Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

IV.ÚS 2268/08

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu Vlasty Formánkové a soudců Miloslava Výborného a Pavla Rychetského, o ústavní stížnosti Městské části Praha - Lipence, sídlo v Praze 5 - Lipence, K obci 47, zastoupené JUDr. Alešem Zemanem, advokátem AK se sídlem v Praze 2, Svobodova 7, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 24. června 2008 sp. zn. , mimo ústní jednání, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

Ústavní stížností, splňující formální podmínky stanovené pro její věcné projednání dle , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen ""), a co do formálních podmínek ve shodě se zákonem [, , , odst. 6 ], brojil stěžovatel proti v záhlaví označenému rozhodnutí obecného soudu s tvrzením, že jim došlo k porušení jeho ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces dle d (dále jen" Listina"), práva na rovnost v řízení dle y, přičemž se domáhal jejich zrušení.

Podle odůvodnění ústavní stížnosti stěžovatel tvrdil, že k porušení označených práv došlo tím, že obecný soud - stručně řečeno - v odvolacím řízení rozhodl tak, že procesně úspěšnému stěžovateli (žalovanému) nepřiznal náhradu nákladů řízení před soudem nalézacím ani odvolacím ( ). Stěžovatel tak nemohl účinně uplatňovat námitky a argumenty, které by byly způsobilé ovlivnit rozhodování soudu a s nimiž by se odvolací soud musel v rozhodnutí náležitě vypořádat.

Stěžovatel tvrdil, že odvolací soud postupoval nesprávně, když náhle nepředvídatelně použil moderačního práva v odvolacím řízení, kdy stěžovatel již nemá jiný procesní nástroj k uplatnění svých námitek než ústavní stížnost. Dle názoru stěžovatele se rozhodnutí odvolacího soudu o nákladech řízení jeví jako svévole, neboť postrádá dostatečné, přesvědčivé odůvodnění. Odvolací soud rozhodl v neprospěch stěžovatele, aniž by vzal v úvahu skutkové okolnosti souzené věci. Žalobce EKOSPOL a.s. vyvolal celý spor a neoprávněně uplatňoval v řízení další finanční nároky, stěžovatel se v postavení žalovaného bránil a trvalo mu pět let než před obecnými soudy obhájil, že již zaplatil celou částku vyplývající ze smlouvy o dílo.

Stěžovatel považoval rozhodnutí odvolacího soudu za flagrantní porušení ústavních zásad, které dosahuje ústavně právní dimenze a porušuje zásadu práva na spravedlivý proces i zásadu rovnosti účastníků. Stěžovatel poukázal na judikaturu Ústavního soudu (nálezy

sp. zn.

,

,

) a navrhl, aby Ústavní soud napadené rozhodnutí zrušil.

II.

Ústavní soud dospěl k závěru, že stížnost splňuje podmínky předepsané a jako takovou ji v intencích namítaného porušení práv stěžovatele přezkoumal z hlediska kompetencí daných muy (dále jen "") a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud se již opakovaně zabýval rozhodováním obecných soudů o náhradě nákladů řízení ve vztahu k zachování práva na spravedlivý proces. Na rozhodování o náhradě nákladů řízení je třeba z hlediska přezkumu jeho ústavnosti nahlížet z několika úhlů. Na jedné straně Ústavní soud vyslovil názor, že rozhodování o nákladech soudního řízení je integrální součástí soudního řízení jako celku. V případě rozhodování o náhradě nákladů řízení je třeba přihlížet ke všem okolnostem věci, které mohou mít vliv na stanovení povinnosti k náhradě nákladů řízení, jež účastník vynaložil k účelnému uplatňování nebo bránění práva. Úkolem obecného soudu proto není pouze mechanicky rozhodnout o náhradě podle výsledku sporu, nýbrž vážit, zda tu neexistují další rozhodující okolnosti, mající podstatný vliv na přiznání či nepřiznání náhrady účelně vynaložených nákladů. Na druhé straně ovšem Ústavní soud judikoval, že otázku náhrady nákladů řízení, resp. její výše, jakkoliv se může účastníka řízení citelně dotknout, nelze z hlediska kritérií spravedlivého procesu klást na stejnou roveň jako proces vedoucí k rozhodnutí ve věci samé (srov. usnesení ve věci

sp. zn.

, in Ústavní soud: Sbírka nálezů a usnesení, sv. č. 27, č. 25, ročník 2002, str. 307 a http://nalus.usoud.cz).

Ústavní soud konstatuje, že podstata ústavní stížnosti spočívá v polemice se způsobem interpretace a následné aplikace příslušných procesních ustanovení , tedy podústavního práva obecným soudem. Stěžovatel má za to, že soud měl aplikovat ustanovení , neboť se úspěšně ubránil požadavkům žalobce.Takto pojatá ústavní stížnost staví Ústavní soud do pozice další instance v systému všeobecného soudnictví. Ústavní soud v minulosti mnohokrát zdůraznil, že není vrcholem soustavy obecných soudů a že zásadně není oprávněn zasahovat do jejich rozhodovací činnosti (srov. , y). Pokud soudy postupují v souladu s obsahem hlavy pátéy (y), nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností. Na straně druhé opakovaně připustil, že jeho pravomoc zasáhnout do rozhodování obecných soudů je dána, jestliže jejich interpretace právních předpisů byla natolik extrémní, že vybočila z mezí hlavy pátéy a zasáhla tak do některého ústavně zaručeného základního práva. Jinak řečeno, pokud stěžovatel namítá, že obecný soud aplikoval nesprávným způsobem , tedy porušení podústavního práva, může se jím Ústavní soud zabývat pouze tehdy, pokud takové porušení znamená současně i porušení základního práva nebo svobody zaručené ústavním zákonem. To v dané věci připadá v úvahu pouze za situace, že by v procesu interpretace a aplikace příslušných ustanovení ze strany obecných soudů byl obsažen prvek libovůle či dokonce svévole, a to např. v důsledku nerespektování jednoznačné kogentní normy, přepjatého formalizmu nebo když příslušné závěry obecný soud nezdůvodní vůbec nebo tak učiní zcela nedostatečně, případně uplatní-li důvody, jež evidentně žádnou relevanci nemají (srov. např. nález ze dne 8. července 1999,

sp. zn.

; publ. in: Sbírka nálezů a usnesení ÚS, sv. 15, č. 98, ročník 1999; nález ze dne 30. října 2001,

, publ. tamtéž, sv. 24, č. 163, ročník 2001). Pochybení daného rázu však Ústavním soudem zjištěno nebylo. Vzhledem k již zmíněné povaze rozhodnutí o náhradě nákladů řízení, kdy nelze dovodit bezprostřední souvislost s jinými ústavně zaručenými základními právy a svobodami účastníka řízení, musí zmíněné "kvalifikované vady" dosáhnout značné intenzity, aby bylo dosaženo ústavněprávní roviny problému. Silněji než jinde se tudíž uplatňuje zásada, že pouhá nesprávnost není referenčním hlediskem ústavněprávního přezkumu.

Výklad stěžovatele se odvíjí od jeho nesouhlasu s výsledkem soudního řízení. Odvolací soud vzal v úvahu okolnosti případu, a to jak probíhaly vztahy mezi účastníky, jak byla ošetřena sama smlouva o dílo, pokud jde o předmět a podmínky jeho zhotovení (Smlouva o dílo byla uzavřena v roce 1993 a plnění bylo sjednáno ve výši 83 500 000,- Kč, tedy šlo o dílo značné hodnoty). Pokud odvolací soud dospěl k rozhodnutí, že i stěžovatel přispěl svým jednáním ke vzniku sporu a že mu nepřiznal náhradu nákladů řízení a použil ustanovení , tak závěry odvolacího soudu byly učiněny v mezích nezávislého soudního rozhodování ve smyslu ve spojení s y. Za těchto okolností Ústavnímu soudu nepřísluší přehodnocovat, zda jde či nejde o správný výklad aplikovaných ustanovení , k čemuž vybízí stěžovatel svou právní argumentací, která ovšem zůstává zcela v rovině podústavního práva.

Ústavní soud považuje za nepřípadné i odkazy na stěžovatelem uvedená rozhodnutí Ústavního soudu, neboť se na posuzovanou problematiku nevztahují. V každé dané věci, ve které jsou či nejsou přiznány náklady řízení, jde totiž o posouzení konkrétních okolností každého případu, přičemž v posuzované věci přesah do ústavněprávní roviny Ústavní soud neshledal.

Článek 36 odst. 1y, stejně jako hlava pátáy, konkrétně nic neuvádí o tom, jak má být ta která věc posuzována, resp. jak mají být v řízení shromážděné důkazy posuzovány obecnými soudy. Zakládá obecně "právo na spravedlivé projednání" věci, jehož obsahem však není, jak se stěžovatel mylně domnívá, právo na projednání věci v souladu s právním názorem některé strany.

Podle názoru Ústavního soudu právní závěry učiněné ve věci rozhodujícím soudem nejsou v extrémním nesouladu s principy spravedlnosti, které by měly za následek porušení tvrzených základních práv stěžovatele zaručených ústavním pořádkem České republiky.

Ze shora uvedených důvodů byla ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnuta.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné ( ).

V Brně dne 28. dubna 2009

Vlasta Formánková v. r.

předsedkyně senátu