Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

III.ÚS 3166/08

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Musila a soudců Vladimíra Kůrky (soudce zpravodaje) a Jiřího Muchy ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky Brenntag CR s. r. o., se sídlem v Praze 9, Mezi Úvozy 1850, zastoupené Mgr. Jiřím Karpíškem, advokátem se sídlem v Praze 10, V Olšinách 10, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 25. 9. 2008, č. j. -30, a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 16. 4. 2008, č. j. -19, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Ve včas podané ústavní stížnosti, která i jinak splňuje náležitosti ústavní stížnosti stanovené , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen ""), stěžovatelka navrhla, aby Ústavní soud pro porušení d (dále jen "") zrušil v záhlaví označená rozhodnutí obecných soudů ve výrocích o povinnosti k náhradě nákladů řízení, vydaných v její občanskoprávní věci.

V řízení, zahájeném dne 4. 10. 2007, se stěžovatelka domáhala rozhodnutí, aby žalované obchodní společnosti Italská zmrzlina, s. r. o., byla uložena povinnost zaplatit jí částku 40 950 Kč s příslušenstvím od 9. 2. 2007 do zaplacení a smluvní pokutou ve výši 0,1 % denně z dlužné částky od 23. 6. 2007 do zaplacení.

Podáním ze dne 5. 11. 2007 vzala stěžovatelka zčásti žalobu zpět s tím, že žalovaná po podání žaloby (11. 10. 2007) svoji povinnost (ohledně jistiny 40 950 Kč) splnila.

Usnesením ze dne 3. 1. 2008, č. j. -13, soud prvního stupně řízení zastavil co do částky 40 950 Kč, požadovaného úroku z prodlení od 12. 10. 2007 do zaplacení a smluvní pokuty ve výši 0,1% denně od 12. 10. 2007 do zaplacení.

Rozsudkem pro zmeškání ze dne 16. 4. 2008, č. j. -19, pak uložil soud žalované zaplatil stěžovatelce "1 513,50 Kč, 1 126,70 Kč, 4 545,50 Kč" a na nákladech řízení částku 19 009,30 Kč. Nákladový výrok odůvodnil poukazem na a s tím, že stěžovatelce přísluší kromě úhrady soudního poplatku náhrada nákladů právního zastoupení podle ve výši 14 270 Kč, režijní paušál dle ve výši 4 x 300 Kč a daň z přidané hodnoty v částce 2 939,30 Kč.

K odvolání stěžovatelky změnil odvolací soud napadený výrok o nákladech řízení tak, že výše přiznané náhrady činí částku 14 451,60 Kč, a v ostatním jej potvrdil. Především připomenul, že smluvní pokuta není příslušenstvím pohledávky a nelze proto žalobě vyhovět v podobě formulovaného nároku "plateb do budoucna - do zaplacení ... nýbrž maximálně jen v rozsahu, jaká je její výše ke dni rozhodnutí soudu". Jako nesprávnou tudíž odmítl úvahu stěžovatelky, že pro účely výpočtu odměny za právní zastoupení se v případě smluvní pokuty jedná o opětující se plnění ve smyslu S ohledem na "průběh sporu" a "okolnosti případu" však - a to především - dospěl k závěru, že jsou zde důvody pro užití , věty první za středníkem, , a při výpočtu výše náhrady nákladů za právní zastoupení proto postupoval podle

Porušení svých práv spatřuje stěžovatelka zejména v tom, že jí soud prvního stupně přiznal nesprávnou výši odměny za právní zastoupení podle , kterou vyčíslil "zřejmě pouze z jistiny uplatňované pohledávky" a při stanovení této náhrady nevzal za základ i výši "běžící smluvní pokuty", u níž je předmět řízení stanoven jako "pětinásobek ročního plnění" dle ; takový postup je podle ní i v rozporu s rozhodováním soudů v obdobných případech. Stejné pochybení pak vytýká též soudu odvolacímu, který (navíc) při výpočtu odměny za právní zastoupení rovněž nesprávně aplikoval , věty za středníkem, , a to aniž by svůj postup řádně zdůvodnil. K tomu podotýká, že k užití pro výpočet odměny za zastoupení je nutno přistupovat restriktivně, přičemž platí, že "okolností případu, která ....odůvodňuje určení odměny advokáta podle zvláštního právního předpisu o mimosmluvní odměně, není jednoduchost určitého druhu sporů" (viz rozhodnutí Městského soudu v Praze sp. zn. ); pro posouzení vztahu odměny za právní zastoupení určené dle a pak stěžovatelka připomíná i závěry podávající se z nálezu Ústavního soudu

sp. zn.

.

Ústavní soud je podle y soudním orgánem ochrany ústavnosti, není tedy součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí soudu vydanému v občanskoprávním řízení, není proto samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyla dotčena předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.

K otázce náhrady nákladů řízení se Ústavní soud v rozhodovací praxi opakovaně vyjadřuje rezervovaně tak, že spor o náhradu nákladů řízení, i když se může dotknout některého z účastníků řízení, zpravidla nedosahuje intenzity opodstatňující porušení základních práv a svobod (

sp. zn.

,

,

,

,

); povaha - jen procesní - soudem konstituovaného práva, resp. povinnosti povýtce způsobuje, že zde není zjevné reflexe ve vztahu k těm základním právům a svobodám, které jsou chráněny prameny ústavního pořádku. Východisko pro připouštěnou výjimku se pak pojí s argumentem, že konkrétním rozhodnutím obecného soudu o nákladech občanskoprávního řízení bylo dotčeno právo na spravedlivý proces, dovozované z d. Poněvadž nemůže jít o nic jiného, než o zpochybnění výkladu a aplikace práva, resp. příslušných procesněprávních ustanovení, uplatní se zásada, že o protiústavní výsledek jde tehdy, jestliže je výrazem zjevného a neodůvodněného vybočení z interpretačních standardů, jež jsou v soudní praxi obecně respektovány, a představuje tím nepředvídatelnou výkladovou libovůli. Vzhledem k již zmíněné povaze rozhodnutí o náhradě nákladů řízení, kdy nelze dovodit bezprostřední souvislost s jinými ústavně zaručenými základními právy a svobodami účastníka řízení, musí shora zmíněné "kvalifikované vady" dosáhnout značné intenzity, aby bylo dosaženo ústavněprávní roviny problému. Silněji než jinde se tudíž uplatňuje zásada, že pouhá nesprávnost není referenčním hlediskem ústavněprávního přezkumu.

Stěžovatelka však v ústavní stížnosti pokračuje především v polemice s obecnými soudy na úrovni jimi užitého podústavního práva a - navzdory odkazovaným názorům vyjádřeným v označených rozhodnutích Ústavního soudu - není nikterak zřetelné, proč by spor o výklad (a aplikaci v její věci) ustanovení , věty první, případně měl nabýt ústavněprávního rozměru. Proti závěrům obecných soudů stěžovatelka toliko klade konstrukci vlastní, založenou na přesvědčení, že je "správnější", zjevně podléhajíc představě, že Ústavní soud je nadán speciální pravomocí pro přezkum nákladových rozhodnutí obecných soudů, a to patrně proto, že jiné (třetí) instance (když dovolání není přípustné) již není.

Z pohledu ústavněprávního přezkumu je podstatné, že výkladu rozhodných procesních ustanovení, k němuž se obecné soudy uchýlily, nelze upřít racionální základnu a snahu o dosažení účelného a přiléhavého výsledku; obecné soudy dostály rovněž i požadavku, aby přijaté závěry adekvátně (a srozumitelně) odůvodnily. Bez ohledu na to, zda by je bylo možné kritizovat z hlediska správnosti (zejména co do aplikace ), platí však zjevně, že nepředstavují ani exces ani libovůli; existenci "kvalifikované vady", výše identifikované s podmínkami kasačního zásahu Ústavního soudu, spolehlivě dovodit nelze.

Již jen pro úplnost se poznamenává, že ustanovení , věty první za středníkem, , reflektuje situaci nepřehlédnutelného soudního uvážení (srov. "odůvodňují-li to okolnosti případu"), do kterého Ústavní soud - jak uvedl již v řadě svých rozhodnutí - zasahuje zcela mimořádně (srov. kupř.

sp. zn.

,

sp. zn.

,

sp. zn.

), což v posuzované věci posiluje zjištění, že "okolnosti případu" se zde uplatnily v podobě zvláště specifické. Ostatně logice, z níž přistoupil odvolací soud k rozhodnému použití (oproti ), nejsou protichůdné ani názory, vyjádřené Ústavním soudem v nálezu

sp. zn.

, ačkoli se jej stěžovatelka dovolávala ku podpoře názoru vlastního.

Není-li Ústavní soud, vzhledem k vymezenému rozsahu jím vedeného přezkumu, povolán hodnotit nákladové závěry obecných soudů v rovině podústavního práva (v dané věci, pochopeno z pohledu intence stěžovatelčiny stížnosti, by šlo spíše o samotné rozhodnutí nákladového sporu v konkrétní zvláštní situaci), omezuje se Ústavní soud na sdělení, že v rozhodnutí obecných soudů zásah do ústavně zaručených práv stěžovatelky - ve výše vymezené rovině spravedlivého procesu podle - nespatřuje, čímž své možnosti pokládá za vyčerpané.

rozeznává jako zvláštní kategorii návrhů v ustanovení návrhy "zjevně neopodstatněné", čímž se v zájmu efektivity a hospodárnosti dává Ústavnímu soudu příležitost posoudit přijatelnost návrhu ještě předtím, než si otevře prostor pro jeho věcné posouzení. Předpokladem zde je objektivně založená způsobilost rozhodnout o "nepřijatelnosti" již na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a argumentace, jež je proti nim uplatněna v ústavní stížnosti, jestliže prima facie nedosahuje ústavněprávní roviny, tj. nemůže-li se, již ku své povaze a obsahu, dotknout ústavně zaručených práv a svobod.

Z předchozího - ve vztahu k vyloženým podmínkám zásahu Ústavního soudu do rozhodování soudů obecných - plyne, že tak je tomu v dané věci.

Jakožto návrh zjevně neopodstatněný Ústavní soud proto ústavní stížnost stěžovatelky podle v senátu (bez jednání) usnesením odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 5. března 2009

Jan Musil

předseda senátu