Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

I.ÚS 753/06

Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Ivanou Janů ve věci ústavní stížnosti navrhovatelky ČFU, s. r. o., se sídlem Nádražní 535/15, Ostrava - Moravská Ostrava, zastoupené Mgr. Tomášem Gureckým, advokátem se sídlem ve Frýdlantě nad Ostravicí, Malenovice 205, proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 10. 8. 2006, sp. zn. a usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 1. 3. 2006, č. j. F 8403/06, C 13733 - 313, takto:

Návrh se odmítá.

Odůvodnění:

Stěžovatelka se návrhem ze dne 17. 11. 2006, doručeným Ústavnímu soudu dne 20. 11. 2006, domáhala zrušení rozhodnutí Vrchního soudu v Olomouci a Krajského soudu v Ostravě uvedených v záhlaví. Tvrdí, že obecné soudy porušily její ústavně zaručená práva, zejména právo na soudní ochranu ( d) a právo na řádné projednání věci ( a 2 d).

Dříve, než může Ústavní soud přistoupit k projednání a rozhodnutí věci samé, musí prověřit, zda jsou splněny všechny formální podmínky stanovené pro ústavní stížnost , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen " "), a to zejména otázku, zda je sám k projednání návrhu příslušný.

Ústavní soud je dle článku 83 y soudním orgánem ochrany ústavnosti. Při výkonu svých kompetencí musí respektovat jeden ze základních principů právního státu, zakotvený v článku 2 odst. 3 y a v článku 2 odst. 2 d, podle něhož státní moc lze uplatňovat jen v případech a v mezích stanovených zákonem, a to způsobem, které stanoví zákon. Ústavní soud má tedy přesně vymezenou pravomoc a působnost, kterou nemůže překročit. Působnost Ústavního soudu v případě ústavní stížnosti je primárně vymezena v písm. d) y. Ústavní soud je oprávněn posoudit v řízení o ní mj. jen "pravomocné rozhodnutí" orgánů veřejné moci. Rozhodnutím ve smyslu citovaného článku y se dle ustanovení a odst. 2 rozumí rozhodnutí o posledním prostředku, který zákon k ochraně práva poskytuje. Podle ustanovení je Ústavní soud oprávněn v případě, že vyhoví ústavní stížnosti dle článku 87 odst. 1 písm. d) y, zrušit napadené rozhodnutí orgánu veřejné moci.

Z uvedených ustanovení nelze dovodit oprávnění Ústavního soudu zrušit napadená rozhodnutí Vrchního soudu v Olomouci a Krajského soudu v Ostravě, neboť tato rozhodnutí evidentně nejsou rozhodnutími o posledním prostředku, který zákon k ochraně práva poskytuje. Z vyžádaného soudního spisu totiž Ústavní soud zjistil, že stěžovatelka podala proti rozhodnutím napadeným projednávanou ústavní stížností také dovolání, o kterém Nejvyšší soud ČR usnesením ze dne 15. 4. 2008, č. j. -409, rozhodl tak, že v části směřující proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 1. 3. 2006, č. j. F 8403/06, C 13733 - 313, řízení zastavil, ve zbytku dovolání zamítl. Podle odůvodnění rozhodnutí Nejvyššího soudu bylo dovolání proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 10. 8. 2006, sp. zn. přípustné podle ustanovení Dovolací soud shledal, že rozhodnutí odvolacího soudu je správné, a dovolání proto podle věty první zamítl.

Rozhodnutím o posledním prostředku, který zákon k ochraně práva poskytuje, je tedy až usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 15. 4. 2008, č. j. -409. Opačný postup by vedl k tomu, že by konečné rozhodnutí ve věci zůstalo rozhodnutím Ústavního soudu nedotčeno, což by nepochybně bylo v rozporu s principem právní jistoty. Ústavní soud v této souvislosti upozorňuje, že je podle své ustálené judikatury vázán petitem ústavní stížnosti, kterým se stěžovatelka v posuzovaném případě domáhá zrušení v záhlaví specifikovaných rozhodnutí Vrchního soudu v Olomouci a Krajského soudu v Ostravě. Vzhledem ke skutečnosti, že Nejvyšší soud ČR o dovolání stěžovatelky rozhodl až po podání ústavní stížnosti, Ústavní soud stěžovatelku na tuto skutečnost upozornil, vyzval ji k vyjádření, zda svou ústavní stížností napadá také výše citované usnesení dovolacího soudu a současně ji poučil, že ve smyslu musí ústavní stížnost směřovat proti poslednímu procesnímu prostředku, který zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje, stěžovatelka však na tuto výzvu soudu doručenou jí 12. 12. 2008 nereagovala.

Z výše uvedených důvodů Ústavnímu soudu nezbylo, než návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti dle odmítnout, neboť jde o návrh, k jehož projednání není příslušný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není přípustné odvolání.

V Brně dne 15. ledna 2009

JUDr. Ivana Janů,

soudce zpravodaj