Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

III.ÚS 1162/09

Ústavní soud rozhodl dne 18. června 2009 v senátě složeném z předsedy Jana Musila a soudců Vladimíra Kůrky a Jiřího Muchy (soudce zpravodaj) mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatele M. R., zastoupeného JUDr. Josefem Šperkem, advokátem v Hořicích, nám. Jiřího z Poděbrad 157, proti platebnímu rozkazu Okresního soudu v Jičíně ze dne 13. 1. 2009 č. j. -15 a usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 27. 2. 2009 č. j. -22, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

Včas podanou ústavní stížností ze dne 30. 4. 2009 se stěžovatel domáhal zrušení platebního rozkazu Okresního soudu v Jičíně ze dne 13. 1. 2009 č. j. -15 a usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 27. 2. 2009 č. j. -22. Dle stěžovatele bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces.

Z předložených rozhodnutí v dané věci a kopie stěžovatelova odvolání Ústavní soud zjistil, že okresní soud vydal platební rozkaz, kterým ve výroku I a) uložil stěžovateli (žalovanému) povinnost zaplatit žalobci částku 11 160,- Kč, ve výroku I b) uložil stěžovateli uhradit žalobci náklady řízení ve výši 11 662,- Kč a ve výroku II uložil stěžovateli povinnost zaplatit státu soudní poplatek.

Stěžovatel podal odvolání proti výroku I b) a výroku II. Uvedl, že žalovanou částku na základě platebního rozkazu uhradil. S povinností k náhradě nákladů řízení však nesouhlasí a uvedl, že byl kdykoliv připraven žalobcův nárok na náhradu škody zaplatit, při každé příležitosti osobního setkání žalobce vyzýval ke sdělení, zda mu vznikla škoda a v jaké výši. Žalobce však vůči němu žádný nárok neuplatnil a nevynaložil žádné úsilí, aby se svého práva domohl; o nároku se stěžovatel dozvěděl až ze žaloby a platebního rozkazu. Z tohoto důvodu má také stěžovatel za to, že náklady řízení nebyly žalobcem vynaloženy účelně.

Krajský soud svým usnesením výrok I b) a výrok II platebního rozkazu potvrdil. Odvolací soud neshledal podmínky pro aplikaci upravujícího náhradu nákladů neúspěšnému žalovanému. Konstatoval, že žalobce (poznámka: správně má být žalovaný) setrval toliko na obecném a důkazy nepodloženém tvrzení o nedostatku součinnosti žalovaného (poznámka: správně má být žalobce) a o tom, že vyvíjel iniciativu ke zjištění základu a výše nároku na náhradu škody. Žalobce (poznámka: správně má být žalovaný) tedy neunesl důkazní břemeno. Náklady řízení žalobce odvolací soud považoval za účelně vynaložené.

Stěžovatel v ústavní stížnosti uvedl, že přestože odvolací soud dospěl k závěru, že žalobce neunesl důkazní břemeno ohledně tvrzeného nedostatku součinnosti ze strany stěžovatele (žalovaného), rozhodl v žalobcův prospěch. V této souvislosti namítl, že bylo povinností odvolacího soudu provést dokazování, zda žalobce skutečně vynaložil nezbytně nutné úsilí k tomu, aby se domohl svých práv. Stěžovatel uvedl, že odvolací soud se nezabýval jeho tvrzením, že se o nároku a jeho výši dozvěděl až z platebního rozkazu.

VK

Opiš dle konceptu a zašli na adresu právního zástupce stěžovatele (2x), Okresního soudu v Jičíně a Krajského soudu v Hradci Králové modře, přílohy ponechej ve spise, po návratu doručenek vyznač v rejstříku jako věc skončenou a spis založ

Ústavní stížnost je zčásti nepřípustná a zčásti zjevně neopodstatněná.

Stěžovatel v ústavní stížnosti požadoval zrušit celý platební rozkaz, resp. jeho výrok I a), výrok I b) i výrok II. Jak vyplývá z výše uvedeného i ze samotné ústavní stížnosti, stěžovatel nepodal proti platebnímu rozkazu odpor, ale pouze odvolání proti výrokům o náhradě nákladů řízení, resp. opravným prostředkem napadl toliko výrok I b) a výrok II platebního rozkazu. Proti výroku I a) ostatně ani v ústavní stížnosti obsahově ničeho nenamítá; požadavek zrušení tohoto výroku vyplývá pouze z petitu ústavní stížnosti.

Stěžovatel nevyužil možnosti podat proti výroku I a) platebního rozkazu odpor. S ohledem na zásadu subsidiarity ústavní stížnosti ( , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen "") proto Ústavní soud postupoval v části ústavní stížnosti směřující proti výroku I a) platebního rozkazu okresního soudu dle a ústavní stížnost pro nepřípustnost odmítl.

Stěžovatel dále požadoval zrušit usnesení odvolacího soudu a jemu předcházející výrok I b) a výrok II platebního rozkazu.

Ze stabilní judikatury Ústavního soudu jednoznačně vyplývá, že otázku náhrady nákladů řízení a její výše, jakkoli se může účastníka řízení citelně dotknout, nelze z hlediska kritérií spravedlivého procesu klást na stejnou úroveň jako proces vedoucí k rozhodnutí ve věci samé. Z tohoto hlediska zpravidla nedosahuje intenzity opodstatňující porušení základních práv a svobod; pouze ve výjimečných případech Ústavní soud shledal dotčení práva garantovaného článkem 36 odst. 1d, a to především v důsledku výkladu a aplikace práva vykazujícího zjevné a neodůvodněné vybočení (libovůli) ze soudní praxí obecně respektovaného standardu výkladu. Vzhledem k již zmíněné povaze rozhodnutí o náhradě nákladů řízení, kdy nelze dovodit bezprostřední souvislost s jinými ústavně zaručenými základními právy a svobodami účastníka řízení, musí zmíněné "kvalifikované vady" dosáhnout značné intenzity, aby bylo dosaženo ústavněprávní roviny problému. Silněji než jinde se tudíž uplatňuje zásada, že pouhá nesprávnost není referenčním hlediskem ústavněprávního přezkumu.

Stěžejní námitkou ústavní stížnosti je, že ačkoliv odvolací soud konstatoval, že žalobce neunesl důkazní břemeno k prokázání nesoučinnosti stěžovatele (žalovaného), rozhodl ve prospěch žalobce; měl přitom provést dokazování, zda žalobce skutečně vynaložil úsilí k mimosoudnímu vymožení pohledávky.

Ústavní soud je nucen konstatovat, že tato námitka neodpovídá podstatě (závěrům) odvolacího rozhodnutí, resp. opírá se o zjevnou chybu (slovní záměnu) odvolacího soudu uvedenou v odůvodnění jeho rozhodnutí. Odvolací soud v odůvodnění nejdříve uvedl, v jakých dvou případech zejména je možná aplikace . V následných dvou větách, kde dospěl k závěru o neunesení důkazního břemene a v podstatě i břemene tvrzení, zaměnil na třech místech slovo "žalobce" a "žalovaný". Tato zjevná písařská chyba však vyplývá jednak již z konstatování oněch dvou případů možné aplikace , ale i ze smyslu dvou vět, ve kterých soud slovo "žalobce" a "žalovaný" zaměnil. O nesprávném užití slova "žalobce" namísto "žalovaný" např. prima facie vypovídá skutečnost, že by žalobce, jenž se domáhal náhrady škody, měl ve vztahu ke stěžovateli (žalovanému) vyvíjet iniciativu ke zjištění základu a výše nároku na náhradu škody. V uvedených písařských vadách Ústavní soud neshledal porušení práva stěžovatele na řádné odůvodnění rozhodnutí, neboť závěry odvolacího soudu jsou z jeho rozhodnutí zcela zřejmé; logicky vyplývají i přes záměnu slov. Stěžovatel je navíc v řízení o ústavní stížnosti zastoupen advokátem a Ústavní soud má proto za to, že námitka o tom, že odvolací soud konstatoval neunesení důkazního břemene žalobcem, a zároveň rozhodl ve prospěch žalobce, je zjevně nedůvodná.

Odvolací soud tak evidentně konstatoval (a tomu odpovídá i platná právní úprava), že to byl stěžovatel (žalovaný), v jehož zájmu byla aplikace , a na jeho straně tak leželo břemeno tvrzení i důkazní břemeno o tom, že mu žalobce neposkytl před podáním žaloby součinnost k náhradě škody. Odvolací soud přitom dospěl k závěru, že stěžovatel neunesl ani břemeno tvrzení, ani břemeno důkazní, když setrval stále jen na obecných tvrzeních o snaze zjistit základ a výši nároku na náhradu škody a své tvrzení nijak nedoložil. Ústavní soud v těchto závěrech odvolacího soudu vybočení z mezí ústavnosti neshledal. V dané věci odvolací soud nepostupoval ve zřejmém rozporu s obsahem stěžovatelova odvolání; podstatu stěžovatelových (nekonkrétních) tvrzení v odvolání Ústavní soud uvedl i výše. Odvolací soud se rovněž dostatečně a v souladu s platnou právní úpravou vypořádal s námitkou stěžovatele proti výroku II platebního rozkazu; tohoto výroku se ostatně týkaly tytéž námitky, které stěžovatel uvedl proti výroku I b) platebního rozkazu.

Ohledně části ústavní stížnosti napadající usnesení krajského soudu a výrok I b) a výrok II platebního rozkazu okresního soudu proto Ústavní soud postupoval dle a ústavní stížnost pro zjevnou neopodstatněnost odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 18. června 2009

Jan Musil

předseda senátu Ústavního soudu