Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

III.ÚS 1131/09

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Musila a soudců Vladimíra Kůrky (soudce zpravodaje) a Jiřího Muchy ve věci ústavní stížnosti Ing. M. K., zastoupeného JUDr. Milanem Hulíkem, advokátem se sídlem Praha 1, Bolzanova 1, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 19. 2. 2009, sp. zn. a proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 29. 7. 2008, sp. zn. , spojené s návrhem na zrušení ustanovení odst. l , takto:

Ústavní stížnost a návrh s ní spojený se odmítají.

Odůvodnění:

Ve včas podané ústavní stížnosti, vycházející z ustanovení a násl. , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen " "), stěžovatel navrhl zrušení v záhlaví označených rozhodnutí, a to pro tvrzené porušení základních práv a svobod (dále jen " ") a a Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluvy") a Protokolu č. 1 k Úmluvě (dále jen "Protokolu č. 1").

Obvodní soud shora uvedeným rozsudkem zamítl stěžovatelovu žalobu, jíž se (společně se svým bratrem RNDr. J. K.) domáhal vydání 43 obrazů z původní P. obrazové sbírky a "všech uměleckých předmětů z původního majetku R. P.", neboť dospěl k závěru, že žalobci nejsou oprávněnými osobami ve smyslu , o zmírnění některých majetkových křivd způsobených holocaustem, ve znění pozdějších předpisů (dále jen " "). Odkázal především na závěry uvedené ve stanovisku pléna Ústavního soudu, publikovaného pod č. 477/2005 Sb., a odmítl přerušit řízení podle a předložit Ústavnímu soudu návrh, aby toto ustanovení restitučního zákona bylo zrušeno.

Odvolací soud napadeným rozsudkem rozhodnutí soudu prvního stupně jako věcně správné potvrdil, když se obšírně vypořádal s námitkami odvolatelů, jež tvoří podstatu i nyní projednávané ústavní stížnosti.

Stěžovatel v ní opakovaně tvrdí, že ustanovení je (rasově) diskriminační, neboť - ve srovnání s jinými restitučními předpisy - výrazně zužuje okruh oprávněných osob a nezohledňuje specifické okolnosti, za kterých byl dotčený majetek odňat, resp. odnímán. Ve vztahu k napadeným rozhodnutím potom připomíná, že soudy odkazované stanovisko pléna Ústavního soudu ústavnost toho speciálního restitučního předpisu, jímž je právě , neposuzovalo.

Ústavní soud je dle České republiky (dále jen " ") soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu písm. d) rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též ustanovení ]. Není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí; směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí obecných soudů, není proto samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (a posléze rozhodnutím v něm vydaným) nebyla dotčena ústavně zaručená práva účastníků, zda řízení bylo vedeno v souladu s těmito principy, a zda lze řízení jako celek pokládat za spravedlivé.

Z projednávané ústavní stížnosti je zřejmé, že stěžovatel nebrojí primárně proti napadeným rozhodnutím obecných soudů, nýbrž že v první řadě usiluje o to, aby Ústavní soud zrušil ustanovení Stěžovatel totiž nepředstavuje osobu oprávněnou v režimu tohoto restitučního předpisu, jelikož není potomkem původního vlastníka dotčeného majetku, nýbrž jeho prasynovcem (žalobci v řízení před obecnými soudy jsou syny MUDr. E. K., vlastníkovy neteře).

Ústavní soud tedy - ve vztahu k řízení před obecnými soudy - musel prvotně soustředit pozornost k otázce, zda obecné soudy nepochybily, když nepřerušily řízení ve smyslu , čemuž v řízení před Ústavním soudem obsahově koresponduje otázka, zda existují důvody k aplikaci ustanovení , jestliže stěžovatel i zde návrh na zrušení zákona, resp. jeho ustanovení, podal.

Podle posledně označeného ustanovení platí, že byl-li spolu s ústavní stížností podán návrh na zrušení právního předpisu podle , senát řízení přeruší a návrh na zrušení právního předpisu postoupí plénu k rozhodnutí podle písm. a) nebo b) .

Senát Ústavního soudu však řízení nepřeruší, dospěje-li k závěru, že návrh dle je - ve smyslu - zjevně neopodstatněný (srov. Wagnerová, E., Dostál, M., Langášek, T., Pospíšil, I.: s komentářem, ASPI a. s., Praha, 2007, str. 422). Totéž platí - tím spíše - jestliže byl takový návrh podán osobou k tomu nelegitimovanou ( ).

Obojí se uplatní v posuzované věci.

Nelze než se ztotožnit s úsudkem obecných soudů, jestliže důvod k postupu podle neshledaly, neboť vycházely z takového pojetí (včetně jeho ustanovení ), jež je zcela zjevně v souladu jak se závěry vyjádřenými ve stanovisku pléna Ústavního soudu sp. zn. tak v judikatuře Evropského soudu pro lidská práva, na které se v napadených rozsudcích výslovně odvolaly (zde postačí na ně jen odkázat). Obdobné je logicky namístě vztáhnout i posouzení stěžovatelova návrhu ve smyslu ; rozhodné zde je, že Protokolu č. 1 ani v podobě "legitimního očekávání" nezahrnuje naději, že obživne vlastnictví dříve zaniklé, což zaznamenal již odvolací soud; nepřichází-li pak v úvahu ochrana takového "majetku", nemůže být - již logicky - řeč ani o jeho dotčení z hledisek Úmluvy, stejně jako jejího , jak se stěžovatel domnívá.

Z těchto důvodů je nutné stěžovatelův návrh na zrušení ustanovení posoudit jako zjevně neopodstatněný, důsledkem čehož je jeho odmítnutí senátem podle a b) .

Již jen nad tento rozhodný rámec, a na vysvětlenou stěžovateli, lze připomenout, že vzhledem k jeho konkrétnímu příbuzeneckému poměru (prasynovce) k původnímu vlastníku se v kontextu tzv. (restitučního) dobrodiní státu domáhá širší ochrany tvrzeného "legitimního očekávání", než na kterou by měl nárok i ve smyslu obecné občanskoprávní úpravy nástupnictví děděním ze zákona (viz ustanovení - 475a , srov. Švestka, J., Spáčil, J., Škárová, M., Hulmák, M. a kol.: II. - 880. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2008, s. 1283). Okolnost, že restituční předpisy počítají s různými okruhy oprávněných osob (případně i širšími), na tom nic nemění; kupříkladu ani z pohledu ustanovení - e) , o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, případně ustanovení - e) , o mimosoudních rehabilitacích, by stěžovatel oprávněnou osobou nebyl.

Je potřebné též zdůraznit, že "diskriminační charakter" ustanovení stěžovatel deklaruje výlučně v rovině obecné, aniž by přitom - vůbec - reflektoval vlastní konkrétní hmotněprávní postavení v rozhodném vztahu (a možnosti jeho reálného průmětu do předchozího řízení před obecnými soudy), čímž však zcela pomíjí základní vlastnosti institutu tzv. konkrétní kontroly norem, o niž však zde jde výlučně (viz též výklad níže).

Pakliže rozhodné ustanovení nebylo obecnými soudy vyloučeno z aplikace v dané věci odůvodněně, zbývá posoudit již toliko průběh a výsledek řízení, jenž byl na jeho základě ustaven. Že obecné soudy toto ustanovení vyložily vadně, však stěžovatel netvrdí, a jedinou námitku, již vznesl, byla námitka nepřiměřené délky řízení. K té se přiléhavě rovněž vyjádřil již odvolací soud, jestliže konstatoval, že tím nesprávnost rozhodnutí (zde soudu prvního stupně) způsobena být nemohla.

rozeznává jako zvláštní kategorii návrhů v ustanovení návrhy "zjevně neopodstatněné", čímž se v zájmu efektivity a hospodárnosti dává Ústavnímu soudu příležitost posoudit přijatelnost návrhu ještě předtím, než si otevře prostor pro jeho věcné posouzení. Předpokladem zde je objektivně založená způsobilost rozhodnout o "nepřijatelnosti" již na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a argumentace, jež je proti nim uplatněna v ústavní stížnosti, nedosahuje ústavněprávní roviny, tj. nemůže-li se, již ku své povaze a obsahu, dotknout ústavně zaručených práv a svobod.

Z řečeného se podává, že k takovému závěru nezbylo než dospět i v posuzované věci.

Ústavní soud tudíž posoudil ústavní stížnost jako návrh zjevně neopodstatněný, který - společně se zjevně neopodstatněným návrhem podaným dle -podle usnesením (bez jednání) odmítl.

Výše bylo předznačeno, že - co do návrhu podle - je k dispozici i závěr silnější, totiž že stěžovatel není osobou k jeho podání oprávněnou.

Smyslem konkrétní kontroly norem, otevřené ustanovení (srov. téhož zákona), je soudní kontrola ústavnosti zákona, resp. jeho jednotlivého ustanovení, jehož má být obecným soudem použito při projednání a rozhodnutí určité konkrétní věci (je tím omezena výlučně na v dané věci relevantní hmotné a procesní právo). Nejde však jen o to, aby zde byl zákon, resp. jeho ustanovení (jehož zrušení je navrhováno), jenž ve vztahu k předmětu řízení před obecnými soudy implikuje pro rozhodnutí obecného soudu tzv. rozhodovací důvody; z účelu a smyslu této kontroly ústavnosti právních norem dále plyne, že musí jít o zákon (jeho ustanovení), jenž překáží tomu, aby bylo dosaženo (ústavně konformního) výsledku pro stěžovatele příznivějšího.

I tento důsledek musí stěžovatel, a to k doložení své návrhové legitimace, alespoň osvědčit.

V dané věci však tomu tak objektivně být nemůže, byť stěžovatel očividně vychází z představy opaku. Odstraněním kritizovaného ustanovení (z aplikace v jeho věci) by se totiž nejenže nestal oprávněnou osobou (Ústavní soud by je mohl toliko zrušit, nikoli nahradit ustanovením jiným), nýbrž jím uplatněný restituční nárok by ztratil zákonnou základnu vůbec. Vytvořenou mezeru by nebylo možné z povahy věci - pro dané řízení - vyplnit ani interpretativně (Ústavním soudem) ani aplikačně (soudy obecnými). Obecnému soudu v případě zrušení navrženého ustanovení by nezbylo, než stěžovatelovu žalobu zamítnout znovu, a to tím spíše.

Ústavní soud však současně zdůrazňuje, že se nikterak nevyjadřuje k otázce "správnosti", "vhodnosti", "účelnosti" či jinak určené "přiléhavosti" ustanovení, jež stěžovatel návrhem podle napadl.

Odmítnutí návrhu na zrušení ustanovení má tedy oporu primárně zde, ve smyslu , zákona o Ústavní soudu.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 28. května 2009

Jan Musil

předseda senátu