Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

II.ÚS 1416/07

Nález

Ústavního soudu - II. senátu složeného z předsedy senátu Stanislava Balíka a soudců Dagmar Lastovecké a Jiřího Nykodýma - ze dne 5. února 2009

sp. zn.

ve věci ústavní stížnosti HMB, spol. s r. o., se sídlem U Učiliště 1644, Čelákovice, IČ: 47547880, proti dodatečnému platebnímu výměru Finančního úřadu v Brandýse nad Labem - Staré Boleslavi ze dne 18. prosince 2002 č. j. 55219/02/057921/1555 na daň z přidané hodnoty, proti rozhodnutí Finančního ředitelství v Praze ze dne 31. prosince 2003 č. j. 11786/03-130 o zamítnutí stěžovatelčina odvolání, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 15. prosince 2005 č. j. -48 o zamítnutí stěžovatelčiny správní žaloby a proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 14. února 2007 č. j. -95 o zamítnutí stěžovatelčiny kasační stížnosti za účasti Finančního úřadu v Brandýse nad Labem - Staré Boleslavi, Finančního ředitelství v Praze, Městského soudu v Praze a Nejvyššího správního soudu jako účastníků řízení.

VýrokI. Rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 14. února 2007 č. j. -95 se zrušuje. II. Ve zbývajícím rozsahu se návrh odmítá.

Odůvodnění

Ústavnímu soudu byl dne 4. června 2007 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen " "), jehož prostřednictvím se stěžovatelka domáhala zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí orgánů veřejné moci. Tvrdila, že jimi došlo k dotčení jejích ústavně zaručených základních práv a kautel zakotvených v , , , , a d (dále též jen "Listina"), jakož i v Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, a dále v , a y (dále jen " ").

Ústavní soud konstatuje, že ústavní stížnost byla podána včas a splňuje i veškeré formální a obsahové náležitosti stanovené , bylo tedy možné přistoupit k jejímu věcnému přezkumu. Za tímto účelem byl připojen spis Městského soudu v Praze sp. zn. , z něhož vyplynulo následující:

Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 15. prosince 2005 č. j. -48 byla zamítnuta žaloba proti rozhodnutí Finančního ředitelství v Praze ze dne 31. prosince 2003 č. j. 11786/03-130, jímž bylo zamítnuto odvolání stěžovatelky proti dodatečnému platebnímu výměru na daň z přidané hodnoty za zdaňovací období prosinec 1998 vydanému Finančním úřadem v Brandýse nad Labem - Staré Boleslavi dne 18. prosince 2002 pod č. j. 55219/02/057921/1555. V odůvodnění ústavní stížností napadeného rozsudku správní soud uvedl, že stěžovatelka nedoložila přijetí dotčeného zdanitelného plnění v rozsahu uvedeném na zaúčtovaných daňových dokladech, a tudíž neprokázala, že nárok na odpočet daně z přidané hodnoty byl uplatněn v souladu s ustanovením , o dani z přidané hodnoty, ve znění účinném v rozhodné době.

Proti shora uvedenému rozhodnutí brojila stěžovatelka kasační stížností, která však byla rozsudkem Nejvyššího správního soudu ze dne 14. února 2007 č. j. -95 zamítnuta jako nedůvodná podle , .

Stěžovatelka se tedy obrátila na Ústavní soud. V ústavní stížnosti argumentovala především tím, že k dodatečnému vyměření daně došlo až po uplynutí k tomu určené prekluzivní lhůty zakotvené v ustanovení , o správě daní a poplatků, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen " "). Nerespektování lhůty pro doměření daně v daňovém řízení označila za stojící v rozporu s principem právní jistoty, neboť daňovému subjektu by mohl v budoucnu nepředvídatelně a bez jeho vůle vzniknout peněžní závazek vůči státu. Hrozba takovéhoto nedobrovolného a nepředvídatelného zmenšení majetku daňového subjektu by současně znamenala zásah do jeho práva vlastnit majetek podle y. V dalším pak stěžovatelka podrobně rozvedla celou řadu námitek, jež však lze stručně rekapitulovat jako námitky vztahující se k provedenému dokazování.

V souladu s ustanovením vyzval Ústavní soud účastníky řízení, aby se k projednávané ústavní stížnosti vyjádřili.

Podle Finančního ředitelství v Praze byla zákonnost jeho rozhodnutí osvědčena rozsudky Městského soudu v Praze i Nejvyššího správního soudu. Názor jmenovaných soudů vyjádřený v těchto rozsudcích považovalo za ústavně konformní.

Městský soud v Praze ve svém vyjádření neshledal ústavní stížnost jako důvodnou a mimo jiné poukázal na to, že námitka prekluze nebyla stěžovatelkou vznesena v žalobě, a proto se touto otázkou nezabýval, pročež tento postup koresponduje s judikaturou Nejvyššího správního soudu.

Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zčásti důvodná, a to ve vztahu k rozsudku Nejvyššího správního soudu, ovšem z jiných důvodů, než stěžovatelka uvádí.

Jak již Ústavní soud mnohokrát ve svých rozhodnutích konstatoval, není součástí obecné soudní soustavy, a nepřísluší mu proto právo vykonávat dohled nad rozhodovací činností obecných soudů. Ústavní soud je podle y soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu písm. d) y rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též ustanovení ].

Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost. Pravomoc Ústavního soudu, jak již bylo poznamenáno výše, je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé. Jestliže postupují správní soudy v souladu s příslušnými ustanoveními , respektují procesní ustanovení upravující základní zásady procesního práva, jakož i záruky transparentnosti a přesvědčivosti odůvodnění svých rozhodnutí, nemůže Ústavní soud činit závěr, že proces byl veden způsobem, který nezajistil možnost spravedlivého výsledku.

Jak vyplývá z obsahu odůvodnění předmětného rozsudku, jímž byla zamítnuta stěžovatelčina kasační stížnost, Nejvyšší správní soud s poukazem na ustanovení nepodrobil svému přezkumu mimo jiné námitku "týkající se běhu prekluzivní lhůty". Vycházel přitom z předpokladu, že pro konstrukci stížnostních námitek je vždy nutno dodržet rámec uvedený v ustanovení nebo v ustanovení .

Ústavní soud k tomuto předesílá, že srovnatelnou problematiku v právní věci téže stěžovatelky řešil již ve svém nálezu ze dne 1. července 2008

sp. zn.

(N 117/50 SbNU 3).

Ve výše zmiňovaném rozhodnutí Ústavní soud závěry Nejvyššího správního soudu označil za rozporné se svou judikaturou, konkrétně s nálezem ze dne 17. července 2007

sp. zn.

(N 113/46 SbNU 77). V tomto nálezu Ústavní soud již dříve upozornil na nutnost odlišovat "důvody" ve smyslu na straně jedné a nové "skutečnosti" ve smyslu téhož předpisu. Uvedené pojmy nepovažoval za stojící v téže logické rovině. Za primární označil "důvody", přičemž pod konkrétní "důvod" je pak možné zahrnout různé "skutečnosti", tj. okolnosti zásadně "skutkové" povahy. Ustanovení jen brání tomu, aby způsobilý a řádně uplatněný důvod byl v kasační stížnosti "rozšiřován" o "skutečnosti" dříve neuvedené, resp. aby byl na těchto novotách dodatečně založen. Oproti tomu závěr o nepřípustnosti kasační stížnosti (ve smyslu ) se pojí nikoliv se "skutečnostmi", nýbrž s "důvody", z nichž je kasační stížnost podána ( ).

V citovaném nálezu dále vyslovil Ústavní soud pro nyní posuzovanou věc relevantní právní názor, dle něhož nelze zaměňovat argument kasačního soudu, že stěžovatelka v kasační stížnosti nepřípustně uplatnila nové "skutečnosti" (k nimž nemohl podle přihlédnout), s argumentem dříve neuplatněného "důvodu" ve smyslu . Uvedený argument může mít místo až teprve po důsledném zhodnocení důvodu, který stěžovatelka v kasační stížnosti nepochybně uplatnila, totiž z důvodu, že k dodatečnému vyměření daně došlo po uplynutí tříleté prekluzivní lhůty zakotvené v ustanovení a 2 daňového řádu.

V nálezu

sp. zn.

byl rovněž vysloven názor, že "nezákonnost je dána, jestliže je napadeným rozhodnutím založena kolize se zákonem stanovenými podmínkami. Zde může být důvodem k nezákonnosti nesprávná interpretace ustanovení , tedy jiná vada řízení před soudem spočívající v tom, že soud nepřihlédl ex offo k prekluzi práva správního orgánu dodatečně vyměřit daň.".

Vzhledem k tomu, že skutkové okolnosti jsou v nyní posuzované věci shodné, a vzhledem k tomu, že II. senát Ústavního soudu neshledal důvod se ani v projednávané věci od výše citovaných závěrů odchýlit, nezbylo mu, než pro porušení d a Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod částečně vyhovět petitu ústavní stížnosti a podle ustanovení , odst. 2 písm. a) a odst. 3 písm. a) napadené rozhodnutí Nejvyššího správního soudu zrušit. Ústavní soud takto rozhodl bez nařízení ústního jednání ( ), neboť účastníci s tímto postupem vyjádřili souhlas.

Pokud se jedná o zbylá rozhodnutí rozsudku Nejvyššího správního soudu předcházející Ústavní soud stížnost odmítl [ ]. Stalo se tak ve shodě s principem subsidiarity, in concreto minimalizace zásahů do pravomoci jiných orgánů veřejné moci, ze kterého vyplývá, že za účelem dosažení ochrany ústavnosti je Ústavním soudem nutné volit pouze taková kasační opatření, jež v minimální míře zasahují do pravomoci jiných orgánů veřejné moci [nález

sp. zn.

ze dne 25. 9. 1997 (N 113/9 SbNU 65), nález

sp. zn.

ze dne 13. 11. 1997 (N 143/9 SbNU 269; 84/1999 Sb.) a další]. Zamítl-li Nejvyšší správní soud předmětným rozsudkem kasační stížnost, aniž by zohlednil relevantní aspekt spočívající v povinnosti přihlédnout k námitce prekluze práva ex offo, resp. podrobit ji svému posouzení, svědčí mu nyní povinnost se touto námitkou řádně zabývat. Ingerence Ústavního soudu do rozhodovací činnosti ostatních dotčených orgánů veřejné moci by byla za tohoto stavu věci zjevně předčasná.