Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

II.ÚS 198/09

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Stanislava Balíka a soudců Dagmar Lastovecké a Jiřího Nykodýma o ústavní stížnosti H. S., zastoupené Mgr. Veronikou Holou, advokátkou se sídlem Příbram I, Pražská 140, proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 9. 1. 2007 sp. zn. -381 a rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 29. 10. 2008 č. j. -407, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 28. 1. 2009 a doplněnou dne 29. 1. 2009, která splňuje formální náležitosti stanovené , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen ""), se stěžovatelka s odkazem na porušení svých ústavních práv garantovaných , a d (dále jen "") domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozsudků.

Z obsahu spisu Okresního soudu v Klatovech, sp. zn. , bylo zjištěno, že stěžovatelka se žalobou domáhala vydání rozhodnutí, jímž by soud rozhodl o zřízení věcného břemene chůze a jízdy v její prospěch přes část pozemku žalované A. J. Svou žalobu odůvodnila tím, že přístup k jejím nemovitostem je sice zajištěn po veřejné cestě, avšak dopravní obslužnost jejího domu je možná pouze přes část pozemku žalované.

Okresní soud v Klatovech rozsudkem ze dne 12. 1. 2006 č. j. -337 (ve znění opravného usnesení) zřídil věcné břemeno průchodu a průjezdu ve prospěch stěžovatelky přes část pozemku žalované (specifikovaného ve výroku I. rozsudku), a to v rozsahu vytyčeném geometrickým plánem zpracovaným na základě znaleckého posudku Ing. P. B. Výrokem II. rozhodl, že věcné břemeno se zřizuje za náhradu 5.000,-Kč. Výrokem III. rozhodl o nákladech řízení.

K odvolání žalované Krajský soud v Plzni napadeným rozsudkem změnil rozhodnutí soudu prvního stupně v jeho výrocích I. a II. tak, že žalobu zamítl. Dále rozhodl o nákladech řízení. Na rozdíl od soudu prvního stupně se zabýval charakterem veřejné cesty parc. č. 249 ve vlastnictví obce, vedoucí podél nemovitostí stěžovatelky a žalované. Vyšel ze sdělení tamního obecního úřadu, že pozemek č. 249 je veden jako ostatní komunikace s tím, že část této komunikace v sousedství nemovitostí účastnic se zařazuje do kategorie místní komunikace podle , o pozemních komunikacích. Odkázal na ust. tohoto zákona a uvedl, že obecné užívání je institutem správního práva, a proto se jeho případné ochrany nelze dovolávat u soudu. V této souvislosti připomněl závěr znalců, že sporný pozemek, který je součástí pozemku ve vlastnictví žalované, slouží jako veřejná cesta. Stěžovatelka tak má zajištěn ke svému domu přístup po pozemní komunikaci zatížené možností obecného užívání. Dalším důvodem zamítnutí žaloby je dle odvolacího soudu nesplnění podmínek stanovených v obč. z. Zdůraznil, že soud může zřídit nezbytnou cestu jen v rozsahu zajišťujícím objektivně řádné užívání, nelze ji zřídit jen za účelem komfortního přístupu, jak je tomu v případě stěžovatelky, která má ke svým nemovitostem zajištěn příjezd; problém představují jen těžkotonážní vozy pro zásobování topným olejem.

Stěžovatelka podala proti rozsudku odvolacího soudu dovolání, které Nejvyšší soud druhým napadeným rozhodnutím zamítl jako nedůvodné. Vyšel ze své judikatury, potvrzené nálezem Ústavního soudu

sp. zn.

, připomněl, že odvolací soud zamítl žalobu na základě dvou nezávislých důvodů, přičemž jeho závěr o tom, že stěžovatelka má zajištěn přístup k nemovitosti, a to i nákladními vozy, které jsou schopny zásobovat dům topným olejem, napaden dovoláním nebyl. Dovolací soud se jím proto nemohl zabývat, a bylo by pak nadbytečné zabývat se druhým z důvodů zamítnutí žaloby.

V ústavní stížnosti stěžovatelka rekapituluje průběh řízení před obecnými soudy i obsah svých podání. Nezbytnost využití sporného pozemku žalované, která není přístupna smírnému vyřešení, vysvětluje nutností zásobování své nemovitosti topným plynem a nutností průjezdu odpovídající techniky (velkého nákladního auta s betonem) pro rekonstrukci sklepa. Odkazuje na rozsudek soudu prvního stupně, jímž bylo její žalobě vyhověno, a který považuje za správný. Uvádí, že žalovaná začala svého vlastnického práva využívat až v návaznosti na tento spor, aby zhoršila postavení stěžovatelky. Tím, že umístila do sporné části pozemku betonové květináče, znemožnila přístup velkým vozidlům, např. vozidlům požární ochrany, a ohrozila i bezpečnost projíždějících vozidel a porušila tím zásadu uvedenou v y, podle níž vlastnictví nesmí být zneužito na újmu práv druhých. Tyto skutečnosti soudy odvolací i dovolací nezohlednily a namísto ústavně konformního směřování k naplnění cílů uvedených v a upřednostnily přehnaně formalistický pohled, proč stěžovatelce nevyhovět. Stěžovatelka nesouhlasí se závěrem krajského soudu o nepříslušnosti soudů k projednání dané věci, a dokazování, na základě něhož soud posoudil otázku týkající se právního režimu pozemní komunikace, považuje za nedostatečné. Nadto krajskému soudu vytýká, že v prvním zrušujícím rozhodnutí obsáhle nastínil postup, jakým by se mělo řízení ubírat, a pak po několika letech konstatoval, že věc nespadá do pravomoci soudu a účastníky odkázal na správní řízení. Tím porušil zásadu hospodárnosti a právo na soudní a jinou právní ochranu bez zbytečných průtahů, a vydal překvapivé rozhodnutí o nepříslušnosti. Rozsudek dovolacího soudu označuje za nepřezkoumatelný, přičemž odkazuje na judikaturu Ústavního soudu vytyčující požadavek řádného a vyčerpávajícího zdůvodnění rozhodnutí orgánů veřejné moci. Stěžovatelka má za to, že je nezbytně nutné zabývat se mírou zásahu do vlastnického práva, kdy v daném případě zásah do práva žalované v porovnání se situací, v jaké se nachází stěžovatelka, je minimální. V tomto směru odkazuje na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. .

Po prostudování ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

S ohledem na charakter stížnostní argumentace považuje Ústavní soud za nutné především připomenout meze vytyčené muu ČR pro zásahy do rozhodovací činnosti obecných soudů; Ústavní soud není ve vztahu k nim soudem nadřízeným, který by tvořil vrchol jejich soustavy. Postavení Ústavního soudu uvnitř soudní moci vymezuje článek 83y tak, že jde o orgán ochrany ústavnosti. Rámec, ve kterém obecné soudy vykonávají nezávisle svoji činnost, a obecné podmínky své ingerence do jejich rozhodování Ústavní soud formuloval např. v nálezu

sp. zn.

(publ. in Sbírka nálezů a usnesení ÚS, sv. 3, č. 34). V občanském soudním řízení jsou k rozhodování sporů a jiných právních věcí povolány obecné soudy, které jsou ve své rozhodovací činnosti nezávislé (y). Z ústavního principu nezávislosti soudů vyplývá též zásada volného hodnocení důkazů ( ). Pouze v případě, že rozhodnutí zcela chybí nezbytná návaznost mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé, anebo v případě, kdy jsou právní závěry soudu v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními, anebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývají, nutno takovéto rozhodnutí považovat za stojící v rozporu s y a s y. Jinak platí, že Ústavní soud závěry obecných soudů nepřehodnocuje, a to dokonce ani tehdy, pokud by s nimi sám nesouhlasil. Pouze zjišťuje, zda rozhodnutí nezasahuje nepřípustným způsobem do základních práv či svobod. Nic takového v projednávaném případě nezjistil.

Jak vyplývá z napadeného rozsudku odvolacího soudu, krajský soud zamítl žalobu stěžovatelky na základě dvou důvodů, z nichž každý může obstát samostatně. Jednak vyšel ze závěrů znaleckých posudků a sdělení příslušného obecního úřadu a zaujal názor, že stěžovatelka má zajištěn přístup k domu po veřejné pozemní komunikaci, a případné ochrany obecného užívacího práva se nemůže dovolávat u soudu, jednak dospěl k závěru, že i pokud by část plochy, ohledně níž bylo navrhováno zřízení věcného břemene, netvořila místní komunikaci, nebyly by splněny podmínky stanovené v ust. § 151o odst. 3 obč. z., neboť k domu stěžovatelky je i tak možný přístup osobních automobilů i nákladních aut, které jsou schopny zajistit zásobování topným olejem. Své hodnotící úvahy krajský soud dostatečně odůvodnil a opřel je o příslušná zákonná ustanovení, která standardním způsobem vyložil. Z ústavního hlediska mu proto nelze nic vytknout.

Vycházeje z tvrzení stěžovatelky, že zřízení věcného břemene požaduje z důvodu možnosti využít předmětnou plochu k průjezdu těžkotonážních automobilů, které by její nemovitost zásobovaly topným olejem či dopravily beton pro rekonstrukci sklepa (jak doplňuje v ústavní stížnosti), což je pro ni ekonomičtější, nelze učinit jiný závěr, než k němuž dospěl krajský soud. Je třeba mít vždy na paměti, že zřízení nezbytné cesty představuje vážný zásah do práva vlastníka pozemku, a proto je třeba vždy poměřovat výhodu, kterou cesta poskytuje, s újmou, která by vznikla zřízením cesty pro vlastníka zatížené nemovitosti. Soud musí zajistit, aby bylo možno stavbu řádně užívat, především však musí dbát, aby vlastník pozemku byl omezen co nejméně. Proto může zřídit cestu jen v rozsahu, zajišťujícím objektivně řádné užívání, byť i nepůjde o užívání komfortní (viz Švestka, Jehlička, Škárová, Spáčil a kol.: , Komentář, 10. jubilejní vydání, 2006, str. 633). V projednávaném případě výhoda, kterou by soud stěžovatelce založil zřízením navrhovaného věcného břemene, by byla v nepoměru k újmě, jež by tím vznikla žalované.

Nelze přisvědčit tvrzení stěžovatelky, která s odkazem na článek 11 odst. 3y namítá, že soudy nijak nehodnotily skutečnost, že žalovaná zneužívá svého vlastnického práva na úkor práv druhých, když např. umístěním betonových květináčů ohrožuje bezpečnost projíždějících vozidel. Vzhledem k předmětu řízení bylo povinností soudů zabývat se tím, zda jsou splněny zákonné předpoklady pro zřízení navrhovaného věcného břemene. Této povinnosti soudy dostály. Případné spory s jinými osobami předmětem projednávaného řízení nebyly.

K námitce, že odvolací soud vydal překvapivé rozhodnutí o nepříslušnosti soudů k projednání věci, je nutno uvést, že již ve zrušujícím rozhodnutí ze dne 28. 11. 2003 krajský soud uložil soudu prvního stupně, aby se zabýval otázkou, zda sporná část pozemku je svým charakterem místní či účelová komunikace, což by mělo význam i při posouzení toho, zda je dána pravomoc soudu, neboť ve věcech svou povahou veřejnoprávních ochranu práv dotčeným účastníkům mohou zajistit pouze příslušné správní orgány. Jeho právní názor o nepříslušnosti soudu k případnému sporu o ochranu obecného užívacího práva proto nelze považovat za překvapivý. Nadto, jak je uvedeno výše, na tomto názoru nebylo výhradně postaveno zamítnutí žaloby.

Ústavní soud nesdílí ani přesvědčení stěžovatelky o nedostatečném odůvodnění rozhodnutí dovolacího soudu. Nejvyšší soud postupoval v intencích své judikatury, citované v napadeném rozsudku, jejíž závěry byly z ústavního hlediska potvrzeny nálezem Ústavního soudu

sp. zn.

(viz Sbírka nálezů a usnesení ÚS, sv. 15, nález č. 103, str. 47). Pro posouzení věci je rozhodující, že stěžovatelka dovoláním přípustným podle zpochybnila pouze jeden ze dvou na sobě nezávislých důvodů, které krajský soud vedly k zamítnutí žaloby. Protože každý z těchto důvodů by obstál pro zamítnutí žaloby samostatně, bylo by nadbytečné, aby se Nejvyšší soud zabýval pouze jedním z těchto důvodů, když druhý důvod dovoláním napaden nebyl a zůstal by nedotčen. Jak uvedl Ústavní soud v citovaném nálezu

sp. zn.

, každé uplatnění práva (nároku) podléhá v řízení před soudy procesním pravidlům, která nelze přehlížet nebo dokonce opomíjet; uplatnění práva je úzce spojeno s procesním postupem, který účastník řízení zvolí, a za který také sám nese odpovědnost. Bylo zcela na stěžovatelce, aby svého práva podat dovolání využila v plném rozsahu, a to nejen označením příslušného dovolacího důvodu, ale i vylíčením všech okolností, v nichž spatřuje jeho naplnění. Jestliže tak neučinila a znemožnila tím dovolacímu soudu přezkum rozhodnutí odvolacího soudu v plném rozsahu, jen stěží může tento pro ni nepříznivý výsledek přičítat obecným soudům jako důsledek "formalistického přístupu".

Pokud jde o tvrzené průtahy ve smyslu ustanovení y, k nimž mělo v řízení docházet, Ústavní soud, aniž by zkoumal opodstatněnost této námitky, poukazuje na to, že řízení před obecnými soudy je již pravomocně skončeno a v řízení o ústavní stížnosti nelze tvrzené pochybení nijak napravit. Bylo na místě zvolit příslušné právní kroky již v době, kdy k průtahům docházelo. Procesním prostředkem k ochraně práva narušeného v již skončeném soudním řízení neodůvodněnými průtahy je od účinnosti , jímž byl novelizován , o odpovědnosti za škodu způsobenou orgánem veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem, žaloba o poskytnutí přiměřeného zadostiučinění podle jeho ustanovení (srov. nález Ústavního soudu ze dne 7. 8. 2007,

sp. zn.

, uveřejněný na stránkách http://nalus.usoud.cz).

Vzhledem k tomu, že nebylo shledáno porušení jakýchkoli ústavních práv stěžovatelky, Ústavnímu soudu nezbylo, než ústavní stížnost podle ustanovení mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení odmítnout jako zjevně neopodstatněnou.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 14. května 2009

Stanislav Balík

předseda senátu