Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

IV.ÚS 1670/09

Ústavní soud rozhodl dne 12. srpna 2009 v senátě složeném z předsedkyně Vlasty Formánkové, soudce Miloslava Výborného a soudkyně Michaely Židlické v právní věci stěžovatelky M. H., zastoupené JUDr. Petrem Živělou, advokátem se sídlem Puškinova 5, Vyškov, o ústavní stížnosti proti usnesení Nejvyššího správního soudu č. j. -47 ze dne 2. 4. 2009 a usnesení Krajského soudu v Brně č. j. -24 ze dne 30. 7. 2008 a o návrhu na zrušení , , ve znění pozdějších předpisů, a čl. I bod 22 , kterým se mění , , ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, takto:

Ústavní stížnost a návrh s ní spojený se odmítají.

Odůvodnění:

I.

Ústavnímu soudu byl dne 27. 6. 2009 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen " "), doplněný přípisem doručeným dne 30. 6. 2009, jehož prostřednictvím se stěžovatelka, zastoupená obecným zmocněncem A. H., domáhala zrušení v záhlaví označených rozhodnutí obecných soudů a současně zrušení , , ve znění účinném do 30. 6. 2009 (dále jen " "), a čl. I bod 22 , kterým se mění , , ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony (dále jen " ").

Z obsahu ústavní stížnosti, z jejích příloh a ze spisu Krajského soudu v Brně (dále jen "krajský soud") sp. zn. Ústavní soud zjistil, že rozsudkem krajského soudu č. j. -24 ze dne 30. 7. 2008 byla dle , , ve znění pozdějších předpisů (dále jen " ") odmítnuta žaloba stěžovatelky proti rozhodnutí Krajského státního zastupitelství v Brně. Proti tomuto rozhodnutí podala stěžovatelka kasační stížnost, která byla usnesením Nejvyššího správního soudu č. j. -47 ze dne 2. 4. 2009 odmítnuta z důvodu zmeškání lhůty. Nejvyšší správní soud za užití ustanovení a a dovodil, že usnesení krajského soudu bylo stěžovatelce, resp. jejímu obecnému zmocněnci, doručeno dne 1. 9. 2008, byť tento jej fakticky převzal až dne 5. 9. 2008. Posledním dnem lhůty k podání kasační stížnosti tak bylo pondělí 15. 9. 2008, kasační stížnost přitom byla zaslána elektronicky až dne 17. 9. 2008.

Stěžovatelka měla za to, že krajský a Nejvyšší správní soud svým postupem neoprávněně zasáhly do jejích ústavně zaručených práv vyplývajících z , , , , a Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, a y a , . , , a d. Porušení svých ústavně zaručených práv spatřovala stěžovatelka v aplikaci fikce doručení, kterýžto institut označila za protiústavní, a dále v tom, že Nejvyšší správní soud nezohlednil a neodstranil vady, jimiž trpělo řízení před krajským soudem. Z těchto důvodů stěžovatelka navrhla, aby Ústavní soud rozhodl, jak uvedeno výše. Stěžovatelka v ústavní stížnosti avizovala doplnění jejího odůvodnění, do doby vydání tohoto rozhodnutí tak však neučinila.

II.

Ústavní stížnost byla podána včas, ve vztahu k napadenému usnesení Nejvyššího správního soudu byla přípustná a splňovala i veškeré další formální a obsahové náležitosti stanovené , bylo tedy možno přistoupit k věcnému přezkumu tohoto rozhodnutí.

Stěžovatelka opírala svou argumentaci v prvé řadě o protiústavnost ustanovení , jež se týká doručování písemností v občanském soudním řízení a na základě se užije i v soudním řízení správním. Ustanovení stanoví, že nebude-li uložená písemnost vyzvednuta do 3 dnů, nebo jde-li o písemnost, která má být doručena do vlastních rukou, do 10 dnů od uložení, považuje se poslední den lhůty za den doručení, i když se adresát o uložení nedozvěděl; to neplatí, je-li náhradní doručení písemnosti vyloučeno ( ) nebo bylo-li uložení písemnosti neúčinné. Toto ustanovení (tzv. fikce doručení) upřesňuje ustanovení , kterým je zakotveno tzv. náhradní doručování a doručování uložením. Předpokladem pro doručení tímto způsobem je podmínka, že se adresát v místě doručení zdržuje, přičemž z důvodu obtížnosti ověřování této skutečnosti zákon v zakotvuje vyvratitelnou právní domněnku o tom, že se adresát v místě doručování zdržoval.

Je tedy zřejmé, že ustanovení pouze sleduje účel občanského soudního řízení, vyplývající z ustanovení , tedy zajišťuje, aby ochrana práv byla rychlá a účinná. Na druhé straně je napadené ustanovení výrazem obecné právní zásady vigilantibus iura scripta sunt (každý nechť si střeží svá práva), která se projevuje v požadavku na součinnost ze strany účastníků řízení. Fikce doručení dle ustanovení plní funkci zrychlení řízení a odstranění zdlouhavého zjišťování ohledně řádného doručení. Navíc nepředstavuje pro účastníka řízení nezhojitelný zásah do jeho procesních práv, když zákon předvídá i možnost tuto skutečnost vyvrátit ( ). Z výše uvedeného vyplývá, že zákonodárcem zvolené řešení lze posoudit jako proporcionální a vyvážené a Ústavní soud tedy neshledal tvrzené důvody protiústavnosti napadeného ustanovení (srov. usnesení Ústavního soudu

sp. zn.

a

, dostupná na http://nalus.usoud.cz).

Nejvyšší správní soud tedy neporušil ústavně zaručená práva stěžovatelky, když v projednávané věci na základě aplikace dospěl k závěru, že usnesení krajského soudu č. j. -24 ze dne 30. 7. 2008 bylo stěžovatelce doručeno dne 1. 9. 2008, což koresponduje s obsahem spisu, dle nějž byla zásilka, obsahující předmětné usnesení, uložena na poště dne 22. 8. 2008. Za daných okolností, kdy stěžovatelka podala kasační stížnost až dne 17. 9. 2009, neměl Nejvyšší správní soud jinou možnost než ji pro opožděnost odmítnout. Ústavní soud proto návrh na zrušení , jakož i ústavní stížnost v části, v níž směřovala vůči usnesení Nejvyššího správního soudu č. j. -47 ze dne 2. 4. 2009, odmítl dle jako návrh zjevně neopodstatněný.

Usnesení krajského soudu č. j. -24 ze dne 30. 7. 2008 nebylo možno meritorně přezkoumat, neboť ústavní stížnost byla ve vztahu k tomuto rozhodnutí nepřípustná a tedy věcného projednání nezpůsobilá. Stěžovatelka totiž z důvodu opožděného podání kasační stížnosti řádně nevyčerpala všechny procesní prostředky, které jí zákon k ochraně jejího práva poskytoval ( ), Ústavnímu soudu proto nezbylo než ústavní stížnost v této části odmítnout dle .

Návrh na zrušení čl. I bod 22 , jímž byl novelizován a , pak Ústavní soud odmítl dle a , neboť nezbytnou podmínkou pro podání návrhu dle je, že k porušení ústavně zaručených práv stěžovatele došlo v důsledku aplikace předpisu, jehož zrušení je navrhováno. Jelikož čl. I bod 22 nabyl účinnosti až dne 1. 7. 2009, nemohl být v projednávané věci vůbec aplikován, a stěžovatelku bylo proto nutno ve vztahu k návrhu na jeho zrušení považovat za osobu zjevně neoprávněnou.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 12. srpna 2009

Vlasta Formánková

předsedkyně IV. senátu Ústavního soudu