Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

IV.ÚS 170/09

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Vlasty Formánkové, soudce Miloslava Výborného a soudkyně Michaely Židlické v právní věci stěžovatelky A. P., zastoupené Mgr. Janem Dáňou, advokátem, se sídlem Na Ořechovce 580/4, Praha 6, o ústavní stížnosti proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. -116 ze dne 15. 7. 2008, rozsudku Městského soudu v Praze č. j. -92 ze dne 5. 3. 2008 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 5 č. j. -73 ze dne 23. 5. 2007, spojené s návrhem na zrušení resp. prohlášení neúčinnosti zákona č. 143/1947 Sb., takto:

Ústavní stížnost a s ní spojený návrh na zrušení, resp. prohlášení neúčinnosti zákona č. 143/1947 Sb., o převodu vlastnictví majetku hlubocké větve Schwarzenbergů na zemi Českou, se odmítají.

Odůvodnění:

I.

Ústavnímu soudu byl dne 23. 1. 2009 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen ""), jehož prostřednictvím se stěžovatelka domáhala zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí obecných soudů.

Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 5 č.j. -73 ze dne 23. 5. 2007 byla zamítnuta žaloba stěžovatelky na určení, že je vlastnicí pozemku p. č. 621, p. č. 2913, p. č. 2914, p. č. 2915, budovy č. p. 33 na pozemku p. č. 2914, budovy č. p. 918 na pozemku p. č. 621 a budovy č. p. 1272 na pozemku p. č. 2914, vše zapsáno v katastru nemovitostí u Katastrálního úřadu pro hlavní město Prahu, katastrální pracoviště Praha, na LV č. 2787 pro k.ú. Smíchov, in eventum, že vlastníkem těchto nemovitostí byl ke dni smrti JUDr. A. S. Městský soud v Praze rozsudkem č.j. -92 ze dne 5. 3. 2008 rozhodnutí obvodního soudu jako věcně správné potvrdil. Dovolání stěžovatelky bylo usnesením Nejvyššího soudu č. j. -116 ze dne 15. 7. 2008 odmítnuto jako nepřípustné pro nedostatek zásadního právního významu řešené otázky ve smyslu , , ve znění pozdějších předpisů.

Stěžovatelka ve své ústavní stížnosti prostřednictvím řady argumentů zpochybňovala správnost závěrů obecných soudů, že ke konfiskaci majetku jejího právního předchůdce, JUDr. A. S., došlo na základě zákona č. 143/1947 Sb., o převodu vlastnictví majetku hlubocké větve Schwarzenbergů na zemi Českou (dále jen "zákon č. 143/1947 Sb."), a že tedy s ohledem na právní názor vyjádřený ve stanovisku pléna Ústavního soudu sp. zn. neexistoval naléhavý právní zájem stěžovatelky na určení, že je vlastnicí předmětných nemovitostí. Stěžovatelka namítala, že v důsledku vydání výše uvedených rozhodnutí bylo porušeno její ústavně zaručené právo na spravedlivý proces ve smyslu d (dále jen ""), a Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), právo vlastnit majetek ve smyslu y a právo na ochranu rodinného a soukromého života ve smyslu Úmluvy a y, a dále že nebyly respektovány principy vymezené v a y ve spojení s y. Stěžovatelka rovněž podala v souladu s návrh na zrušení zákona č. 143/1947 Sb., resp. na prohlášení jeho neúčinnosti, a to s ohledem na znění ústavního , dle kterého pozbývají účinnosti ty ustanovení, které nejsou v souladu su, a dále pro rozpor s , 4 a 10y a s Ústavníu Československé republiky z roku 1920.

II.

Ústavní stížnost byla podána včas, byla přípustná a splňovala i veškeré další formální a obsahové náležitosti stanovené , bylo tedy možno přistoupit k věcnému přezkumu napadených rozhodnutí. Poté, co tak Ústavní soud učinil, shledal, že ústavní stížnost není důvodná.

Ústavní soud již v minulosti potvrdil ústavněprávní konformitu výkladu, že k přechodu majetku hlubocké větve Schwarzenbergů na český stát došlo ex lege účinností zákona č. 143/1947 Sb. (srov. např. usnesení Ústavního soudu

sp. zn.

,

,

,

,

,

,

a

). Nejnověji se pak Ústavní soud zcela shodně formulovanými námitkami stěžovatelky zabýval v řízeních vedených pod

sp. zn.

,

,

a

, přičemž dospěl k závěru, že obecné soudy nepochybily, když s odkazem na stanovisko pléna Ústavního soudu sp. zn. určovací žalobu zamítly. Od tohoto hodnocení neměl Ústavní soud důvod se odchýlit ani v nyní projednávané věci.

Jelikož okolnosti případu byly zcela shodné jako ve věci, jež byla čtvrtým senátem Ústavního soudu projednána pod

sp. zn.

, pouze s tím rozdílem, že předmětem řízení byly odlišné nemovitosti, odkazuje Ústavní soud pro stručnost na odůvodnění tohoto usnesení, jež má stěžovatelka k dispozici. Nad jeho rámec toliko podotýká, že namítala-li stěžovatelka porušení práva na respekt k rodinnému a soukromému životu, a to především s odkazem na nález Ústavního soudu

sp. zn.

, není taková argumentace případná, neboť uvedené rozhodnutí se, na rozdíl od nyní projednávané věci, týkalo vlastnictví rodinné hrobky, tedy místa, na něž se vztahuje zvláštní pietní ochrana. Ústavní soud v nálezu

sp. zn.

výslovně uvedl: "Součástí rodinného života je bezpochyby i to, jakým způsobem je nakládáno s mrtvými předky, v jaké formě jsou uloženy jejich ostatky a na jakém místě se tyto ostatky nacházejí [...] tento pietní respekt se proto týká nejen mrtvých samotných, ale též pietního místa. Pietní a emocionální vztah k tomuto místu může být v takovém případě dokonce silnější, než vlastnický vztah k tomuto místu, resp. než pocit "absolutního právního panství" nad věcí - místem posledního odpočinku předků". Právní názor vyslovený v citovaném nálezu nelze interpretovat extenzivně a vztahovat jej na jakýkoliv majetek, který náležel stěžovatelčiným předkům. Je logické, že mnohé vazby majetkové jsou doprovázeny vazbami citovými, tyto však zpravidla nemají právní relevanci. Pouze v případě pietních míst vedla intenzita a mimořádně osobní charakter těchto vazeb Ústavní soud k poskytnutí ochrany právu na rodinný a soukromý život a jeho upřednostnění před nárokem vlastnickým. V této věci se však o případ, na nějž by bylo možno citovaný nález aplikovat, nejednalo.

Jelikož tedy Ústavní soud nezjistil nic, co by svědčilo o porušení ústavně zaručených práv stěžovatelky, nezbylo mu než ústavní stížnost odmítnout podle jako zjevně neopodstatněnou. Vzhledem k tomu se pak Ústavní soud nemohl zabývat ani akcesorickým návrhem na zrušení zákona č. 143/1947 Sb., který odmítl podle § 43 odst. 2 písm. b) ve spojení s § 43 odst. 1 písm. c) o Ústavním soudu, jako návrh podaný osobou zjevně neoprávněnou.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 8. dubna 2009

Vlasta Formánková

předsedkyně senátu