Details
ECLI
Source
Decision form
Issue date
Last update
File mark
Court
Jurisdiction
Judge
Žiadne známe citácie.
63180.html
HTML · 0 B
No categories available
II.ÚS 2299/08
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Stanislav Balíka a soudců Dagmar Lastovecké a Jiřího Nykodýma o ústavní stížnosti K. P., zastoupeného Mgr. Pavlem Gécim, advokátem se sídlem U Studánky 3, Praha 7, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 6. 2008 sp. zn. 32 Cdo 1916/2008 , takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností se stěžovatel, s tvrzením o porušení práva na spravedlivý proces ústavně zaručeného v čl. 36 Listiny základních práv a svobo d (dále jen "Listina ") a o porušení čl. 90 Ústav y, domáhal zrušení shora označeného usnesení, kterým Nejvyšší soud odmítl jako nepřípustné jeho dovolání proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 6. 12. 2007 sp. zn. 29 Co 660/2007 .
Stěžovatel se žalobou proti R. H. (v řízení před obecnými soudy v postavení žalovaného) domáhal zaplacení částky 45.100,- Kč s příslušenstvím z titulu náhrady škody z kupní smlouvy uzavřené dne 14. 5. 2004, jejímž předmětem byla koupě ojetého vozidla zn. Alfa Romeo. Podpisem uvedené kupní smlouvy žalovaný údajně překročil zmocnění dané vlastnicí vozidla paní P. K. V předchozím řízení, které stěžovatel vedl proti vlastnici vozidla, tento nebyl úspěšný, neboť vlastnice jednání žalovaného za ni nikdy neschválila. Okresní soud Praha-západ rozsudkem ze dne 20. 8. 2008 sp. zn. 9 C 59/2007 žalobu zamítl a rozhodl o nákladech řízení. Soud se zabýval podle ustanovení § 268 obchodního zákoníku jednotlivými předpoklady vzniku odpovědnosti za škodu podle § 373 obchodního zákoníku. Ani po poučení a výzvě soudu však stěžovatel nebyl schopen specifikovat, v čem by měla spočívat konkrétní majetková újma vyjádřitelná v penězích, která měla stěžovateli jednáním žalovaného vzniknout. Soud nezjistil ani příčinou souvislost mezi jednáním žalovaného a vznikem údajné škody. Dospěl tak k závěru, že nárok na náhradu škody není v posuzované věci dán. K odvolání stěžovatele Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 6. 12. 2007 sp. zn. 29 Co 660/2007 rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o nákladech řízení. Odvolací soud vyšel ze skutkových a právních závěrů učiněných soudem prvního stupně. Dospěl k závěru, že předmětná kupní smlouva je absolutně neplatná podle § 39 občanského zákoníku , a to včetně dohody o volbě účinnosti obchodního zákoníku na smluvní vztah. Vzhledem k tomu, že žalovaný měl v posuzované věci převést na stěžovatele více práv než sám měl, vlastnické právo nemohlo přejít. Pokud stěžovateli vznikla nějaká škoda, která by byla v příčinné souvislosti s možným jednáním žalovaného jako zmocněnce, který překročil své jednání z plné moci, nemůže to být důvodně nárok na náhradu škody ve výši 45.100,- Kč, tak jak jej stěžovatel uplatnil.
Nejvyšší soud dovolání stěžovatele usnesením ze dne 24. 6. 2008 sp. zn. 32 Cdo 1916/2008 odmítl a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Soud považoval dovolání za nepřípustné, neboť částka peněžitého plnění nepřevýšila hranici 50 000,- Kč [§ 237 odst. 2 písm. a) o. s. ř. o. s. ř. ].
Se závěrem Nejvyššího soudu stěžovatel nesouhlasí a tvrdí, že pokud byla kupní smlouva včetně dohody o volbě obchodního zákoníku shledána absolutně neplatnou, tak se nárok stěžovatele na náhradu škody vůči žalovanému řídí ustanoveními občanského zákoníku . Stěžovatel se domnívá, že Nejvyšší soud nesprávně posoudil nepřípustnost jeho dovolání, když žalovaná částka překročila limit 20.000,- Kč vymezený obecně v ustanovení § 237 odst. 2 písm. a) o. s. ř. o. s. ř.
Nejvyšší soud ve vyjádření k ústavní stížnosti uvedl, že smluvní strany si mohou podle § 262 odst. 1 obchodního zákoníku písemně dohodnout, že jejich závazkový vztah, který nespadá pod vztahy uvedené v ustanovení § 261 obchodního zákoníku, se bude uvedeným zákonem přesto řídit. Závazkový vztah mezi těmito stranami je závazkovým vztahem obchodním a případný spor mezi těmito stranami je z hlediska procesního [a tedy i z hlediska § 237 odst. 2 písm. a) o. s. ř. o. s. ř. ] věcí obchodní. Tento závěr je plně v souladu s konstantní judikaturou (rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 25. 5. 1999 sp. zn. 33 Cdo 2272/98 , publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek č. 1/2000). Podle rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 18. 12. 1997 sp. zn. 2 Odon 144/97 možnost dohodnout užití obchodního zákoníku mají strany závazkového vztahu, ať již jimi jsou podnikatelé či nikoli, a jde-li o závazkový vztah týkající se jejich podnikatelské činnosti nebo nikoli. V posuzované věci účastníci uzavřeli podle nezpochybněných skutkových zjištění kupní smlouvu podle § 409 a násl. obchodního zákoníku s tím, že i v ostatním se práva a povinnosti stran řídí obchodním zákoníkem. Strany tak uzavřely dohodu podle § 262 odst. 1 obchodního zákoníku, vztah mezi těmito stranami je vzhledem k uvedenému vztahem obchodním a spor mezi nimi je z procesního hlediska obchodní věcí. Podle názoru dovolacího soudu tímto závěrem nebylo porušeno ústavně zaručené právo stěžovatele na spravedlivý proces.
Ústavní soud přezkoumal napadené usnesení Nejvyššího soudu z hlediska tvrzeného porušení ústavně zaručených práv stěžovatele a poté rozhodl, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Podle čl. 36 odst. 1 Listin y, jehož porušení stěžovatel namítl, se každý může domáhat stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu a ve stanovených případech u jiného orgánu. V projednávané věci je tento postup upraven v hlavě třetí části čtvrté občanského soudním řádu, který upravuje podmínky přípustnosti dovolání a stanoví pravidla pro řízení před dovolacím soudem při podání dovolání jakožto mimořádného opravného prostředku. Pokud nejsou splněny podmínky pro připuštění dovolání ve věcech menšího významu, platí, že takový postup není v rozporu s požadavky kladenými na soudní proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listin y (srov. usnesení
sp. zn. IV.ÚS 336/02
, dostupné v elektronické formě na http://nalus.usoud.cz); právo na mimořádný opravný prostředek, a tedy na trojstupňové soudní řízení v meritu věci, není na ústavní úrovni zaručeno (srov. usnesení III.ÚS 537/03, dostupné tamtéž).
K interpretaci ustanovení § 237 odst. 2 písm. a) o. s. ř. o. s. ř. zaujímá rozhodovací praxe Nejvyššího soudu již ustáleně stanovisko, že pokud si strany smlouvy zvolí, že se jejich závazkový vztah bude řídit obchodním zákoníkem, jedná se o vztah obchodní, a to i z hlediska procesních předpisů, resp. aplikace ustanovení § 237 odst. 2 písm. a) o. s. ř. o. s. ř. Takovému závěru nelze z ústavněprávního hlediska nic vytknout. Stěžovatelem žalovaná částka představuje jeho tvrzený nárok na slevu z kupní ceny zvýšenou o náklady spojené s vypracováním znaleckého posudku. Tuto částku pak v tomto sporu soudní cestou požadoval po žalovaném z titulu náhrady škody. Právní posouzení věci se i vzhledem k takto stěžovatelem vymezenému skutkovému základu odehrává v režimu obchodního zákoníku a uvedený závěr má své důsledky i ve sféře procesní. Na této skutečnosti nic nezmění ani fakt, že odvolací soud po celkovém zhodnocení případu dospěl k závěru, že kupní smlouva i dohoda ve smyslu § 262 odst. 1 obchodního zákoníku jsou absolutně neplatné. Povaha posuzovaného sporu je i nadále obchodní a dopadá tak na něj i ustanovení o přípustnosti dovolání v obchodních věcech. Ústavní soud konstatuje, že dovolací soud postupoval v souladu s příslušnými procesními normami upravujícími přípustnost dovolání, které interpretoval způsobem, jenž nevybočil z ústavních mezí, a že svůj postup rovněž přiměřených způsobem odůvodnil; prostor pro závěr, že proces byl veden způsobem porušujícím základní práva stěžovatele, tedy nebyl dán. Nebylo-li proto podané dovolání stěžovatele přípustné a v důsledku toho bylo dovolacím soudem odmítnuto, nelze v takovém postupu shledat protiústavnost, resp. porušení základních práv a svobod stěžovatele.
Pokud jde o namítané porušení čl. 90 Ústav y, ze kterého vyplývá, že je soudům svěřeno, aby zákonem stanoveným způsobem poskytovaly ochranu právům, k tomu Ústavní soud již nejednou konstatoval, že citované ustanovení, stejně jako čl. 95 Ústav y samo o sobě nezakládá žádné subjektivní veřejné právo, ale představuje pouze jednu z institucionálních záruk ochrany základních práv úpravou principů činnosti soudů.
Vzhledem k výše uvedenému Ústavnímu soudu nezbylo než ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou odmítnout podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb. , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení odmítnout.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.
V Brně dne 10. srpna 2009
Stanislav Balík
předseda senátu