Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

III.ÚS 1463/07

Nález

Ústavního soudu - III. senátu složeného z předsedy senátu Jana Musila a soudců Vladimíra Kůrky (soudce zpravodaj) a Jiřího Muchy - ze dne 23. dubna 2009

sp. zn.

ve věci ústavní stížnosti HMB, spol. s r. o., se sídlem v Čelákovicích, U Učiliště 1644, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 22. 2. 2007 č. j. -103, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 19. 4. 2005 č. j. -60 a rozhodnutí Finančního ředitelství v Praze ze dne 31. 12. 2003 č. j. 11807/03-120, jimiž bylo rozhodnuto ve věci dodatečného vyměření daně z příjmů právnických osob stěžovatelce.

VýrokI. Rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 22. 2. 2007 č. j. -103 se zrušuje.II. Ve zbývajícím rozsahu se návrh odmítá.

Odůvodnění

Ve včas podané ústavní stížnosti, která i jinak splňuje náležitosti ústavní stížnosti stanovené , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen " "), stěžovatelka navrhla, aby pro porušení , , y, , , , , , d (dále jen " ") a Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") byla zrušena v záhlaví označená rozhodnutí obecných soudů a žalovaného správního orgánu.

Z obsahu ústavní stížnosti a vyžádaného spisu Městského soudu v Praze sp. zn. se podává následující.

Finanční ředitelství v Praze rozhodnutím ze dne 31. 12. 2003 č. j. 11807/03-120 zamítlo odvolání podané proti rozhodnutí Finančního úřadu v Brandýse nad Labem - Staré Boleslavi ze dne 7. 4. 2003 č. j. 22050/03/057921/1555, kterým byla stěžovatelce dodatečně vyměřena daň z příjmů právnických osob za zdaňovací období r. 1998.

Žalobu podanou proti rozhodnutí správního orgánu Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 19. 4. 2005 č. j. -60 zamítl; v odůvodnění se vypořádal se stěžovatelkou uplatněnými žalobními body, převážně procesní provenience, a dospěl k závěru, že nejsou opodstatněné.

Kasační stížnost Nejvyšší správní soud rozsudkem ze dne 22. 2. 2007 č. j. -103 jako nedůvodnou zamítl. Povýtce se s městským soudem ztotožnil a tam, kde shledal nesprávnost (v postupu žalovaného správního orgánu při místním šetření), konstatoval, že neměla vliv na celkový výsledek daňového řízení. K námitce prekluze práva daň vyměřit ( daňového řádu) uvedl, že byla stěžovatelkou vznesena až v rámci "doplnění kasační stížnosti", pročež se jí nemohl s ohledem na ustanovení věcně zabývat.

V ústavní stížnosti stěžovatelka namítá (kromě dalšího, jmenovitě k postupu žalovaného i obecných soudů při hodnocení provedených důkazů a k jejich skutkovým závěrům), že k porušení jejích ústavně zaručených práv mělo dojít především tím, že jí byla pravomocně doměřena daň z příjmů právnických osob až po uplynutí prekluzívní lhůty dle § 47 odst. 1 daňového řádu. Nesouhlasí proto s tím, že se Nejvyšší správní soud s její námitkou prekluze práva, s odkazem na zásadu koncentrace řízení, vůbec nezabýval, přestože po podání kasační stížnosti nastal "zásadní obrat v judikatuře" k výkladu lhůty pro vyměření daně (rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 31. 5. 2006 sp. zn. ), přičemž právě tyto (nové) právní názory mají rozhodný dopad i do jejích poměrů. Stěžovatelka je názoru, že k prekluzi je ve veřejném právu nezbytné - bez ohledu na zásadu koncentrace v soudním řízení správním - přihlížet kdykoliv a z úřední povinnosti; k tomu posléze v doplnění ústavní stížnosti odkazuje na právní závěry Ústavního soudu vyslovené v jiné její (shodné) právní věci vedené pod

sp. zn.

(N 117/50 SbNU 3).

Nejvyšší správní soud - k argumentu prekluze práva na doměření daně - ve vyjádření k ústavní stížnosti odkázal na odůvodnění svého rozhodnutí, tvrzeně konstantní judikaturu k výkladu a jmenovitě na závěry podávající se z rozhodnutí jeho rozšířeného senátu ve věci sp. zn. .

Městský soud v Praze se ve svém vyjádření rovněž odvolal na odůvodnění vydaného rozhodnutí.

Finanční ředitelství v Praze jako vedlejší účastník řízení o ústavní stížnosti uvedlo, že stěžovatelce byla daň vyměřena v zákonné lhůtě dle § 47 daňového řádu, přičemž není rozhodné, že odvolací řízení probíhalo až po jejím uplynutí, neboť zamítavé rozhodnutí o odvolání není rozhodnutím, jímž k vyměření daně dochází; takovým rozhodnutím by bylo pouze rozhodnutí odvolacího orgánu, jímž by napadený platební výměr byl změněn.

V replice stěžovatelka setrvala na dříve vyjádřené právní argumentaci.

Jelikož od ústního jednání nebylo možné očekávat další objasnění věci, Ústavní soud se souhlasem účastníků od jednání upustil ( ).

Pro posouzení dané ústavní stížnosti je rozhodné, že se jak z hlediska vymezení rozhodné materie, tak i otevřeného výkladového sporu zcela identifikuje se stížnostmi téže stěžovatelky, o nichž Ústavní soud již dříve rozhodl, a to jmenovitě nálezem ze dne 1. 7. 2008

sp. zn.

(viz výše), ze dne 5. 2. 2009

sp. zn.

(N 17/52 SbNU 173), ze dne 26. 2. 2009

sp. zn.

(N 38/52 SbNU 387) a ze dne 2. 3. 2009

sp. zn.

(N 39/52 SbNU 399). Ve všech těchto věcech Ústavní soud ústavním stížnostem stěžovatelky vyhověl a napadená rozhodnutí Nejvyššího správního soudu zrušil.

To je významné potud, že se tyto závěry uplatní i v dané věci; není totiž důvodu se od nich zde jakkoliv odchýlit, neboť závaznost vykonatelných nálezů ve smyslu y zásadně dopadá i do rozhodovacích poměrů Ústavního soudu samého, a důvod k odchylce (srov. ) zde zřejmě není.

Nyní ústavní stížností napadená rozhodnutí tedy trpí stejným ústavněprávním deficitem, který byl identifikován v obdobných věcech téže stěžovatelky, pročež na příslušná (výše označená) rozhodnutí Ústavního soudu, resp. plná odůvodnění, zejména rozhodnutí

sp. zn.

či

sp. zn.

zde postačí již jen odkázat, neboť jsou všem účastníkům známa.

Jen pro přehlednost se tedy připomíná, že Ústavní soud vycházel především z právních závěrů vyslovených v nálezu

sp. zn.

, N 113/46 SbNU 77 [který zas vychází z nálezu

sp. zn.

(N 85/45 SbNU 249), vztaženého však k specifickým poměrům "skutečností" a "důvodů" v kontextu ] a v nálezu ve stěžovatelčině věci

sp. zn.

(viz výše), a ve zcela shodné situaci, kdy námitka prekluze nebyla vznesena ani v daňovém řízení ani v řízení o žalobě proti rozhodnutí správního orgánu, je dovedl k závěru, že jiná vada řízení ve smyslu je dána tím, že "soud nepřihlédl ex offo k prekluzi práva správního orgánu dodatečně vyměřit daň".

V dalších výše označených rozhodnutích se Ústavní soud - ve stejném duchu - vyjádřil i k usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu sp. zn. , na něž tento soud odkazoval i v dané věci [srov. zejména

sp. zn.

(viz výše), s oporou též v nálezu

sp. zn.

(N 98/18 SbNU 355; 232/2000 Sb.), v němž uzavřel, že otázku prekluze práva považuje za "natolik významnou problematiku, jíž by se měly zabývat z úřední povinnosti nejen správní orgány, ale i soudy ve správním soudnictví"], a dříve řečené pak Ústavní soud doplnil v rozhodnutí

sp. zn.

(viz výše), v němž po podrobném rozboru institutu prekluze práva a jeho uplatnění jak v právu soukromém, tak v právu veřejném uzavřel, že "též v řízení o žalobě proti rozhodnutí správního orgánu je povinností soudu přihlížet z úřední povinnosti k takovým skutečnostem významným z hlediska hmotného práva, jakými jsou absolutní neplatnost smlouvy nebo prekluze, a to i v případě, že je žalobce nevytkl v žalobním bodu vůbec, nebo tak učinil až po lhůtě pro podání žaloby. Tento závěr platí i pro prekluzi práva státu na vyměření nebo doměření daně: uplyne-li lhůta uvedená v § 47 daňového řádu, aniž v ní byla daň pravomocně ... vyměřena či doměřena, zaniká tím subjektivní veřejné právo státu daň vyměřit či doměřit. K zániku tohoto práva se přihlíží z úřední povinnosti nejen v daňovém řízení, ale též v rámci soudního přezkumu rozhodnutí v řízení před správními soudy ... Nenamítal-li žalobce prekluzi práva vyměřit nebo doměřit daň v řízení před krajským soudem, vyhoví Nejvyšší správní soud kasační stížnosti (k námitce nebo z úřední povinnosti), pokud k prekluzi tohoto práva skutečně došlo".

I v posuzovaném případě je tedy namístě úsudek, že "pokud se obecné soudy s odkazem na institut koncentrace žalobních námitek, resp. zde Nejvyšší správní soud s poukazem na ustanovení , odmítly námitkou prekluze práva vyměřit nebo doměřit daň zabývat, porušily tím právo stěžovatele na přístup k soudu ve smyslu Listiny".

Stejně jako ve věcech

sp. zn.

či

(jakož i v dalších shora označených věcech) rovněž zde proto Ústavní soud pro porušení y, y a Úmluvy ústavní stížnosti vyhověl a napadené rozhodnutí Nejvyššího správního soudu podle ustanovení a odst. 3 písm. a) zrušil.

Napříště bude na Nejvyššímu správním soudu posoudit opodstatněnost námitky prekluze práva, což - v případě zhodnocení, že je důvodná - se může stát klíčovým pro celkové posouzení stěžovatelčina správního sporu. Proto je předčasné, a z pohledu zásady minimalizace zásahů Ústavního soudu do rozhodování soudů obecných i nemístné, aby se zde Ústavní soud věcně zabýval dalšími námitkami stěžovatelky, uplatněnými proti rozhodnutí správních soudů, jež v ústavní stížnosti předestřela.

Ústavní soud proto ani v tomto případě (obdobně jako ve věcech

sp. zn.

,

sp. zn.

a

sp. zn.

) nepřistoupil ke zrušení ostatních napadených rozhodnutí a ústavní stížnost v části, v níž proti nim směřovala, z tohoto důvodu odmítl; výsledek řízení o ústavní stížnosti totiž Ústavní soud ustavil, aniž se těmito rozhodnutími mohl (měl) zabývat věcně.