Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

III.ÚS 2987/08

Ústavní soud rozhodl dne 12. února 2009 v senátě složeném z předsedy Jana Musila a soudců Vladimíra Kůrky a Jiřího Muchy (soudce zpravodaj) mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky Prefa Pardubice, a. s., se sídlem Rosice nad Labem, U Prefy 579, zastoupené JUDr. Tomášem Chlostem, advokátem v Praze 4, Na Zámecké 7, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 30. 9. 2008 č. j. UL 13/2008-6929, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

Ústavní stížností ze dne 2. 12. 2008 stěžovatelka napadla usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 30. 9. 2008 č. j. UL 13/2008-6929, přičemž se domáhala, aby Ústavní soud vyslovil, že výrokem II tohoto usnesení bylo porušeno její právo na spravedlivý proces dle Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a její právo dle d (dále jen " "), a aby toto (celé) usnesení Vrchního soudu v Praze zrušil.

Jak Ústavní soud z ústavní stížnosti a jejích příloh zjistil, v záhlaví označeným usnesením Vrchní soud v Praze rozhodl v konkurzním řízení úpadce RASTRA AG-CZ, a. s., vedeném u Krajského soudu v Hradci Králové pod sp. zn. ve výroku I tak, že se zamítá stěžovatelčin návrh, aby Vrchní soud v Praze v uvedené konkurzní věci určil předsedovi Krajského soudu v Hradci Králové lhůtu k zaslání stěžovatelčina návrhu ze dne 11. 4. 2008 Vrchnímu soudu v Praze, a ve výroku II pak zamítl stěžovatelčin návrh (1) na určení lhůty k provedení procesních úkonů ve věci daného konkurzního řízení, a to: a) svolání schůze konkurzních věřitelů s cílem volby výboru věřitelů, b) rozhodnutí o vydání pokynu správci konkurzní podstaty vrátit bezdůvodné obohacení do podstaty úpadce z dobývacího prostoru Čeperka a zapsat práva k dobývacím prostorům Lípa nad Orlicí III a II a z nich plynoucí výnosy do konkurzní podstaty, c) rozhodnutí o odvolání správce konkurzní podstaty, tj. "aby Krajský soud v Hradci Králové nepokračoval v průtazích a aby neprodleně v této věci návrhy stěžovatelů projednal", a (2) aby určil lhůtu k provedení procesního úkonu - projednání stěžovatelčiny žaloby proti správci konkurzní podstaty úpadce na "vydání bezdůvodného obohacení soudci, který je nezávislý na konkurzní mafii ovládající konkurzní řízení...".

Stěžovatelka v odůvodnění ústavní stížnosti výslovně uvádí, že ji podává proti výroku II citovaného usnesení, v další části však tvrdí, že se na základě ústavní stížnosti domáhá svých práv uvedených v návrhu pod bodem (1) písm. a), tj. uplatnit v konkurzním řízení práva většinového konkurzního věřitele dle , o konkursu a vyrovnání, která jí mají být upírána od 29. 12. 2000, tedy od prohlášení konkurzu, a dále pod bodem (2), tj. vydání bezdůvodného obohacení - zvrácení rozsáhlého nezákonného zneužití konkurzu se škodou vyčíslenou znalcem na jednu miliardu Kč. Vrchní soud měl svým názorem - tedy že stěžovatelka svým návrhem obchází , neboť uvedené ustanovení ukládá konkurznímu soudu nad průběhem konkurzu dohled a výslovně předpokládá, že se tak bude dít jednoinstančním způsobem, čemuž odpovídá znění citovaného zákona - porušit právo na spravedlivý proces dle Úmluvy a y. Toto porušení mělo dle stěžovatelky vzniknout tak, že vrchní soud umožnil zneužít konkurzní řízení (v rozporu se zásadou ius ex iniuria non oritur) k zásahu do celé řady jejích základních práv. V této souvislosti uvádí, že konkurzní řízení je Krajským soudem v Hradci Králové vedeno nezákonně a že v něm dochází k rozsáhlému korupčnímu jednání, čímž vznikají nedozírné škody konkurzním věřitelům. Tato nezákonnost měla být konstatována Ministerstvem spravedlnosti ČR ve vyjádření ze dne 2. 9. 2008. V závěru ústavní stížnosti stěžovatelka poukazuje na y, zakotvující právo na projednání věci bez zbytečných průtahů, a to v souvislosti s řízením, v němž uplatňuje jako většinová konkurzní věřitelka své právo na vydání bezdůvodného obohacení, přičemž nástrojem, jak se tohoto svého základního práva dovolat, má být zákona o soudech a soudcích. V závěru ústavní stížnosti stěžovatelka (bez bližšího zdůvodnění) tvrdí, že napadené rozhodnutí je v rozporu s a y a ústavního , kterým se uvozuje ZÁKLADNÍCH PRÁV A SVOBOD jako ústavní zákon Federálního shromáždění České a Slovenské Federativní Republiky.

Ústavní soud se nejprve zabýval tím, zda jsou splněny předpoklady meritorního projednání ústavní stížnosti ( a 2 , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů; dále jen " "), přičemž dospěl k závěru, že se jedná o zjevně neopodstatněný návrh.

Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, považuje ji Ústavní soud zpravidla za zjevně neopodstatněnou, jestliže napadené rozhodnutí není vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele, tj. kdy ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi. Zjevná neopodstatněnost ústavní stížnosti, přes její ústavněprávní dimenzi, může rovněž vyplynout z předchozích rozhodnutí Ústavního soudu, řešících shodnou či obdobnou právní problematiku. Po přezkoumání věci dospěl Ústavní soud k závěru, že nic nesvědčí porušení ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatelů.

Domáhá-li se stěžovatelka prostřednictvím ústavní stížnosti zrušení v záhlaví uvedeného usnesení (jako celku), jde ve vztahu k výroku I o požadavek evidentně nedůvodný, neboť stěžovatelka svým podáním - jak bylo výše zmíněno - výslovně brojí jen proti výroku II, přičemž ani z obsahu této ústavní stížnosti není patrno, že by její námitky směřovaly též vůči rozhodnutí vymezenému výrokem I. Dále nutno poznamenat, že vznikají pochybnosti o tom, zda ústavní stížnost v rámci výroku II směřuje též proti bodům (1) písm. b) a c), neboť se v ní výslovně uvádí, že se stěžovatelka touto cestou domáhá svých práv uvedených pod bodem (1) písm. a) a (2). Tuto otázku však Ústavní soud nepokládal, jak vyplyne z níže uvedeného, za potřebné řešit.

Stěžovatelka svou ústavní stížnost založila na nesouhlasu s názorem vrchního soudu, jak byl shora volně citován, přičemž namítala, že konkurzní řízení je vedeno nezákonně a je ovlivněno korupcí. V obecné rovině však tato její argumentace zjevně obstát nemůže. Institut návrhu na určení lhůty k provedení procesního úkonu (§ 174a zákona o soudech a soudcích) představuje prostředek, který účastníkům slouží k zamezení vzniku průtahů v příslušném řízení, resp. k jejich odstranění. Z ničeho nelze vyvodit, že by současně šlo o prostředek, jehož prostřednictvím se mohou tito účastníci řízení domáhat vydání závazných instrukcí ohledně toho, jak má příslušný soud postupovat (rozhodovat), což platí i za situace, kdy má být takové soudní řízení či rozhodování stiženo vadami. V obecné rovině je argumentace vrchního soudu v tom smyslu, že není dozorujícím orgánem nad konkurzním soudem a že stěžovatelka má k ochraně svých práv použít jiné prostředky, zcela případná.

Byť v některých případech může být rozlišování obou výše zmíněných situací poněkud obtížné, vrchní soud ve svém rozhodnutí podrobně a srozumitelně vyložil, proč nebylo možno považovat stěžovatelčino podání za návrh ve smyslu § 174a zákona o soudech a soudcích, a proč jí tudíž nemohl vyhovět. Stěžovatelka v daném ohledu žádnou argumentaci, jež by konkurovala názoru vrchního soudu vyslovenému ve vztahu ke konkrétním okolnostem daného případu, v ústavní stížnosti nepředkládá. Pokud se již v ústavní stížnosti zmiňuje otázka průtahů řízení, jedná se spíše o obecnou proklamaci bez reflexe odůvodnění napadeného rozhodnutí. Za těchto okolností nezbývá Ústavnímu soudu než konstatovat, že nic nenasvědčuje tomu, že by napadeným rozhodnutím došlo k porušení ústavně zaručených základních práv stěžovatelky.

Vzhledem k tomu Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako návrh zjevně neopodstatněný podle ustanovení odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 12. února 2009

Jan Musil

předseda senátu Ústavního soudu