Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

IV.ÚS 407/05

Ústavní soud České republiky rozhodl dne 27. července 2005 senátem složeným z předsedkyně Elišky Wagnerové (soudce zpravodaj) a soudců Jiřího Muchy a Jana Musila ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Ing. V. K., zastoupeného JUDr. Bedřichem Vymětalíkem, advokátem se sídlem Lískovecká 2089, Frýdek - Místek, proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 31. 3. 2005, č. j. - 69, a usnesení Okresního soudu ve Frýdku - Místku ze dne 15. 10. 2004, sp. zn. , a dále o návrhu na zrušení ustanovení , , ve znění pozdějších předpisů, takto:

Ústavní stížnost a návrh na zrušení ustanovení , , ve znění pozdějších předpisů, se odmítají.

Odůvodnění:

Ústavní stížností zaslanou Ústavnímu soudu ve lhůtě stanovené , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen " "), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí, neboť má za to, že postupem okresního soudu bylo zasaženo do jeho základních práv garantovaných , odst. 2, a d (dále jen " ") a a y ČR. Dále stěžovatel k podané ústavní stížnosti připojil návrh na zrušení výše citovaného ustanovení , , ve znění pozdějších předpisů (dále jen " "), pro jeho rozpor s y ČR a , , , odst. 2, a y.

V záhlaví citovaným usnesením krajský soud potvrdil výše citované usnesení soudu I. stupně, kterým bylo odmítnuto odvolání stěžovatele pro jeho opožděné podání. Dále soudu II. stupně rozhodl o náhradě nákladů řízení proběhnuvšího před ním.

Stěžovatel v podané ústavní stížnosti uvádí, že nemůže souhlasit s odůvodněním učiněným obecnými soudy, pokud své rozhodnutí opřely o tzv. fikci doručení. Stěžovatel namítá, že měl být soudem I. stupně poučen o lhůtě pro podání odvolání, resp. o možnosti náhradního doručení. Dále argumentuje, že doručování tvz. fikcí je v rozporu s platným zněním ustanovení a , odporuje právu na spravedlivé řízení a přímo vylučuje možnost podání opravného prostředku proti rozhodnutí soudu, tedy že toto ustanovení je nejednoznačné a zakládá libovůli soudů v jejich rozhodování. Dále stěžovatel namítá, že mu obecné soudy znemožnily, aby byl v řízení zastoupen advokátem, kteréžto tvrzení opírá o fakt, že mu obecné soudy k jeho návrhu neustanovily právního zástupce. Vzhledem k tomu, že obecné soudy dle jeho názoru svým postupem zasáhly do jeho základních práv garantovaných a odst. 2, , y a y ČR, navrhuje, aby Ústavní soud svým nálezem zrušil obě napadená rozhodnutí.

Dále stěžovatel navrhuje, aby Ústavní soud svým nálezem zrušil i ustanovení pro jeho rozpor s y ČR a , , odst. 2, a y, když díky tomuto ustanovení není občanům ani právnickým osobám zaručeno právo na spravedlivé řízení a účinný právní prostředek nápravy, a je jím znemožněna svoboda pohybu a pobytu, jakož i právo na ochranu zdraví.

Ústavní soud předtím, než přistoupil k meritornímu projednání věci, konstatuje, že ústavní stížnost stěžovatele splňuje všechny formální náležitosti podání dle .

Vzhledem k tomu, že stěžovatel zároveň s ústavní stížností podal návrh na zrušení výše citovaného ustanovení , které považuje za neústavní, a tedy jeho aplikace obecnými soudy měla za následek porušení jeho základních práv a svobod, posuzoval Ústavní soud nejprve, zda výše citované ustanovení je navrhováno na zrušení opodstatněně.

Ústavní soud tedy přistoupil k posouzení napadeného ustanovení z hledisek vymezených ustanovením . Ustanovení se týká doručování písemností, přičemž v odst. 4 je přímo řečeno, že nebude-li uložená písemnost vyzvednuta do 3 dnů nebo, jde-li o písemnost, která má být doručena do vlastních rukou, do 10 dnů od uložení, považuje se poslední den lhůty za doručení, i když se adresát o uložení nedozvěděl; to neplatí, je-li náhradní doručení písemnosti vyloučeno ( ) nebo bylo-li uložení písemnosti neúčinné. Toto ustanovení (tzv. fikce doručení) upřesňuje ustanovení o. s. ř, kterým je zakotveno tzv. náhradní doručování a doručování uložením. Předpokladem pro doručení tímto způsobem je podmínka, že se adresát v místě doručení zdržuje, přičemž z důvodu obtížnosti ověřování této skutečnosti zákon stanovuje vyvratitelnou právní domněnku o tom, že se adresát v místě doručování zdržuje ( ).

Je tedy zřejmé, že napadené ustanovení pouze sleduje účel občanského soudního řízení, jak vyplývá z ustanovení , tedy aby ochrana práv byla rychlá a účinná. Na druhé straně je napadené ustanovení výrazem obecné právní zásady "každý nechť si střeží svá práva", která se projevuje v požadavku na součinnost ze strany účastníků řízení. Fikce doručení dle ustanovení plní funkci zrychlení řízení a odstranění zdlouhavého zjišťování ohledně řádného doručení. Navíc nepředstavuje pro účastníka řízení nezhojitelný zásah do jeho procesních práv, když zákon předvídá i možnost vyvrátit tuto skutečnost ( ). Z výše uvedeného vyplývá, že zákonodárcem zvolené řešení lze posoudit jako proporcionální a vyvážené a Ústavní soud tedy neshledal tvrzené důvody protiústavnosti napadeného ustanovení Proto nezbylo než návrh odmítnout jako zjevně neopodstatněný.

K samotným ústavní stížností napadeným rozhodnutím Ústavní soud uvádí, že stěžovatelova argumentace se vázala zejména k tvrzení o neústavnosti ustanovení a k nesprávné aplikaci tohoto ustanovení obecnými soudy. K tomu Ústavní soud připomíná, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti ( y ČR) a že není zásadně povolán k přezkumu spránosti aplikace "jednoduchého práva", přičemž tak může činit pouze tehdy, shledá-li současně i porušení některých ústavních kautel.

Vzhledem k výše uvedenému, kdy Ústavní soud konstatoval nedůvodnost stěžovatelova tvrzení stran neústavnosti ustanovení , zkoumal pouze, zda obecné soudy neaplikovaly normy jednoduchého práva svévolně bez rozumného odůvodnění či propojení s ústavně chráněným účelem, resp. zda právní závěry učiněné obecnými soudy nebyly v extrémním nesouladu se skutkovými zjištěními. Po prostudování napadených rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že obecné soudy postupovaly v řízení ve shodě s ustanoveními , která upravují průběh řízení, a do nichž se promítají principy obsažené v hlavě páté y, a v jejich rozhodnutích nelze spatřovat projev libovůle, neboť na řádně zjištěný skutkový stav aplikovaly a interpretovaly právní normy způsobem, který má racionální podklad.

Pokud stěžovatel konkrétně namítá, že soud I. stupně jej měl v poučení upozornit na možnost doručení uložením, Ústavní soud k tomu uvádí, že dle ustálené judikatury není poučení o podmínkách náhradního doručení rozhodnutí součástí poučení (srov. např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 13. 6. 2002, sp. zn. ). Tento výklad je jako zásada akceptovatelný i pro Ústavní soud a nebylo možné přisvědčit tvrzení stěžovatele o zásahu do jeho základního práva na spravedlivé soudní řízení ve smyslu a y a y ČR.

Namítal-li stěžovatel porušení y, které spatřuje v tom, že mu nebylo umožněno využít právní pomoci, pokud obecný soud odmítl ustanovit právního zástupce, Ústavní soud k tomu dodává, že hlavním významem tohoto ustanovení y je, že soudy, jiné státní orgány či orgány veřejné správy nesmějí bránit účastníku řízení využít právní pomoci. To ovšem neznamená (v občanskoprávním řízení), že tyto orgány mají povinnost vyhovět každé žádosti a právního zástupce ustanovit. Učiní tak jen tehdy, stanoví-li tak zákon. Vzhledem k tomu, že stěžovatel neuvádí konkrétní námitky proti rozhodnutí, kterým byl jeho návrh na ustanovení právního zástupce odmítnut, nemohl se Ústavní soud blíže zabývat toliko tvrzeným zásahem do základního práva stěžovatele na právní pomoc.

Vzhledem k výše uvedenému nezbylo Ústavnímu soudu než mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení odmítnout návrh stěžovatele na zrušení ustanovení podle ustanovení ve spojení s jako zjevně neopodstatněný a stejně tak odmítnout jako zjevně neopodstatněnou dle ustanovení i jeho ústavní stížnost.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 27. července 2005

Eliška Wagnerová

předsedkyně senátu