Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

II.ÚS 1079/09

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Stanislava Balíka a soudců Dagmar Lastovecké a Jiřího Nykodýma o ústavní stížnosti stěžovatele Ing. Pavla Bednaříka, správce konkursní podstaty Moravia Banky, a. s., v likvidaci, se sídlem ve Frýdku-Místku, Palackého 133, zastoupeného Mgr. Denisou Belošovičovou, advokátkou, se sídlem, Bohumínská 788/61, 710 00 Ostrava – Slezská Ostrava, směřující proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 29. ledna 2009, č. j. -71, a výroku II. usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 7. listopadu 2008, č. j. -63, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Stěžovatel se včas a řádně podanou ústavní stížností domáhal zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí.

Krajský soud v Ostravě usnesením ze dne 7. listopadu 2008, č. j. -63, zastavil řízení o určení pravosti pohledávky ve výši 124.594.492,09 Kč z důvodu zpětvzetí žaloby žalobcem a zavázal žalobce zaplatit žalovanému (stěžovateli) na nákladech řízení částku 6 275 Kč do tři dnů od právní moci usnesení k rukám advokátky Mgr. Denisy Belošovičové. Soud prvního stupně rozhodl o náhradě nákladů řízení podle věty první , , ve znění pozdějších předpisů (dále jen „ “), protože žalobce vzal žalobu zpět bez zavinění žalovaného. Žalobce byl zavázán k náhradě nákladů řízení ve výši 6 275 Kč, sestávající z paušální odměny advokáta podle vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. , ve znění účinném do 31. srpna 2006, a jednoho režijního paušálu á 75 Kč podle vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. , ve znění účinném do 31. srpna 2006.

K odvolání žalovaného proti výroku o náhradě nákladů řízení Vrchní soud v Olomouci usnesením ze dne 29. ledna 2009, č. j. -71, usnesení Krajského soudu v Ostravě potvrdil. Odvolací soud konstatoval, že incidenční žaloba na určení pravosti pohledávky je sporem vyvolaným konkursem, jehož výsledek se v konkursním řízení promítne do vyřešení otázky, kdo a jak se bude podílet na uspokojení svých pohledávek v rámci rozvrhu. Nejde tedy o žalobu na plnění podle , ale o žalobu určovací. Dále odmítl aplikaci , neboť v tomto případě nebyly dány podmínky pro jeho použití.

Stěžovatel v ústavní stížnosti namítal porušení d (dále jen „ “) a s ním související porušení y. Stěžovatel zdůraznil, že právo na přiznání přiměřené a právním předpisem stanovené náhrady nákladů řízení, které úspěšné straně v řízení vzniknou, je součástí práva na spravedlivý proces a také souvisí, pokud jde konkrétně o náklady právního zastoupení, s právem na právní pomoc podle y. Hlavní námitka stěžovatele spočívala v tom, že obecné soudy o výši paušální odměny za zastupování v řízení před nalézacím soudem rozhodly nesprávně, pokud ji přiznaly podle , ve znění účinném do 31. srpna 2006, ve výši 6.200 Kč, místo aby rozhodly podle citované vyhlášky a přiznaly odměnu za zastupování ve výši ve výši 198.765 Kč, popř. podle , ve spojení s ve výši 64.490 Kč. Stěžovatel dále polemizoval s názorem Nejvyššího soudu vyjádřeným v jeho rozhodnutí ze dne 23. října 2003, sp. zn. , podle něhož se paušální odměna za zastupování advokátem v incidenčním sporu určuje právě podle

Ústavní soud se k problematice předestřené v ústavní stížnosti v minulosti opakovaně vyjádřil v několika rozhodnutích, které se týkaly v podstatě obsahově totožných ústavních stížností stěžovatele (viz např. usnesení

sp. zn.

nebo

sp. zn.

). Podstatou těchto rozhodnutí je konstatování, že za situace, kdy stěžovatel podal ústavní stížnost, která postrádá jakoukoliv podrobnější argumentaci ústavněprávní (což je i stávající případ), a jejím obsahem je pouze polemika s napadenými rozhodnutími nalézacího a odvolacího soudu o náhradě nákladů řízení, nelze v napadených rozhodnutích spatřovat porušení ústavně zaručených práv stěžovatele. Ústavní soud nemá důvod se od těchto závěrů odchylovat a pouze připomíná, že právo na spravedlivý proces zakotvené v hlavě páté y, resp. Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“), které garantuje mj. spravedlivé a veřejné projednání věci nezávislým a nestranným soudem v přiměřené lhůtě, při zachování principu rovnosti účastníků, je procesní povahy a nezaručuje jakékoliv materiální subjektivní právo, tudíž ani právo na náhradu nákladů řízení straně, která byla ve sporu úspěšná. Ani ostatní články y či Úmluvy se o nákladech civilního řízení, resp. o jejich náhradě, výslovně nezmiňují; právo na náhradu nákladů civilního řízení má tudíž pouze zákonný a nikoliv ústavní rozměr.

Ústavní soud dále konstatuje, že napadená rozhodnutí nalézacího i odvolacího soudu jsou v dostatečném rozsahu a přezkoumatelným způsobem odůvodněna a nepřípustné ústavněprávní konsekvence, jež stěžovatel vyvozuje, nezakládají. Z toho důvodu postačí na jejich obsah coby ústavně souladný výraz nezávislého soudního rozhodování nevykazujícího prvky svévole odkázat ( y). Zevrubné odůvodnění napadeného usnesení odvolacího soudu též adekvátním způsobem reaguje na všechny výhrady stěžovatelem předestřené a výslovně uvádí, že nalézací soud o nákladech řízení rozhodoval zcela ve shodě s ustáleným výkladem podávaným soudní praxí. Opakovat to, co na úrovni aplikace jednoduchého práva bylo tímto rozhodnutím řečeno, považoval by Ústavní soud za formalistické a z hlediska tvrzeného zásahu do základních práv irelevantní.

S ohledem na výše uvedené Ústavní soud nezjistil, že by v daném případě došlo k porušení ústavním pořádkem garantovaných práv stěžovatele, a proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 28. května 2009

Stanislav Balík, v. r.

předseda senátu