Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

II.ÚS 493/09

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Stanislava Balíka a soudců Dagmar Lastovecké a Jiřího Nykodýma o ústavní stížnosti O. V., zastoupené JUDr. Věrou Babíčkovou, advokátkou se sídlem Praha 1, Vodičkova 709/33, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 11. 2008 č. j. -157, rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 19. 4. 2007 č. j. -136 a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 1. 11. 2006 č. j. -121, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Ústavní stížností, která splňuje formální náležitosti stanovené , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen " "), se stěžovatelka domáhá s odkazem na porušení svých ústavních práv, zakotvených v a v hlavě páté d (dále jen " "), zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí. Obecným soudům vytýká, že nezohlednily subjektivní stránku daného případu, když nepřihlédly k tvrzeným skutečnostem o nemožnosti získání dostupných informací od žalovaných. Stěžovatelka uvádí, že žalovaní veškeré převody majetku tajili z důvodu neochoty uspokojit její oprávněné nároky. Až v roce 2004 navštívila příslušný katastrální úřad a předmětné y si dohledala. Takový výkon práva dle jejího názoru odporuje dobrým mravům.

Z obsahu spisu Městského soudu v Praze, sp. zn. , bylo zjištěno následující:

Stěžovatelka se žalobou domáhala určení neúčinnosti právního úkonu úpadce Zemědělského družstva Nová Ves, v likvidaci (žalovaného č. 2), spočívající v prohlášení nepeněžitého vkladu do společnosti úpadce Vltavské zemědělské, a. s. (žalovaného č. 1), ze dne 24. 2. 1997. Současně požadovala, aby vše, o co odporovatelným právním úkonem byl majetek žalovaného č. 2 zkrácen, mu bylo vydáno do konkursní podstaty, eventuálně, aby mu byla uhrazena částka odpovídající ceně tohoto majetku, nejméně 54.386.060 Kč. Žalobu odůvodnila tím, že má vůči žalovanému č. 2 pohledávku z titulu nároku na vydání majetkového podílu při transformaci družstva, tento žalovaný však protiprávně učinil právní úkon, na základě kterého vložil vlastní lukrativní nemovitosti jako nepeněžitý vklad do společnosti prvního žalovaného, čímž zkrátil uspokojení její pohledávky.

Městský soud v Praze napadeným rozsudkem žalobu stěžovatelky zamítl. O odvolání stěžovatelky rozhodl Vrchní soud v Praze druhým napadeným rozsudkem tak, že rozhodnutí soudu prvního stupně ve výroku ve věci samé potvrdil. Soudy vyšly ze zjištění, že vklad vlastnického práva k nemovitostem ve prospěch prvního žalovaného byl na základě souhlasného prohlášení vkládající a přijímající právnické osoby ze dne 24. 2. 1997 proveden s právními účinky ke dni 7. 11. 1997. Oba rozsudky jsou založeny na závěru, že tříletá lhůta pro uplatnění práva odporovat právnímu úkonu dlužníka ve smyslu ustanovení uplynula ještě před zahájením řízení, k němuž došlo žalobou podanou dne 30. 6. 2004. Odpůrčí právo stěžovatelky proto ještě před podáním žaloby zaniklo.

Stěžovatelka podala proti rozsudku odvolacího soudu dovolání, jehož přípustnost dovozovala z ustanovení Nejvyšší soud třetím napadeným rozhodnutím dovolání odmítl jako nepřípustné s tím, že závěry soudu druhého stupně odpovídají ustálené soudní judikatuře, např. rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 18. 7. 2000 sp. zn. .

Po přezkoumání obsahu spisového materiálu a napadených rozhodnutí dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud, vědom si svého ústavněprávního vymezení ( y), připomíná, že v zásadě není povolán k výkladu jednoduchého (podústavního) práva, neboť ten náleží soudům obecným. Především vyšším soudům a zejména Nejvyššímu soudu jako vrcholnému orgánu v hierarchii obecných soudů je uloženo zajišťovat jednotu a zákonnost rozhodování a v rámci této pravomoci činit výklad podústavního práva. Do tohoto postupu je Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze za předpokladu, že vykazuje znaky protiústavnosti. V reakci na námitky stěžovatelky tedy Ústavní soud zvažoval pouze to, zda napadený výklad ustanovení není natolik extrémní, že by vybočoval ze zásad zakotvených v hlavě páté y. Svévolnou interpretaci práva ovšem v projednávaném případě neshledal.

V posuzované věci jde o problematiku tzv. relativní bezúčinnosti právních úkonů učiněných in fraudem creditoris. Takové právní úkony sice zůstávají platné a účinné, mohou však být pravomocným rozhodnutím soudu na návrh věřitele zbaveny právních následků vůči němu, jako tzv. zkrácenému věřiteli, což mu umožňuje požadovat uspokojení své pohledávky z toho, co takovým úkonem ušlo z dlužníkova majetku. Jednou z podmínek odporovatelnosti je uplatnění odpůrčí žaloby v tříleté lhůtě od učinění odporovatelného právního úkonu. Jde o nutný hmotněprávní předpoklad úspěšnosti takové žaloby, k jehož splnění soud přihlíží i bez námitky. To znamená, že neuplatnil-li věřitel své odpůrčí právo do tří let od doby, kdy je odporovatelný právní úkon učiněn, jeho odpůrčí právo zanikne - prekluduje se (srov. Švestka, Jehlička, Škárová, Spáčil a kol.: , Komentář, 10. vydání 2006, str. 284).

Vzhledem k charakteru lhůty uvedené v , jejíž zmeškání nelze prominout, neboť jejím marným uplynutím ze zákona právo věřitele zaniká a soud k této skutečnosti přihlíží z úřední povinnosti a nikoli k námitce (jak by se mohlo stát v případě námitky promlčení nároku, k níž soud nemusí přihlédnout, pokud by byla vznesena v rozporu s dobrými mravy), jsou irelevantní úvahy stěžovatelky o existenci subjektivní lhůty a o tom, že výkon práva odporuje dobrým mravům.

Jak vyplývá z judikatury Nejvyššího soudu, rovněž výklad právní otázky, kterým dnem počíná běžet tříletá lhůta pro uplatnění práva odporovat právním úkonům dlužníka ve smyslu ustanovení , se v rozhodovací činnosti obecných soudů ustálil. Soudní praxe došla k závěru, že u těch právních úkonů, podle nichž práva vznikají vkladem do katastru nemovitostí, lze považovat za dlužníkem učiněný právní úkon takový, podle něhož bylo na základě pravomocného rozhodnutí katastrálního úřadu o jeho povolení vloženo právo do katastru nemovitostí; tříletá lhůta pro uplatnění práva odporovat právním úkonům dlužníka proto v těchto případech počíná běžet dnem následujícím po dni, ke kterému vznikly účinky vkladu práva do katastru nemovitostí (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 7. 2000 sp. zn. ).

V projednávaném případě postupovaly obecné soudy ústavně konformně, pokud svoji ustálenou judikaturu respektovaly. Ta byla ostatně z ústavního hlediska potvrzena např. usnesením Ústavního soudu ze dne 17. 7. 2006

sp. zn.

. Závěru obecných soudů, že účinky vkladu vlastnického práva do katastru nemovitostí, provedeného na základě prohlášení druhého žalovaného o vkladu vlastnického práva k nemovitostem do společnosti prvního žalovaného, vznikly dnem 7. 11. 1997, a stěžovatelka tudíž uplatnila své právo opožděně, pokud podala odpůrčí žalobu až dne 30. 6. 2004, proto nelze cokoli vytknout.

Lze uzavřít, že obecné soudy postupovaly v souladu se zákonem a respektovaly i hranice vymezené ústavněprávními předpisy. Z odůvodnění jejich rozhodnutí je zřejmé, že se spornými otázkami velmi podrobně zabývaly, svoje argumenty dostatečně odůvodnily a opřely je o příslušná zákonná ustanovení, která standardním způsobem vyložily. Ústavní soud proto není oprávněn jejich závěry přehodnocovat.

Vzhledem k tomu, že nebylo shledáno porušení jakýchkoli ústavních práv stěžovatelky, Ústavnímu soudu nezbylo, než ústavní stížnost podle ustanovení mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení odmítnout jako zjevně neopodstatněnou.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 21. května 2009

Stanislav Balík

předseda senátu