Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

30 Cdo 251/2010

REPUBLIKYNejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Vrchy a soudců JUDr. Pavla Pavlíka a JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., v právní věci žalobců a)K. N., b) M. R.,c) J. R., všech zastoupených Mgr. Ing. Petrem Konečným, advokátem se sídlem v Olomouci, Na Střelnici 39, proti žalované J. G., zastoupené Mgr. Jiřím Zbořilem, advokátem se sídlem v Olomouci, Horní náměstí 7, o odporovatelnost právního úkonu, vedené u Okresního soudu v Olomouci pod sp. zn. , o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci ze dne 21. května 2009, č.j. -225, takto:Rozsudek Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci ze dne 21. května 2009, č.j. -225, a rozsudek Okresního soudu v Olomouci ze dne 18. července 2008, č.j. -171, vyjma výroků IV. a V., se zrušují a věc se vrací v tomto rozsahu Okresnímu soudu v Olomouci k dalšímu řízení.O d ů v o d n ě n í :Okresní soud v Olomouci (dále již „soud prvního stupně“) po připuštění změny žaloby dle návrhu na zaplacení peněžité náhrady doručeného soudu prvního stupně dne 10.5.2005 rozsudkem ze dne 30. května 2006, č.j. -69, zamítl žalobu na určení, že je vůči žalobcům právně neúčinná dohoda o vypořádání společného jmění manželů (dále již „SJM“) uzavřená dne 9.4.2002 mezi žalovanou a V. G., kterou žalovaná nabyla do svého výlučného vlastnictví blíže v rozsudečném výroku specifikované nemovitosti (výrok I.). Zamítl žalobu na uložení povinnosti žalované zaplatit žalobkyni a) částku 169.275,- Kč s 15% úrokem z prodlení od 1.3.1999 do zaplacení (výrok II.), a dále na uložení povinnosti žalované zaplatit žalobcům b) a c) k rukám společným a nerozdílným částku 320.000,- Kč s 15% úrokem z prodlení od 1.3.1999 do zaplacení (výrok III.). Posledním výrokem (IV.) uložil žalobcům povinnost nahradit společně a nerozdílně žalované náklady řízení ve výši 4.500.- Kč.K odvolání žalobců Krajský soud v Ostravě – pobočka v Olomouci (dále již „odvolací soud“) usnesením ze dne 31. března 2008, č.j. -149, rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Odvolací soud vytkl soudu prvního stupně částečnou nepřezkoumatelnost rozsudku a nesprávné právní posouzení věci, které mělo za následek neúplnost skutkových zjištění. Odvolací soud zavázal soud prvního stupně právním názorem, dle kterého napadený právní úkon je za podmínek uvedených v § 42a obč. zák. odporovatelný nejen tehdy, jestliže pohledávka věřitele byla vymahatelnou již v době, kdy byl učiněn, ale i v případě, že byl učiněn dříve než se věřitelova pohledávka za dlužníkem stala vymahatelnou. Odpůrčí žalobě pak lze vyhovět tehdy, jestliže pohledávka žalujícího věřitele byla vymahatelnou v době rozhodování soudu. Současně uložil soudu prvního stupně provést další dokazování. V následujícím řízení Okresní soud v Olomouci rozsudkem ze dne 18. července 2008, č.j. -171, určil, že je vůči žalobcům právně neúčinná dohoda o vypořádání SJM uzavřená dne 9.4.2002 mezi žalovanou a V. G., kterou žalovaná nabyla do svého výlučného vlastnictví blíže v rozsudečném výroku specifikované nemovitosti (výrok I.), uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni a) částku 169.275,- Kč a žalobcům b) a c) k rukám společným a nerozdílným částku 320.000,- Kč, obě částky s příslušenstvím blíže konkretizovaném v rozsudečných výrocích (výroky II. a III.), zamítl žalobu, aby žalované byla uložena povinnost zaplatit žalobcům část příslušenství z přiznaných peněžitých nároků, jak je blíže určeno v rozsudečných výrocích (výroky IV. a V.), a současně zavázal žalovanou k náhradě nákladů řízení žalobcům společně a nerozdílně ve výši 139.708,07,- Kč (výrok VI.). Soud prvního stupně posoudil věc podle ustanovení § 42a obč. zák. a dospěl k závěru, že ve věci je dána aktivní věcná legitimace žalobců a pasivní věcná legitimace žalované a že byly splněny i všechny zákonné podmínky odporovatelnosti. Dospěl k závěru, že v projednávané věci nemůže obstát procesní obrana žalované, že zaniklo (prekludovalo se) právo žalobců na zaplacení peněžité náhrady dle ustanovení § 42a odst. 4 obč. zák. za situace, kdy věcněprávní účinky odporované smlouvy ze dne 9.4.2002 nastaly dnem 10.4.2002, zatímco nárok na peněžitou náhradu žalobci uplatnili návrhem na změnu žaloby doručeným soudu prvního stupně dne 10.5.2005, tedy po uplynutí tříleté lhůty podle ustanovení § 42a odst. 2 obč. zák. Soud prvního stupně dovodil, že pro posouzení otázky zániku (prekluze) uplatněného práva na peněžitou náhradu je rozhodující, že žalobci podali u soudu žalobu na určení právní neúčinnosti právního úkonu dne 8.4.2005 v zákonné tříleté lhůtě, když možnost domáhat se peněžité náhrady ve smyslu ustanovení § 42a odst. 4 obč. zák. představuje právní následky úspěšné žaloby na vyslovení právní neúčinnosti odporovaného právního úkonu. Krajský soud v Ostravě – pobočka v Olomouci v záhlaví označeným rozsudkem k odvolání žalované rozsudek soudu prvního stupně v napadené části, vyjma výroků IV. a V., potvrdil (výrok I.). Současně uložil žalované povinnost nahradit žalobcům náklady odvolacího řízení ve výši 73.562,- Kč (výrok II.). Z odůvodnění potvrzujícího rozsudku vyplývá, že odvolací soud se ztotožnil se skutkovými zjištěními soudu prvního stupně a z nich vyvozenými právními závěry. Ohledně odvolací námitky žalované o zániku (prekluzi) práva na peněžitou náhradu doplnil, že v ustanovení § 42a odst. 4 obč. zák. jsou formulovány pouze právní následky, jež jsou spojeny s úspěšně odporovaným právním úkonem, k jehož uplatnění u soudu zákon stanoví jedinou lhůtu tří let, jak vyplývá z ustanovení § 42a odst. 2 obč. zák. V daném případě je nepochybné podle obsahu spisu, že žalobci podali žalobu v zákonné lhůtě podle ustanovení § 42a obč. zák. dne 8.4.2005, přičemž právní následek s takto úspěšným uplatněním odpůrčí žaloby na určení právní neúčinnosti právního úkonu pak vyplývá z ustanovení obč. zák. Proti tomuto rozsudku podala žalovaná (dále již „dovolatelka“) dovolání. Jeho přípustnost dovozuje z ustanovení a podává je z důvodu, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci podle ustanovení Dovolatelka nesouhlasí s argumentací obou soudů k její námitce, že právo žalobců bylo prekludováno dne 10.4.2005, když žalobci podali nejprve dne 8.4.2005 žalobu na vyslovení neúčinnosti právního úkonu vůči žalobcům a teprve poté soudem připuštěnou změnou žaloby ze dne 10.5.2005 se domáhali zaplacení náhrady podle ustanovení obč. zák. Důvodem pro změnu žaloby byla přitom skutečnost, že dovolatelka na základě kupní smlouvy ze dne 15.10.2003 převedla na třetí osoby nemovitosti, které byly předmětem odporované dohody o vypořádání SJM ze dne 9.4.2002. Skutečnost, že dovolatelka předmětné nemovitosti zcizila však byla žalobcům známa již při podání žaloby dne 8.4.2005, jak ze znění této žaloby vyplývá. Dovolatelka v řízení poukazovala na hmotněprávní účinky změny návrhu, které nastaly dnem, kdy soudu změna žaloby došla. Odkázala na judikaturu Nejvyššího soudu, dle které, pokud uspokojení věřitele není dobře možné z majetku, který nabyla osoba, v jejíž prospěch byl odporovaný úkon učiněn z důvodu převodu na třetí osobu, musí se věřitel – místo určení neúčinnosti právního úkonu – domáhat, aby mu ten, komu z odporovatelného právního úkonu dlužníka vznikl prospěch, vydal takto získané plnění. Dovolatelka je přesvědčena na rozdíl od soudů obou stupňů, že nastala prekluze nároku ve spojitosti se změnou žaloby, neboť tato vůči soudu napadla až po uplynutí tříleté lhůty počítané od věcněprávních účinků napadené smlouvy, a v případě aplikace ustanovení obč. zák. se nejedná pouze o právní následek úspěšně odporovaného právního úkonu. Dovolatelka dále namítala, že splnila zákonnou podmínku „náležité pečlivosti“ a že žádný z žalobců neměl v době uzavření odporované smlouvy pohledávku vůči dlužníku, bývalému manželovi dovolatelky V. G. Navrhla zrušení napadeného rozhodnutí, případně i rozhodnutí soudu prvního stupně,l a vrácení věci tomuto soudu k dalšímu řízení.Při posuzování tohoto dovolání vycházel dovolací soud z ustanovení části první Čl. II, bodu 12 , jímž byl změněn ( ), podle něhož dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vyhlášeným (vydaným) přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů, tj. podle ve znění účinném do 30. června 2009; užití nového ustanovení tím není dotčeno.Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací ( ) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě ( ) a že přípustnost dovolání proti rozsudku odvolacího soudu je založena ustanovením (ve věci bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil), přezkoumal napadený rozsudek bez nařízení jednání ( , věta první ) a dospěl k závěru, že dovolání je opodstatněné.Dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího soudu jen z důvodů uplatněných v dovolání. Jestliže je dovolání přípustné, jako je tomu v posuzované věci, přihlédne k případným vadám uvedeným v ust. , , b) a , jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny ( ). Při posuzování dovolacího důvodu přitom vychází z toho, jak jej dovolatel obsahově vymezil ( ).Žalovaná uplatnila jako dovolací důvod nesprávné právní posouzení věci ve smyslu ust. , a to v závěrech o uplatnění odpůrčí žaloby ve stanovené tříleté prekluzivní lhůtě, o splnění zákonné podmínky „náležité pečlivosti“ a o existenci pohledávky žalobců vůči dlužníku v době učinění odporovaného právního úkonu dle ustanovení odst. obč. zák., s jehož výkladem učiněným odvolacím soudem a s důsledky z toho vyplývajícími dovolatelka nesouhlasí.Právní posouzení věci je nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu sice správně určenou nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.Podle ustanovení obč. zák. se věřitel může domáhat, aby soud určil, že dlužníkovy právní úkony, pokud zkracují uspokojení jeho vymahatelné pohledávky, jsou vůči němu právně neúčinné; toto právo má věřitel i tehdy, je-li nárok vůči dlužníkovi z jeho odporovatelného úkonu již vymahatelný anebo byl-li již uspokojen. Podle odstavce 2 je možné odporovat právním úkonům, které dlužník učinil v posledních třech letech v úmyslu zkrátit své věřitele, musel-li být tento úmysl druhé straně znám, a právním úkonům, kterými byli věřitelé dlužníka zkráceni a k nimž došlo v posledních třech letech mezi dlužníkem a osobami jemu blízkými ( a obč. zák.), nebo které dlužník učinil v uvedeném čase ve prospěch těchto osob, s výjimkou případu, když druhá strana tehdy dlužníkův úmysl zkrátit věřitele i při náležité pečlivosti nemohla poznat. Právo odporovat právním úkonům pak lze uplatnit vůči osobě, v jejíž prospěch byl právní úkon učiněn, nebo které vznikl z odporovatelného úkonu dlužníka prospěch (odstavec 3 cit. ustanovení). Právní úkon, kterému věřitel s úspěchem odporoval, je vůči němu neúčinný potud, že věřitel může požadovat uspokojení své pohledávky z toho, co odporovatelným úkonem ušlo z dlužníkova majetku; není-lito dobře možné, má právo na náhradu vůči tomu, kdo měl z tohoto úkonu prospěch (odstavec 4 cit. ustanovení). Podle ustanovení obč. zák. konec lhůty určené podle týdnů, měsíců nebo let připadá na den, který se pojmenováním nebo číslem shoduje se dnem, na který připadá událost, od níž lhůta počíná. Není-li takový den v posledním měsíci, připadne konec lhůty na jeho poslední den. Podle odst. 3 téhož paragrafu připadne-li poslední den lhůty na sobotu, neděli nebo svátek, je posledním dnem lhůty nejblíže následující pracovní den. Uplatnění odpůrčí žaloby v tříleté lhůtě od učinění odporovaného právního úkonu je nutnou hmotněprávní podmínkou úspěšnosti této žaloby. Ke splnění této podmínky soud přihlíží i bez námitky dlužníka. To znamená, že neuplatnil-li věřitel své odpůrčí právo do tří let od doby, kdy je odporovaný právní úkon (smlouva či jednostranný právní úkon) učiněn, jeho odpůrčí právo zanikne (prekluduje se) (Švestka, J., Spáčil, J., Škárová, M., Hulnák, M. a kol. I., – 459. Komentář. 1. vydání. Praha : C. H. Beck, 2008, str. 362; srov. též např. usnesení Ústavního soudu České republiky ze dne 21. května 2009, sp. zn. , in www.nalus.usoud.cz). Pro posouzení dovolatelkou nastolené právní otázky, zda byla uplatněna odpůrčí žaloba ve stanovené tříleté prekluzivní lhůtě, je rozhodující, jak se v soudní praxi ustálil výklad účelu odpůrčí žaloby. K povaze žaloby podle ustanovení obč. zák. (tzv. odpůrčí žaloby) se Nejvyšší soud vyslovil v rozsudku ze dne 18. května 1999, sp. zn. , uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod číslem 27, ročník 2000; od tam formulovaných závěrů pak nemá důvod odchýlit se ani v posuzované věci. Platí tedy, že smyslem odpůrčí žaloby je - uvažováno z pohledu žalujícího věřitele - dosáhnout rozhodnutí soudu, kterým by bylo určeno, že je vůči němu neúčinný dlužníkem učiněný právní úkon. Rozhodnutí soudu, kterým bylo odpůrčí žalobě vyhověno, představuje podklad k tomu, že se věřitel může na základě titulu způsobilého k výkonu rozhodnutí (exekučního titulu) vydaného proti dlužníku domáhat nařízení výkonu rozhodnutí (exekuce) postižením toho, co odporovaným právním úkonem ušlo z dlužníkova majetku, a to nikoliv proti dlužníku, ale vůči osobě, v jejíž prospěch byl právní úkon učiněn. V případě, že uspokojení věřitele z tohoto majetku není dobře možné (např. proto, že osobě, v jejíž prospěch dlužník odporovatelný právní úkon učinil, již takto nabyté majetkové hodnoty nepatří), může se věřitel - místo určení neúčinnosti právního úkonu - domáhat, aby mu ten, komu z odporovatelného právního úkonu dlužníka vznikl prospěch, vydal takto získané plnění. Odpůrčí žaloba tedy je právním prostředkem sloužícím k uspokojení vymahatelné pohledávky věřitele v exekučním řízení, a to postižením věcí nebo jiných majetkových hodnot, které odporovaným právním úkonem ušly z dlužníkova majetku, popřípadě vymožením peněžité náhrady ve výši odpovídající prospěchu získanému z odporovatelného právního úkonu. Z hlediska posuzované právní otázky je z uvedeného třeba dovodit, že není-li dobře možné uspokojení věřitele z toho, co odporovatelným právním úkonem ušlo z dlužníkova majetku, uplatní se pouze žaloba o zaplacení peněžité náhrady ( obč. zák.), zatímco žalobu na určení neúčinnosti právního úkonu by v takovém případě musel soud zamítnout, protože vyhovující rozhodnutí by nemohlo být podkladem pro nařízení výkonu rozhodnutí (exekuce). Přitom právo na peněžitou náhradu ve smyslu ustanovení části věty za středníkem obč. zák. představuje (obdobně jako určení právní neúčinnosti) vyjádření práva odporovat právnímu úkonu, které musí být uplatněno u soudu do 3 let ode dne, kdy právní úkon byl učiněn, nebo, týká-li se nemovitostí, ode dne následujícího po dni, ke kterému vznikly účinky vkladu práva do katastru nemovitostí, jinak prekluzí zanikne dle ustanovení obč. zák. (srov. též rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10.12.2008, sp. zn. , a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10.12.2008, sp. zn. , in www.nsoud.cz ). V řízení o žalobě na plnění podle ustanovení obč. zák. pak soud otázku odporovatelnosti konkrétního právního úkonu řeší prejudicielně, tedy jako otázku předběžnou. Výše uvedené zásady se uplatní i v této věci. Z obsahu spisu a na základě skutkových zjištění učiněných soudem prvního stupně, které převzal i odvolací soud, se podává, že žalobci se žalobou doručenou soudu prvního stupně dne 8.4.2005 domáhali vyslovení právní neúčinnosti dohody o vypořádání SJM uzavřené dne 9.4.2002 mezi žalovanou a dlužníkem V. G., na základě které žalované připadly do jejího výlučného vlastnictví blíže v rozsudečném výroku soudu prvního stupně specifikované nemovitosti. Právní účinky vkladu práva do katastru nemovitostí podle odporované dohody nastaly ke dni 10.4.2002. Žalovaná kupní smlouvou ze dne 15.10.2003 s právními účinky vkladu práva do katastru nemovitostí ke dni 17.10.2003 převedla uvedené nemovitosti na třetí osoby. O této skutečnosti byli žalobci informováni již při podání odpůrčí žaloby. Návrhem na změnu žaloby doručeným soudu prvního stupně dne 10.5.2005 se žalobci domáhali zaplacení peněžité náhrady podle ustanovení obč. zák. s odůvodněním, že žalovaná předmětné nemovitosti zcizila. Soud prvního stupně usnesením ze dne 8.6.2005, č.j. -22, změnu žaloby připustil. Je tedy zřejmé, že žaloba o určení právní neúčinnosti dohody o vypořádání SJM ze dne 9.4.2002 nemohla být úspěšná, neboť majetkové hodnoty, které žalovaná touto dohodou získala, jí k okamžiku podání žaloby (8.4. 2005) již nepatřily a žalobci by se z tohoto majetku nemohli v řízení o výkon rozhodnutí (v exekuci) uspokojit. Hmotněprávní účinky změny žaloby o zaplacení peněžité náhrady dle ustanovení obč. zák. nastaly dnem, kdy byl písemný návrh na změnu žaloby doručen soudu prvního stupně, tedy dne 10.5.2005. Tříletá prekluzivní lhůta počala běžet dnem 11.4.2002 a skončila (vzhledem k tomu, že dne 10.4. 2005 byla neděle) podle obč. zák. (v pondělí) dne 11.4.2005. Je proto nepochybné, že právo na peněžitou náhradu ve smyslu ustanovení části věty za středníkem obč. zák., které žalobci uplatnili, zaniklo prekluzí dle ustanovení obč. zák. Z uvedeného vyplývá, že napadený rozsudek odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Nebylo zjištěno, že by rozsudek odvolacího soudu byl postižen některou z vad uvedených v ustanoveních , , b) a , a nebyla zjištěna ani jiná vada řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci; Nejvyšší soud České republiky proto napadený rozsudek podle ustanovení , části věty za středníkem zrušil, aniž se již zabýval dalšími námitkami dovolatelky. Protože důvody, pro které byl zrušen rozsudek odvolacího soudu, platí i na rozsudek soudu prvního stupně, zrušil Nejvyšší soud v uvedeném rozsahu i toto rozhodnutí a věc v tomto rozsahu vrátil Okresnímu soudu v Olomouci k dalšímu řízení ( , věta druhá ).Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný; v novém rozhodnutí o věci rozhodne soud nejen o náhradě nákladů, vzniklých v novém řízení a v dovolacím řízení, ale znovu i o nákladech původního řízení ( , část první věty za středníkem a věta druhá ). Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.V Brně dne 27. září 2011 JUDr. Pavel V r c h a , v. r. předseda senátu