Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

II.ÚS 194/09

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Stanislava Balíka a soudců Dagmar Lastovecké a Jiřího Nykodýma ve věci ústavní stížnosti stěžovatele QUENTIN, spol. s r. o., se sídlem Bělohorská 45, 160 00 Praha 6, IČ: 64576507, zastoupeného Mgr. Martinem Slezákem, advokátem, se sídlem U Dráhy 316, 253 01 Chýně, směřující proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 12. 11. 2008, č. j. -301, za účasti Krajského soudu v Plzni jako účastníka řízení,takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

V ústavní stížnosti, podané včas a i jinak ve shodě se , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen " "), stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud zrušil v záhlaví označené rozhodnutí Krajského soudu v Plzni. Dovozuje, že jím byla porušena jeho ústavně zaručená základní práva zakotvená ve , odst. 4, v , , a , odst. 1 y (dále jen " "), a dále ve , a d (dále jen " ").

Stěžovatel se žalobou podanou u Okresního soudu v Karlových Varech domáhal proti žalovanému M. N. zaplacení částky 33.897,80 Kč za digitální fotoaparát, jakož i zaplacení ve smlouvě dohodnutých úroků z prodlení ve výši 1% za každý den prodlení od 12. 7. 1998. Žalovaný dlužnou částku ve výši 33.897,80 Kč uznal a v průběhu řízení před obecnými soudy uhradil. Spor se tak omezil pouze na úroky z prodlení, ohledně nichž zaujímaly obecné soudy rozdílná stanoviska.

Nejprve soud prvního stupně považoval ujednání o jejich výši za neplatné pro rozpor s dobrými mravy. Následně odvolací soud zaujal odlišné stanovisko. Vyslovil názor, že v daném případě nelze s ohledem na specifické podmínky tohoto konkrétního případu považovat ujednání o smluvních úrocích z prodlení za rozporné s dobrými mravy. Specifické podmínky spatřoval v okolnosti, že stěžovatel žalovanému předal fotoaparát bez jakéhokoliv protiplnění s tím, že ten si buď aparát do tří týdnů koupí nebo jej bez dalších povinností stěžovateli vrátí. Tím na sebe stěžovatel bral v rámci takto uzavřené smlouvy značné riziko, které bylo možné a opodstatněné vyvážit sjednáním tak vysoké smluvní pokuty. Na základě toho právního názoru byly stěžovateli smluvené úroky přiznány.

V dovolacím řízení vyvolaném žalovaným však Nejvyšší soud zaujal jiný právní názor; úrok z prodlení ve výši 365% ročně, kdy kapitalizovaný úrok z prodlení představuje 18ti násobek jistiny, nemůže být obecně akceptovatelný, a to ani s ohledem na okolnosti posuzovaného případu, neboť ani ty neodůvodňují sjednání úroků v tak markantně odlišné výši oproti úrokům zákonným. Nejvyšší soud proto svým rozsudkem ze dne 20. 2. 2008, č. j. -248, rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 21. 9. 2006, č. j. -203, jakož i rozsudek Okresního soudu v Karlových Varech ze dne 26. 4. 2006, č. j. -177, zrušil a vrátil věc do prvé instance k dalšímu řízení.

Proti tomuto rozsudku Nejvyššího soudu podal stěžovatel ústavní stížnost. Ústavní soud, aniž věc meritorně posuzoval, ji odmítl pro nepřípustnost, neboť řízení před obecnými soudy nebylo skončeno.

Na základě právního názoru dovolacího soudu, vyjádřeného v jeho výše uvedeném rozsudku, pak bylo rozhodnuto Krajským soudem v Plzni v záhlaví označeným rozsudkem, napadeným nyní ústavní stížností.

V ústavní stížnosti stěžovatel předkládá velmi podrobně vypracovanou verzi svého výkladu příslušných ustanovení občanského a obchodního zákoníku, která byla na daný případ aplikována, a na základě tohoto výkladu dovozuje, že byla porušena jeho základní práva, jak uvedeno výše.

Ústavní soud již mnohokráte zdůraznil, že není zásadně oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy. Postavení Ústavního soudu uvnitř soudní moci vymezuje článek 83 y tak, že jde o orgán ochrany ústavnosti. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, jakož i výklad práva a jeho aplikace, jsou při řešení konkrétního případu záležitostí obecných soudů, které jsou součástí soudní soustavy podle y. To platí jak pro otázky vztahující se k předmětu sporu, tak i pro hodnocení otázek procesních. Pouze v případě, že by právní závěry obecných soudů byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními nebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývaly, bylo by takové rozhodnutí možno považovat za odporující článku 36 odst. 1 d a článku 1 y.

Nic takového v posuzovaném případě zjištěno nebylo, a proto Ústavní soud vyhodnotil podanou ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou. Ústavní stížnost je polemikou s právními názory obecných soudů ohledně výkladu podústavního práva, zejména výkladu ustanovení ve vazbě na ustanovení a ustanovení a násl. a ustanovení , a násl. a obchodního zákoníku. Postrádá však jakoukoliv argumentaci ústavněprávní. Sama okolnost, že stěžovatel zaujímá jiný právní názor na výklad podústavního práva, než jaký zaujaly obecné soudy, porušení základních práv nezakládá. Právní závěry obecných soudů, vyjádřené v napadeném rozhodnutí, nejsou v extrémním nesouladu se skutkovými zjištěními a výklad jednotlivých ustanovení odpovídá judikatuře Nejvyššího soudu, jehož úkolem - a nikoliv úkolem Ústavního soudu - je sjednocovat judikaturu obecných soudů.

, v ustanovení tím, že rozlišuje návrhy zjevně neopodstatněné, dává Ústavnímu soudu v zájmu racionality a efektivity jeho řízení pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nedostává charakter řízení kontradiktorního. Ústavní soud neshledal žádný důvod, pro který by mohla vzniknout byť jen pochybnost o ústavní konformitě postupu obecných soudů v souzené věci. Ústavní stížnost je tudíž zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud ji proto podle ustanovení odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 21. května 2009

Stanislav Balík, v. r.

předseda senátu