Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

II.ÚS 2624/08

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Stanislava Balíka a soudců Dagmar Lastovecké a Jiřího Nykodýma o ústavní stížnosti stěžovatelky ing. L. K., zastoupené JUDr. Ondřejem Moravcem, advokátem, se sídlem Dukelská 15, 500 02 Hradec Králové, směřující proti rozsudku Nejvyššího správního soudu č. j. -82 ze dne 20. 8. 2008, a proti rozsudku Městského soudu v Praze č. j. -44 ze dne 25. 4. 2007, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

Stěžovatelka nezastoupená advokátem podala sama ve lhůtě vyplývající z ustanovení , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, návrh označený jako "ústavní stížnost", který byl Ústavnímu soudu doručen dne 23. 10. 2008. Proto byla vyzvána k odstranění vady podání spočívající v absenci povinného zastoupení advokátem. Stěžovatelka ve smyslu poučení, kterého se jí dostalo, požádala Českou advokátní komoru o určení advokáta, což se i stalo, avšak s tím, že musí uhradit náklady právního zastoupení. Proti tomu se stěžovatelka ohradila s tvrzením, že nemá žádné finanční prostředky na zaplacení právního zastoupení. To dle jejího názoru vyplývá již ze samotného předmětu řízení - jde o dávku státní sociální podpory. Žádala proto o poskytnutí bezplatné právní služby. Ústavní soud s ohledem na tyto skutečnosti prodloužil lhůtu k odstranění vad podání a požádal Českou advokátní komoru, aby určila stěžovatelce k zastupování advokáta, s tím, že tento nebude na stěžovatelce požadovat finanční úhradu. Této žádosti bylo vyhověno a návrh stěžovatelky byl doplněn podáním advokáta s plnou mocí od stěžovatelky k zastupování v řízení o ústavní stížnosti, došlým Ústavnímu soudu dne 1. 4. 2009.

Pokud jde o obsah ústavní stížnosti a stížnostní návrh, Ústavní soud vychází z obsahu podání učiněného advokátem, který současně odkazuje na obsah podání stěžovatelky, neboť svůj návrh označil za "doplnění ústavní stížnosti ze dne 21. 10. 2008" (doručené soudu, jak shora uvedeno, dne 23. 10. 2008). To je významné proto, že v podání ze dne 21. 10. 2008 je navrhováno zrušení obou výše uvedených rozhodnutí, zatímco v podání zpracovaném advokátem je navrhováno pouze zrušení rozsudku Nejvyššího správního soudu. Stěžovatelka, jak vyplývá s obsahu obou návrhů, namítá porušení základních lidských práv zakotvených v a odst. 2, d (dále jen ""). Dále vytýká Nejvyššímu správnímu soudu porušení , a odst. 3 a y, a porušení , a y (v textu podání stěžovatelka sice tyto články chybně zařazuje doy, ale z citace jejich obsahu v textu podání je zřejmé, že se jedná o článkyy).

Stěžovatelka se v řízení před obecnými soudy domáhala soudního přezkumu správního rozhodnutí Městského úřadu v Týnci nad Labem ze dne 7. 7. 2006, č. j. 647/04/50/06, kterým jí byla přiznána dávka sociální péče ve výši 1.792 Kč. Namítala, že jí byla tato dávka vyměřena chybně, neboť do jejích příjmů byl zahrnut i příspěvek na bydlení, který jí byl vyplácen podle ustanovení a násl. , o státní sociální podpoře. Podle jejího názoru příspěvek na bydlení je svou povahou adresnou a účelově vázanou sociální dávkou, na kterou vzniká nárok, dosáhnou-li náklady na bydlení stanoveného procenta příjmu příjemce dávky. Tím, že příspěvek na bydlení byl zahrnut do příjmů stěžovatelky, byla podle jejího názoru nepřímo vyloučena sociální ochrana bydlení, neboť o příspěvek na bydlení byla snížena dávka sociální péče, na níž jí vznikl nárok.

Obecné soudy shledaly postup správních orgánů, napadaný stěžovatelkou, správným. Vycházely přitom ze znění ustanovení , o sociální potřebnosti, platném v době rozhodování, podle kterého se občan považoval za sociálně potřebného, jestliže jeho příjem nedosahoval částek životního minima stanovených zvláštním zákonem (dále jen ""), a nemohl si tento příjem zvýšit vzhledem ke svému věku, zdravotnímu stavu nebo z jiných vážných důvodů vlastním přičiněním. Za životní minimum se podle tohoto zákona považoval úhrn příjmů stanovených tímto zákonem k zajištění výživy a ostatních základních osobních potřeb a k zajištění nezbytných nákladů na domácnost. Dávky státní sociální podpory a dávky sociální péče, s výjimkou jednorázových dávek a dávek poskytovaných vzhledem ke zdravotnímu stavu bez ohledu na sociální potřebnost, se považovaly podle této úpravy za příjem. Ze zákona o státní sociální podpoře pak vyplývá, že příspěvek na bydlení je dávkou státní sociální podpory, takže tato dávka byla správním orgánem správně započítána do příjmů stěžovatelky.

Stěžovatelka v ústavní stížnosti opakuje své argumenty, které uplatnila v řízení před obecnými soudy. V okolnosti, že nebyly zohledněny, spatřuje porušení shora uvedených ustanoveníy ay.

v ustanovení tím, že rozlišuje návrhy zjevně neopodstatněné, dává Ústavnímu soudu v zájmu racionality a efektivity jeho řízení pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nedostává charakter řízení kontradiktorního. Ústavní soud neshledal žádný důvod, pro který by mohla vzniknout byť jen pochybnost o ústavní konformitě postupu obecných soudů v souzené věci. Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud již mnohokráte zdůraznil, že není zásadně oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy. Postavení Ústavního soudu uvnitř soudní moci vymezuje článek 83y tak, že jde o orgán ochrany ústavnosti. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad práva a jeho aplikace, jsou při řešení konkrétního případu záležitostí obecných soudů, které jsou součástí soudní soustavy podle y. To platí jak pro otázky vztahující se k předmětu sporu, tak i pro hodnocení otázek procesních. Pouze v případě, že by právní závěry obecných soudů byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními nebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývaly, bylo by takové rozhodnutí možno považovat za odporující článku 36 odst. 1d a článku 1y.

Stěžovatelka se v prvé řadě dovolává y. Zde však nelze přehlédnout, že v souladu s y je možno se práv, zaručených citovaným článkem, domáhat pouze v mezích zákonů, které toto ustanovení provádějí. Souzenou věcí nastolené otázky jsou konkrétně řešeny v řadě právních předpisů, z nichž nejdůležitější byly uvedeny výše. V jejich interpretaci a aplikaci příslušnými orgány veřejné moci neshledal Ústavní soud nic protiústavního. Co se považuje za příjmy osoby sociálně potřebné, nelze posuzovat podle obecného významu slova "příjem", ale vždy ve smyslu příslušných právních předpisů. Ty tento pojem definují (s přesným určením k posouzení sociální potřebnosti) jako veškeré platby, které posuzované osobě přicházejí z různých zdrojů a jež může využít pro svou potřebu. Jednoznačně je proto zapotřebí příspěvek na bydlení, poskytovaný podle zákona o státní sociální podpoře, do příjmů příslušné osoby započíst. Pokud tak správní úřady učinily a soudy tento postup schválily, jednalo se o postup v souladu s platnou právní úpravou a korespondující i se smyslem uvedeného ustanoveníy. Ústavní soud proto dospěl k závěru, že napadenými rozhodnutími k porušení y nedošlo.

Stěžovatelka rovněž namítá porušení článku 26 odst. 3y, tj. porušení práva na přiměřené hmotné zajištění, pokud si občan nemůže prostředky k obživě zajistit vlastní prací. Uvedené ustanovení se podle názoru Ústavního soudu netýká práva na pomoc občanovi, který se ocitl v hmotné nouzi (toto právo je garantováno - viz výše), ale vztahuje se k zajištění uchazeče o zaměstnání, kterému úřad práce nebyl schopen zprostředkovat zaměstnání. V hranicích daných zákonem (viz y) pak úřad práce poskytuje podporu v nezaměstnanosti. Po vyčerpání podpůrčí doby (podpory v nezaměstnanosti) je dále osoba, která nemá příjem z výdělečné činnosti, podporována dávkami sociální péče. Napadenými rozhodnutími proto nemohl být porušen ani článek 26 odst. 3y.

Stěžovatelka dále vytýká Nejvyššímu správnímu soudu porušení , a y, když v textu podání je chybně zařazuje doy, ačkoliv z citace obsahu těchto ustanovení uvedených v textu podání je zřejmé, že se jedná o článkyy. Tyto článkyy ovšem neobsahují žádná lidská práva, ale upravují základní principy uspořádání státu. Ústavní stížnost, jak vyplývá z ustanovení , může podat fyzická nebo právnická osoba, jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, opatřením nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci bylo porušeno její základní právo nebo svoboda zaručené ústavním pořádkem. Základní ustanoveníy o uspořádání poměrů ve státě se promítají do konkrétní právní úpravy. Pokud stěžovatelka namítá, že soudy v jejím konkrétním případě porušily y, podle kterého se konstituuje Česká republika jako demokratický právní stát založený na úctě k právům a svobodám člověka a občana, že porušily y, podle kterého jsou základní práva a svobody pod ochranou soudní moci, a že porušily y, podle kterého výkladem právních norem nelze oprávnit odstranění nebo ohrožení základů demokratického státu, ve skutečnosti, pokud jde o základní práva, míří těmito výtkami na právo na spravedlivý proces, které je zakotveno v y. Tyto své výtky však v tom smyslu, že by uvedla, jakými konkrétními procesními postupy či nečinností bylo do tohoto jejího práva zasaženo, nijak nekonkretizovala. Ve skutečnosti jde o to, že stěžovatelka nesouhlasí s výkladem právních ustanovení podaným obecnými soudy. Ústavní soud v této souvislosti připomíná svou ustálenou rozhodovací praxi, podle níž nelze obecně považovat za porušení práva na soudní ochranu, jestliže stěžovatel neměl ve své věci úspěch a obecné soudy se k jeho stanovisku nepřiklonily. Tento konstantní závěr lze plně aplikovat i na předmětnou věc. Stěžovatelka neuvádí konkrétní připomínky k procesnímu postupu obecných soudů a její argumentace je zaměřena toliko na věcné otázky, z nichž soudy při rozhodování o její žalobě vycházely.

Jak bylo již uvedeno výše, obecné soudy aplikovaly potřebné právní předpisy a vyložily je způsobem ústavně konformním. Dokazování provedly v rozsahu dostatečném, provedené důkazy řádně zhodnotily a vyvodily z nich odpovídající skutková zjištění. V jejich činnosti nelze nalézt - ve smyslu ustálené judikatury - ani rozhodování svévolné ani extrémní nesoulad mezi zjištěným skutkovým stavem a z něho vyvozenými právními závěry. Napadená rozhodnutí jsou logická, srozumitelná, přesvědčivá a jsou tedy i z hlediska ústavnosti plně přijatelná. Ani z tohoto hlediska tedy porušení článku 36y, jehož se stěžovatelka dovolává, nelze dovozovat.

Proto Ústavnímu soudu nezbylo než ústavní stížnost podle ustanovení jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnout.

Pro úplnost Ústavní soud poukazuje i na svá shodná usnesení ze dne 12. 1. 2001,

sp. zn.

, a ze dne 23. ledna 2008,

sp. zn.

, jež se týkají věcí srovnatelných.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 21. dubna 2009

Stanislav Balík, v. r.

předseda senátu