Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

IV.ÚS 1080/09

Ústavní soud rozhodl dne 8. června 2009 v senátě složeném z předsedkyně Vlasty Formánkové, soudce Miloslava Výborného a soudkyně Michaely Židlické ve věci ústavní stížnosti Ing. Pavla Bednaříka, správce konkursní podstaty Moravia Banky, a. s., v likvidaci se sídlem ve Frýdku-Místku, Palackého 133, zastoupeného Mgr. Denisou Belošovičovou, advokátkou, AK se sídlem v Ostravě - Slezská Ostrava, Bohumínská 788/61, proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 19. 2. 2009 čj. -53 a výroku II. usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 13. 10. 2008 čj. -44 takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

Návrhem podaným k poštovní přepravě dne 27. 4. 2009 se Ing. Pavel Bednařík, správce konkursní podstaty Moravia Banky, a. s., v likvidaci (dále též "stěžovatel" nebo "žalovaný"), domáhal, aby Ústavní soud nálezem zrušil v záhlaví uvedená rozhodnutí obecných soudů vydaná v řízení o určení pravosti pohledávky.

II.

Z ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí vyplývají následující skutečnosti.

AUTOLINHART BOREK, a. s., se sídlem v Borku (dále jen "žalobkyně"), se žalobou ze dne 5. 3. 2004 domáhala určení pravosti pohledávky ve výši 9.267.755,50 Kč s příslušenstvím.

Podáním ze dne 9. 10. 2008 vzala žalobkyně žalobu v celém rozsahu zpět.

Dne 13. 10. 2008 Krajský soud v Ostravě (dále jen "krajský soud") řízení zastavil (výrok I.), žalobkyni uložil zaplatit ve stanovené lhůtě žalovanému na nákladech řízení částku 6.350 Kč k rukám advokáta (výrok II.) a žalobkyni vrátil soudní poplatek ve výši 1.000 Kč (výrok III.).

Dne 19. 2. 2009 Vrchní soud v Olomouci (dále jen "odvolací soud") k odvolání žalovaného proti výroku II. o nákladech řízení rozhodnutí krajského soudu ze dne 13. 10. 2008 potvrdil (výrok I.) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok II.).

III.

V ústavní stížnosti stěžovatel tvrdil, že obecné soudy o výši paušální odměny za zastupování v řízení před nalézacím soudem rozhodly nesprávně, pokud ji přiznaly podle vyhl. č. , ve znění účinném do 31. 8. 2006, ve výši 6.200 Kč, namísto podle citované vyhlášky v témže znění ve výši 170.520 Kč, čímž bylo porušeno základní právo na právní pomoc zakotvené v d (dále jen " "); polemizoval s právními názory obecných soudů ohledně určení výše paušální odměny za zastupování, a vyjádřil nesouhlas s rozhodnutím Nejvyššího soudu ze dne 23. 10. 2003 sp. zn. .

Stěžovatel závěrem tvrdil, že "právo na přiznání přiměřené a právním předpisem stanovené náhrady nákladů, které úspěšné straně v řízení vzniknou, je součástí práva na spravedlivý proces a také souvisí, pokud jde konkrétně o náklady právního zastoupení, s právem na právní pomoc podle d" a že toto právo bylo porušeno.

IV.

Ústavní soud shledal ústavní stížnost zjevně neopodstatněnou z následujících důvodů.

Podstatou ústavní stížnosti, postrádající jakoukoliv podrobnější argumentaci ústavněprávní, je především tvrzení, že napadenými rozhodnutími nalézacího a odvolacího soudu o náhradě nákladů řízení stěžovateli bylo porušeno základní právo na spravedlivý proces dle d (dále jen " "), jehož součástí je právo na právní pomoc v řízení před soudy dle y.

Ústavní soud připomíná, že právo na spravedlivý proces zakotvené v hlavě páté y, resp. Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), které garantuje mj. spravedlivé a veřejné projednání věci nezávislým a nestranným soudem v přiměřené lhůtě, při zachování principu rovnosti účastníků, je procesní povahy a nezaručuje jakékoliv materiální subjektivní právo, tudíž ani právo na náhradu nákladů řízení straně, která byla ve sporu úspěšná. Ani ostatní články y či Úmluvy se o nákladech civilního řízení, resp. o jejich náhradě, výslovně nezmiňují; právo na náhradu nákladů civilního řízení má tudíž pouze zákonný a nikoliv ústavní rozměr.

Výklad zákona přísluší v prvé řadě obecným soudům; nebyl-li jejich výklad svévolný, nemůže jej Ústavní soud nahradit svým. Ústavnímu soudu také nepřísluší rozhodovat o skutkových či právních omylech, kterých se měly údajně obecné soudy dopustit, leda v případě a v rozsahu, v jakém by tím mohlo dojít k porušení základních práv či svobod.

Nicméně ústavně zakotvené principy spravedlivého procesu je nutno přiměřeně aplikovat i při rozhodování obecných soudů o nákladech řízení. Současně však je třeba mít na zřeteli, že pokud jde o posouzení podmínek přiznání náhrady či konkrétní výši náhrady, je věcí obecných soudů interpretovat a aplikovat relevantní pravidla procesní a hmotněprávní povahy. Ústavní soud je ovšem oprávněn posoudit, zda rozhodnutí obecných soudů o nákladech řízení a postup mu předcházející vyhovují ústavním požadavkům procesní spravedlivosti.

Ústavní soud konstatuje, že napadená rozhodnutí nalézacího i odvolacího soudu jsou v dostatečném rozsahu a přezkoumatelným způsobem odůvodněna a nepřípustné ústavněprávní konsekvence, jež stěžovatel vyvozuje, nezakládají. Z toho důvodu postačí na jejich obsah coby ústavně souladný výraz nezávislého soudního rozhodování nevykazujícího prvky svévole odkázat ( y). Zevrubné odůvodnění napadeného usnesení odvolacího soudu též adekvátním způsobem reaguje na všechny výhrady stěžovatelem předestřené a výslovně uvádí, že nalézací soud o nákladech řízení rozhodoval zcela ve shodě s ustáleným výkladem podávaným soudní praxí. Opakovat to, co na úrovni aplikace jednoduchého práva bylo tímto rozhodnutím řečeno, považoval by Ústavní soud za formalistické a z hlediska tvrzeného zásahu do základních práv irelevantní.

Ze skutečnosti, že stěžovatel měl odlišný právní názor na způsob stanovení výše odměny advokáta za zastupování v řízení před obecnými soudy, nelze dovozovat jakýkoliv zásah do základního práva na právní pomoc v řízení před soudy dle y.

Vzhledem k výše uvedenému Ústavnímu soudu nezbylo než ústavní stížnost mimo ústní jednání, bez přítomnosti účastníků řízení, odmítnout podle ustanovení , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 8. června 2009

Vlasta Formánková, v. r.

předsedkyně senátu Ústavního soudu