Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

I.ÚS 3208/08

Ústavní soud rozhodl dnešního dne bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Františka Duchoně a soudců Vojena Güttlera a Ivany Janů o ústavní stížnosti stěžovatele JUDr. K.K., advokáta, zastoupeného JUDr. Klárou Slámovou, advokátkou, Urbánkova 3360, 143 00 Praha 4, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 14. 10. 2008, č. j. -1302, a proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 1. 7. 2008, č. j. -1270, za účasti Vrchního soudu v Praze a Krajského soudu v Plzni, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Včas a řádně podanou ústavní stížností se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí obecných soudů. Tvrdil, že jimi bylo porušeno jeho právo zakotvené v , , a d, Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, Dodatkového protokolu k Úmluvě, Mezinárodního paktu o občanských a politických právech, Mezinárodního paktu o hospodářských, sociálních a kulturních právech a Všeobecné deklarace lidských práv. Rovněž mělo dojít k porušení a d a a y.

Usnesením Krajského soudu v Plzni ze dne 1. 7. 2008, č. j. -1270, bylo rozhodnuto tak, že stěžovateli v postavení obhájce byla přiznána odměna za poskytování právních služeb v celkové výši 69 300,- Kč a náhrada hotových výdajů v celkové výši 39 626,- Kč; celkem tedy 108 926,- Kč. V ostatním byl návrh stěžovatele zamítnut. Stížnost stěžovatele byla usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 14. 10. 2008, č. j. -1302, zamítnuta.

Obecné soudy opřely svá rozhodnutí o úvahy, v nichž hodnotily, zda úkony účtované stěžovatelem byly úkony mimořádně obtížnými ve smyslu , o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), přičemž dospěly k závěru, že vzhledem k okolnostem případu není namístě uvedené ustanovení aplikovat, neboť zvýšená medializace případu a zájem novinářské veřejnosti nepřesáhly únosnou míru zátěže obhájce. Dále interpetovaly pojem „časové náročnosti“ ve smyslu advokátního tarifu ve vztahu k určitým úkonům vykázaným stěžovatelem. Rovněž se zabývaly hodnocením, zda celkový počet, frekvence a časová posloupnost jednotlivých porad s klientem odpovídá rozsahu a složitosti projednávané věci; kromě šestnácti byly ostatní kvalifikovány jako nadbytečné, a to úměrně k počtu ostatních úkonů právní služby, po posouzení obtížnosti věci a náročnosti obhajoby.

Stěžovatel v ústavní stížnosti uvádí, že ve vztahu k části napadených rozhodnutí, ve kterých nebyly přiznány účtované násobky ve vztahu k uskutečněným poradám s klientem, se závěry obecných soudů nesouhlasí, avšak vzhledem k dostatečnému odůvodnění je nečiní předmětem ústavní stížnosti. Ve vztahu k dalším částem napadených rozhodnutí však považuje napadená rozhodnutí za neodůvodněná a zasahující do základních práv. Ve vztahu ke své argumentaci o mimořádné obtížnosti účtovaných úkonů stěžovatel poukazuje na toliko demonstrativnost výčtu uvedeného v ustanovení 12 odst. 1 advokátního tarifu a na publikované názory odborné veřejnosti. Skutkově podrobně poukazuje na průběh soudního jednání za účasti veřejnosti a médií a vypjatou atmosféru v soudní síni za přítomnosti ozbrojených složek. Dále rovněž polemizuje se závěry obecných soudů ve vztahu k charakteru řízení o obnově podle § 277 a násl. trestního řádu v souvislosti s komplikovaným skutkovým stavem. Dílem se obecné soudy s argumenty stěžovatele, podle jeho názoru, vyrovnaly pouze nedostatečně, dílem na jeho námitky vůbec nereagovaly.

Zásadní nesouhlas vyjadřuje stěžovatel se skutečností, že mu obecné soudy přiznaly odměnu za uskutečněné porady pouze v počtu šestnácti z celkového počtu třiceti šesti. Namítá, že rozhodnutí soudu prvního stupně je nepřezkoumatelné, resp. rozporné se skutečností v části, kde se zabývá důsledky výše účtované odměny na klienta „pokud bude uznán vinným“ a hovoří o ustanoveném obhájci, zatímco se ve skutečnosti jednalo o obhájce zplnomocněného. Především však zdůrazňuje, že obhájce má právo na odměnu za každou poradu s klientem, přesahuje-li jednu hodinu, a to podle ustanovení § 11 odst. 1 písm. c) advokátního tarifu. Možnost redukovat počet účtovaných porad stěžovatel považuje za možný jedině v extrémních případech, kdy je zjevné, že jejich počet je nepřiměřený. Považuje za nepřípadné uvažovat o tom, že by stěžovatel úmyslně uměle navyšoval počty porad s klientem, a to ani vzhledem k pozdějšímu rozhodnutí o obhajobě bezplatné a zájmům klienta. Advokátní tarif dle názoru stěžovatele, neumožňuje libovolně rozhodovat o účelnosti či nadbytečnosti úkonů. Rovněž stěžovatel namítá, že právní názory z nálezu Ústavního soudu

sp. zn.

, který citoval soud druhého stupně, na nynější situaci nedopadají. Stěžovatel zdůrazňuje, že veškeré porady vykonal s ohledem na počet a obsáhlost jiných úkonů trestního řízení a na žádost klienta, a to v komplikovaném řízení trvajícím několik let. Pokud by snad rozhodnutí obecných soudů v této části bylo shledáno ústavně konformní, stěžovatel se domnívá, že by mu přesto náležela náhrada hotových výdajů, v čemž poukazuje též na nález Ústavního soudu

sp. zn.

. Porada obviněného s obhájcem by totiž neměla být omezena ekonomickými vlivy. Z uvedených důvodů navrhuje napadená rozhodnutí zrušit, jak již bylo uvedeno.

V rámci řízení o ústavní stížnosti si Ústavní soud od Krajského soudu v Plzni vyžádal kopii napadeného usnesení č. j. -1270.

Ústavní soud konstatuje, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti (y). Není součástí soustavy obecných soudů a nepřísluší mu právo dozoru nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li jejich pravomocným rozhodnutím porušena základní práva a svobody chráněné ústavním pořádkem České republiky.

Nutno předeslat, že Ústavnímu soudu je z vlastní činnosti rovněž znám obsah ústavní stížnosti JUDr. K.S., advokátky, a obsah usnesení Ústavního soudu ze dne 12. února 2009,

sp. zn.

(toto a ostaní citovaná rozhodnutí Ústavního soudu jsou v elektronické podobě přístupná skrze http://nalus.usoud.cz). Protože z napadených rozhodnutí se podává, že JUDr. K.S., vystupovala ve stejné věci jako stěžovatel v pozici druhého obhájce, a to na základě plné moci ze dne 10. 11. 2004, rovněž účtovala odměnu a náklady za vykonané úkony obhajoby, z nichž některé jí nebyly přiznány v požadované výši nebo vůbec, jedná se pro hodnocení předestřeného skutkového stavu Ústavním soudem i obecnými soudy o skutečnost úzce související.

Stejně jako v usnesení Ústavního soudu ze dne 12. února 2009,

sp. zn.

, i nyní Ústavní soud poukazuje na své závěry plynoucí z usnesení Ústavního soudu ze dne 12. 4. 2007,

sp. zn.

, a svou ustálenou judikaturu ohledně možnosti omezení vlastnického práva, pokud by jeho výkon byl v rozporu s jinými hodnotami (nález ze dne 4. 6. 1997,

sp. zn.

), ohledně kritérií posuzování omezení základního práva nebo svobody ve prospěch jiného základního práva nebo svobody – princip přiměřenosti při posuzování mezí základních práv (nález ze dne 17. 2. 1999, sp.zn.

), a ohledně výkladu d, dle kterého svoboda člověka znamená nejen možnost činit vše, co mu není zákonem zakázáno, ale i to, že nese odpovědnost za své jednání s tím, že pokud zneužije některé právo v rozporu su či zákonem, nejde v tomto rozsahu o ústavně zaručené právo a z toho důvodu se na něj nevztahuje ani y (usnesení ze dne 23. 4. 1998, sp.zn.

).

K výkladu pojmů „mimořádná obtížnost“ a „časová náročnost“ obsažených v § 12 odst. 1 advokátního tarifu obecné soudy v obou napadených rozhodnutích připojily ústavně zcela konformní výklad, který v plném rozsahu dává odpovědi na argumentaci stěžovatele. Není úkolem Ústavního soudu korigovat interpretaci a aplikaci jednoduché práva, která zjevně není extrémně vybočující z mezí spravedlivého procesu, resp. důsledkem libovůle soudního rozhodování.

Stejně tak otázce počtu, resp. „nadbytečnosti“ určitých úkonů, je v napadených rozhodnutích věnována dostečná pozornost a Ústavní soud tak může konstatovat, že stížnostní soud tento postup dostatečně konkrétně odůvodnil, když podstatou úvah obou soudů bylo, za okolností, které shledaly dostatečně specifickými, poměřování celkového počtu, frekvence a časové posloupnosti jednotlivých porad s rozsahem a složitostí projednávané věci a počtu a charakteru prováděných úkonů. Při svých úvahách se stížnostní soud držel i již citovaného usnesení Ústavního soudu ze dne 12. 4. 2007,

sp. zn.

. V rozsahu námitek stěžovatele, které nyní uplatnil i v ústavní stížnosti, proto postačí na odůvodnění napadených rozhodnutí odkázat.

Ústavní soud připomíná, že , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „“), rozeznává v ustanovení , jako zvláštní kategorii návrhů, návrhy zjevně neopodstatněné. Zákon tímto ustanovením dává Ústavnímu soudu, v zájmu racionality a efektivity jeho řízení, pravomoc posoudit „přijatelnost“ návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti a jejích přílohách. Pokud informace zjištěné uvedeným postupem vedou Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, ústavní stížnost bude bez dalšího odmítnuta. Ústavní soud jen pro pořádek upozorňuje, že v této fázi jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního. Z tohoto důvodu Ústavní soud nejednal ani s vedlejším účastníkem řízení.

Ústavní soud proto z výše uvedených důvodů ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 24. února 2009

František Duchoň

předseda senátu