Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

III.ÚS 2858/08

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Musila a soudců Vladimíra Kůrky (soudce zpravodaje) a Jiřího Muchy ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Ing. J. Z., zastoupeného JUDr. Jaroslavem Beránkem, advokátem se sídlem v Pardubicích, Pernštýnské nám. 80, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 8. 2008 č. j. -335, rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 30. 1. 2006 č. j. -273 a rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové, pobočka v Pardubicích, ze dne 17. 6. 2005 č. j. -205, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Ve včas podané ústavní stížnosti, vycházející z ustanovení a násl. , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen " "), stěžovatel navrhuje, aby Ústavní soud zrušil v záhlaví označená rozhodnutí obecných soudů, jelikož je přesvědčen, že mu bylo upřeno právo na spravedlivé soudní řízení dle základních práv a svobod (dále jen " "), a to ve spojení s y.

Porušení svých ústavně zaručených práv spatřuje stěžovatel (jeden ze žalovaných v řízení před obecnými soudy) v okolnosti, že soud prvního stupně a soud odvolací se odmítly zabývat jeho námitkou nedostatku aktivní věcné legitimace žalobkyně (AB - CREDIT, a.s.), již dovozoval z porušení ustanovení , resp. z nedostatku "souhlasu ministerstva s bezúplatným převodem směnky".

Z ústavní stížnosti a vyžádaného spisu Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích, sp. zn. , se podává, že tamní soud vydal (též proti stěžovateli) směnečný platební rozkaz na základě směnky vystavené společností EKON Dašice, a. s., kterou avaloval stěžovatel spolu s dalšími dvěma žalovanými; v řízení o námitkách žalovaných proti směnečnému platebnímu rozkazu pak soud rozhodl rozsudkem ze dne 17. 6. 2005 č. j. -205 tak, že se směnečný platební rozkaz ponechává (vůči všem žalovaným) v platnosti. Ke stěžovatelově námitce nedostatku aktivní věcné legitimace žalobkyně soud nepřihlížel s odůvodněním, že byla uplatněna opožděně. Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 30. 1. 2006 č. j. -273 toto rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil a Nejvyšší soud usnesením ze dne 28. 8. 2008 č. j. -335 dovolání stěžovatele odmítl jako nepřípustné, neboť napadené rozhodnutí odvolacího soudu neshledal zásadně právně významným. Nejvyšší soud se ztotožnil s právním názorem odvolacího soudu, že nedostatek věcné legitimace je důvodem pro zamítnutí žaloby a nikoli nedostatkem podmínky řízení, k němuž přihlíží soud kdykoli za řízení.

Ústavní soud je podle článku 83 y soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu článku 87 odst. 1 písm. d) y rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též ustanovení , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen " ")].

Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé. Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna. Jinak interpretace podústavního práva je svěřena soudům obecným a k případnému sjednocování jejich rozhodování je povolán Nejvyšší soud. Ústavní soud ve své rozhodovací činnosti mnohokrát výslovně konstatoval, že postup v občanském soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou primárně povinností obecných soudů.

Výklad a aplikaci předpisů podústavního práva lze hodnotit jako protiústavní, jestliže nepřípustně postihuje některé ze základních práv a svobod, případně pomíjí možný výklad jiný, ústavně konformní, nebo je výrazem zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů výkladu, jež je v soudní praxi respektován (a představuje tím nepředvídatelnou interpretační libovůli), resp. je v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti.

Posuzována z uvedených hledisek, stěžovatelova ústavní stížnost neobstojí.

Obecné soudy se v řízení chovaly způsobem, který podřadit výše vymezeným situacím, v nichž je zásah Ústavního soudu (ve smyslu kasace napadených rozhodnutí) opodstatněný, nelze. Stěžovateli lze přisvědčit, že jednu z komponent práva na spravedlivý proces představuje povinnost soudu zabývat se návrhy a námitkami účastníků řízení, avšak i pro uplatnění těchto procesních práv je nezbytné, aby účastníci řízení zachovali zákonem stanovený postup, tj. především aby své námitky předložili včas, pakliže tak zákon stanoví. Povinnost respektovat procesní předpis ( ) nestíhá toliko soudy, ale i účastníky řízení; obecné soudy pak zcela správně nepřihlížely k opožděně uplatněné námitce nedostatku aktivní legitimace žalobkyně, jelikož byly povinny vycházet ze zásady koncentrace řízení, obsažené ustanovení Právní názor, jímž odmítly hodnotit nedostatek věcné legitimace jakožto absenci podmínky řízení (k níž by mohlo být přihlíženo kdykoli), je evidentně správný a judikatorně (i doktrinálně) nepochybný, pročež mu znaky nepředvídatelného, resp. "libovolného" výkladu práva (ve smyslu uvedeném výše) připínat samozřejmě nelze. Že stěžovatel nepřípustně nerozlišuje mezi aktivní věcnou legitimací a nedostatkem způsobilosti být účastníkem řízení je patrné i z ústavní stížnosti, jestliže zamítnutí návrhu a zastavení řízení klade na roveň. Ostatně odvolací soud stěžovateli vysvětlil, že jeho námitka by věcně neobstála, ani kdyby se jí zabývat (ve smyslu ) mohl.

Pak stojí za připomenutí, že rozeznává jako zvláštní kategorii návrhů v ustanovení návrhy "zjevně neopodstatněné", čímž se v zájmu efektivity a hospodárnosti dává Ústavnímu soudu příležitost posoudit přijatelnost návrhu ještě předtím, než si otevře prostor pro jeho věcné posouzení. Předpokladem zde je objektivně založená způsobilost rozhodnout o "nepřijatelnosti" již na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a argumentace, jež je proti nim uplatněna v ústavní stížnosti, jestliže prima facie nedosahuje ústavněprávní roviny, tj. nemůže-li se, již ku své povaze a obsahu, dotknout ústavně zaručených práv a svobod. V této fázi pak jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního.

Z řečeného plyne, že právě tak je tomu ve věci ústavní stížnosti stěžovatele.

Jako návrh zjevně neopodstatněný senát Ústavního soudu ústavní stížnost podle mimo ústní jednání usnesením odmítl.

Návrhem na odklad vykonatelnosti napadených rozhodnutí (srov. ustanovení ) se za těchto okolností již nebylo nutné zabývat; zvláštního (zamítavého) výroku zde netřeba. Požadavku stěžovatele, aby stát zaplatil náklady jeho zastoupení, nemůže být vyhověno proto, že jeho návrh byl odmítnut (srov. ustanovení ).

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 15. ledna 2009

Jan Musil

předseda senátu