslu výše označeného ustanovení se Ústavní soud zabýval již v nálezu ze dne 30. 11. 1995,

sp. zn.

, N 78/4 SbNU 243, v němž uvedl, že "ústavní soudnictví a pravomoc Ústavního soudu v individuálních věcech jsou v ČR vybudovány především na zásadě přezkumu věcí pravomocně skončených (a kasace pravomocných rozhodnutí), v nichž protiústavnost nelze napravit jiným způsobem, tedy především procesními prostředky, vyplývajícími z příslušných procesních norem upravujících to které řízení či tu kterou materii; pravomoc Ústavního soudu směřuje vůči pravomocným rozhodnutím orgánů veřejné moci a pravomoc přezkumu jejich "jiného zásahu" je v podstatě jinak nezbytnou výjimkou, u níž však podmínka nemožnosti nápravy protiústavnosti jiným způsobem musí být zachována. Pojem jiného zásahu orgánu veřejné moci nutno proto chápat tak, že zpravidla půjde o převážně jednorázový, protiprávní, a zároveň protiústavní útok těchto orgánů vůči základním ústavně zaručeným právům (svobodám), který v době útoku představuje trvalé ohrožení po právu existujícího stavu, přičemž takový útok sám není výrazem (výsledkem) řádné rozhodovací pravomoci těchto orgánů a jako takový se vymyká obvyklému přezkumnému či jinému řízení; z této fakticity musí posléze vyplynout, že důsledkům takového zásahu orgánu veřejné moci, neplynoucímu z příslušného rozhodnutí, nelze čelit jinak než ústavní stížností, příp. nálezem Ústavního soudu, obsahujícím zákaz takového zásahu. Tato podmínka není přirozeně splněna tam, kde poškozenému je k dispozici obrana daná celým právním řádem republiky."

Jestliže Ústavní soud ústavní stížnosti směřující proti jinému zásahu orgánu veřejné moci vyhoví, zakáže tomuto orgánu, aby v porušování práva a svobody pokračoval a přikáže mu, aby, pokud je to možné, obnovil stav před porušením [ ]. Z toho především vyplývá, že pojmovým znakem zmíněného "jiného zásahu" musí být zejména skutečnost, že tento zásah v době podání ústavní stížnosti, resp. rozhodování Ústavního soudu musí být ještě aktuální, tzn. musí v osobní sféře stěžovatele vyvolávat právní následky; má-li naopak "jiný zásah" povahu toliko jednorázového zásahu, který byl již ukončen, je obnovení statu quo ante, stejně jako zákaz pokračování v porušování práva (svobody) adresovaný orgánu veřejné moci napříště pojmově vyloučen (srov. nález ze dne 22. 5. 1997,

sp. zn.

, N 62/8 SbNU 119). Jak Ústavní soud judikoval v dalším rozhodnutí, zásah orgánu veřejné moci napadený ústavní stížností musí být bezprostřední a přítomný (srov. usnesení ze dne 8. 9. 1999,

sp. zn.

, U 56/15 SbNU 315), neboť v opačném případě by došlo k situování přezkumu a následného rozhodování Ústavního soudu do roviny čistě akademické.

K otázce aktuálnosti zásahu do procesního postavení stěžovatele lze připomenout též rozhodnutí Ústavního soudu vydaná (kupříkladu) ve věcech

sp. zn.

,

,

,

,

,

,

, a

.

V posuzované věci je právě řečené rozhodné; tvrzený zásah do stěžovatelova práva na soudní ochranu již postrádá ústavněprávní relevanci, jelikož negativní účinky kritizovaného postupu obecného soudu v jeho právní sféře nepřetrvávají a nehrozí nebezpečí opakování.

Stěžovatel proti tomuto důsledku v replice argumenty neuplatnil, a nadto je případná oponentura i vyloučena následným průběhem řízení a stěžovatelovým procesním postupem (srov. § 415 odst. 3 tr. řádu), jmenovitě podáním ústavní stížnosti zapsané u Ústavního soudu pod

sp. zn.

, jež směřuje proti témuž usnesení Vrchního soudu v Praze jako v dané věci (jakož i usnesení Městského soudu v Praze ze dne 21. 7. 2009, sp. zn. ).

Toho si je stěžovatel nepochybně vědom, jestliže též v této (další) ústavní stížnosti, uvedl, že "teprve po upozornění učiněným obhájcem", že již dne 27. 8. 2009 byl vrchní soud vyrozuměn o podání ústavní stížnosti proti "postupu Vrchního soudu v Praze v předávacím řízení", bylo samotné "předání odvoláno".

Případný výrok Ústavního soudu by byl smysluplný jen tehdy, jestliže by byl způsobilý mít konkrétní praktický význam pro právní postavení stěžovatele; tak tomu však být nemůže, jestliže příslušné "příkazy k realizaci" jeho předání k trestnímu stíhání byly soudcem Městského soudu v Praze včas (tj. dříve než k předání došlo) odvolány.

Vzhledem k řečenému stojí pak za připomenutí, že rozeznává jako zvláštní kategorii návrhů v ustanovení návrhy "zjevně neopodstatněné", čímž se v zájmu efektivity a hospodárnosti dává Ústavnímu soudu příležitost posoudit přijatelnost návrhu ještě předtím, než si otevře prostor pro jeho věcné posouzení. Předpokladem zde je objektivně založená způsobilost rozhodnout o "nepřijatelnosti" již na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a argumentace, jež je proti nim uplatněna v ústavní stížnosti, jestliže prima facie nedosahuje ústavněprávní roviny, tj. nemůže-li se, již ku své povaze a obsahu, dotknout ústavně zaručených práv a svobod.

Z předchozího - ve vztahu k vyloženým podmínkám zásahu Ústavního soudu do rozhodování soudů obecných - plyne, že tak je tomu v dané věci.

Ústavní soud proto posoudil ústavní stížnost stěžovatele jako návrh zjevně neopodstatněný, který podle senát mimo ústní jednání (bez přítomnosti účastníků) usnesením odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 24. září 2009

Jan Musil

předseda senátu