Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

IV.ÚS 535/08

Ústavní soud rozhodl dne 29. dubna 2009 v senátě složeném z předsedkyně Vlasty Formánkové, soudce Miloslava Výborného a soudkyně Michaely Židlické v právní věci stěžovatele Z. I., zastoupeného JUDr. Vlastimilem Skopečkem, advokátem se sídlem Bedřicha Smetany 1, Plzeň, o ústavní stížnosti proti usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. ze dne 5. 12. 2007 a usnesení Vrchního soudu v Praze č. j. -1331 ze dne 12. 3. 2007, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

Ústavnímu soudu byl dne 28. 2. 2008 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen ""), doplněný přípisem ze dne 10. 3. 2008, jehož prostřednictvím se stěžovatel domáhal zrušení usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. ze dne 5. 12. 2007 a usnesení Vrchního soudu v Praze (dále jen "vrchní soud") č. j. -1331 ze dne 12. 3. 2007. Napadené usnesení vrchního soudu bylo v petitu ústavní stížnosti nepřesně označeno (sp. zn. ), nicméně z obsahu ústavní stížnosti a jejích příloh bylo zřejmé, že se jednalo toliko o zjevnou chybu v psaní, Ústavní soud proto z důvodu procesní ekonomie stěžovatele k jejímu odstranění nevyzýval.

Rozsudkem Krajského soudu v Plzni (dále jen "krajský soud") č. j. -1217 ze dne 24. 10. 2006 byl stěžovatel shledán vinným pokračujícím trestným činem nedovolené výroby a držení omamných a psychotropních látek a jedů dle § 187 odst. 1, 2 písm. a), 4 písm. c) zákona č. 140/1961 Sb., trestní zákon, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní zákon"), za což mu byl uložen trest odnětí svobody v délce trvání deseti let. Usnesením vrchního soudu č. j. -1331 ze dne 12. 3. 2007 bylo jeho odvolání proti rozsudku krajského soudu zamítnuto. Dovolání stěžovatele proti rozhodnutí vrchního soudu bylo usnesením Nejvyššího soudu sp. zn. ze dne 5. 12. 2007 jako zjevně neopodstatněné odmítnuto.

Stěžovatel v ústavní stížnosti namítal, že odposlechy a záznamy telekomunikačního provozu, z hlediska skutkových zjištění zcela stěžejní důkaz, byly pořízeny v rozporu s § 88 odst. 4 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní řád"), neboť v připojených protokolech byla jako osoba, která záznam pořídila, označeno Celní ředitelství Plzeň a protokoly byly podepsány L. L., celním asistentem, který neměl postavení policejního orgánu a nadto se ani nejednalo o osobu, jež měla dle protokolu záznam pořídit. Stěžovatel měl dále za to, že popis uvedený ve výroku rozsudku krajského soudu neobsahoval konkrétní skutečnosti charakterizující organizovanou skupinu a odůvodňující závěr, že stěžovatel o její existenci věděl a jednal ve spojení s ní. I v případě, že by snad jednání stěžovatele po formální stránce naplňovalo znaky skutkové podstaty trestného činu dle § 187 odst. 4 písm. c) trestního zákona, měly obecné soudy zohlednit, že stěžovatel se na trestné činnosti podílel pouze okrajově, neměl z ní žádný majetkový prospěch, doposud vedl řádný život a konečně že ani nevznikla žádná škoda, neboť veškerá droga byla zadržena. Společenská nebezpečnost popsaného jednání stěžovatele nebyla dle jeho názoru natolik vysoká, aby ve spojení s ustanovením § 88 odst. 1 trestního zákona zakládala možnost aplikace § 187 odst. 4 písm. c) trestního zákona. Stěžovatel dále bez bližší konkretizace citoval právní věty nálezu Ústavního soudu

sp. zn.

, týkající se zásady volného hodnocení důkazů a požadavků kladených na odůvodnění soudních rozhodnutí v případech "tvrzení proti tvrzení", a poté uzavřel, že dle jeho přesvědčení byla napadenými rozhodnutími porušena jeho ústavně zaručená práva zakotvená v , a d (dále jen ""), Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a a y.

II.

Ústavní stížnost byla podána včas, byla přípustná a splňovala i veškeré další formální a obsahové náležitosti stanovené , bylo tedy možno přistoupit k věcnému přezkumu napadených rozhodnutí. Poté, co tak Ústavní soud učinil, shledal, že ústavní stížnost není důvodná.

Ústavní soud v prvé řadě zdůrazňuje, že není další instancí v soustavě obecných soudů a zpravidla mu proto nepřísluší přezkoumávat zákonnost jejich rozhodnutí. Pouze tehdy, jestliže by vydáním napadených rozhodnutí došlo k porušení ústavně zaručených práv stěžovatele, byl by Ústavní soud povolán k jeho ochraně zasáhnout. O takový případ se však v projednávané věci nejednalo.

Argumentace stěžovatele, obsažená v ústavní stížnosti, byla téměř doslovným přepisem námitek uplatněných v odvolacím a dovolacím řízení, s nimiž se vrchní a Nejvyšší soud zcela vyčerpávajícím způsobem vypořádaly v odůvodnění svých rozhodnutí. S jejich názorem, jemuž nebylo možno z ústavněprávního hlediska nic vytknout, se Ústavní soud plně ztotožnil a pro stručnost na něj odkazuje (ve vztahu k tvrzení, že se nejednalo o organizovanou skupinu a že nebyly splněny podmínky pro užití vyšší trestní sazby str. 10-11 usnesení vrchního soudu a str. 5-6 usnesení Nejvyššího soudu, ve vztahu k odposlechům a záznamům telekomunikačního provozu str. 13-15 usnesení vrchního soudu a str. 6-7 usnesení Nejvyššího soudu). Ústavní soud toliko podotýká, že právní názor Nejvyššího soudu, o nějž byla opřena argumentace stran zákonnosti odposlechů (rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. ze dne 21. 4. 2004), byl Ústavním soudem v minulosti shledán plně ústavně konformním (srov. např. usnesení , dostupné na http://nalus.usoud.cz a další) a Ústavní soud neměl ani v projednávané věci žádný důvod se od něj odchýlit.

Co se týče dalšího obsahu ústavní stížnosti, namítal-li stěžovatel prostřednictvím odkazu na nález

sp. zn.

, že obecné soudy nepostupovaly při hodnocení důkazů v souladu s § 2 odst. 6 trestního řádu, Ústavní soud podotýká, že z jeho ustálené judikatury vyplývá, že mu nepřísluší "hodnotit" hodnocení důkazů obecnými soudy, a to ani v případě, kdyby se s takovým hodnocením neztotožňoval (srov. nález Ústavního soudu ze dne 1. 2. 1994

sp. zn.

, publikován ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR, svazek 1, nález č. 5, str. 41). Ústavní soud by byl povolán zasáhnout do pravomoci obecných soudů a jejich rozhodnutí zrušit pouze za předpokladu, že by právní závěry obsažené v napadených rozhodnutích byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními anebo z nich v žádné možné interpretaci nevyplývaly (srov. nález Ústavního soudu ze dne 20. 6. 1995

sp. zn.

, publikován ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR, svazek 3, nález č. 34, str. 257), popřípadě byla-li by skutková zjištění v extrémním nesouladu s provedenými důkazy (srov. nález Ústavního soudu ze 30. 11. 1995,

sp. zn.

, publikován ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek č. 4, nález č. 79, str. 255 a násl.). Nic takového však Ústavní soud v projednávané věci nezjistil. Obecné soudy v odůvodnění svých rozhodnutí řádně uvedly, které skutečnosti vzaly za prokázané, o které důkazy opřely svá skutková zjištění, jakými úvahami se řídily při hodnocení provedených důkazů, jak se vypořádaly s obhajobou stěžovatele a jak právně hodnotily prokázané skutečnosti dle příslušných ustanovení trestního zákona o otázce viny a trestu. Odůvodnění napadených rozhodnutí byla logická a konzistentní, přičemž obecné soudy v jejich rámci přesvědčivě reagovaly na všechny námitky vznášené stěžovatelem. Za těchto okolností neměl Ústavní soud důvod závěry, k nimž obecné soudy dospěly, jakkoliv přehodnocovat. Stěžovatel ve své ústavní stížnosti toliko zopakoval svou obhajobu z řízení před obecnými soudy a stavěl tak Ústavní soud do pozice, která mu, jak již bylo vyloženo výše, zásadně nepřísluší.

S ohledem na výše uvedené Ústavnímu soudu nezbylo než ústavní stížnost odmítnout jako zjevně neopodstatněnou dle .

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 29. dubna 2009

Vlasta Formánková

předsedkyně senátu