Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

II.ÚS 2610/08

Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jiřího Nykodýma a soudců Stanislava Balíka a Dagmar Lastovecké ve věci ústavní stížnosti stěžovatele MBMS, a. s. se sídlem Ohradní 61/1394, 140 00 Praha 4, zastoupeného Mgr. Františkem Nesvadbou, advokátem, se sídlem Bělehradská 6, 400 01 Ústí nad Labem, směřující proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 5. prosince 2006, č. j. -96, a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 7. června 2006, č. j. -80, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Řádně a včas podanou ústavní stížností se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí.

Městský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 5. prosince 2006, č. j. -96, potvrdil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 7. června 2006, č. j. -80, kterým byla zamítnuta žaloba žalobce (stěžovatele), aby žalovaný (Flex On spol. s r. o.) byl povinen zaplatit žalobci částku 486.785,25 Kč s příslušenstvím. Shodně se soudem prvního stupně vyšel ze zjištění, že dne 26. září 2000 byla mezi účastníky uzavřena smlouva o nájmu nebytových prostor, přičemž nájemní vztah byl ukončen výpovědí žalovaného k 31. říjnu 2003. Též zjistil, že žalovaná předmětné prostory vyklidila již dříve, nejpozději však k 31. říjnu 2003. Odvolací soud vzal za prokázané, že dne 2. prosince 2003 byla mezi účastníky uzavřena dohoda o narovnání za účelem vypořádání závazků z nájemní smlouvy s tím, že ke dni podpisu dohody účastníci považují předmět nájmu za předaný. Podle odvolacího soudu skutečnost, že žalovaný v předmětných prostorách ponechal určité komponenty elektrických zařízení, neznamená, že by tyto prostory nevyklidil. Uzavřel, že žalobci nevzniklo právo na zaplacení smluvní pokuty za prodlení s vyklizením prostor, neboť žalovaný neporušil svou povinnost předmětné prostory ke dni skončení nájmu vyklidit.

Následné dovolání bylo usnesením Nejvyššího soudu ze dne 30. června 2008, č. j. -115, odmítnuto jako nepřípustné, neboť právní otázka nastolená žalobcem [posouzení dopadu uzavření dohody o narovnání podle a násl. , , ve znění pozdějších předpisů (dále jen "obč. zák.")], postrádala zásadní právní význam a neměla potřebný judikatorní přesah.

Stěžovatel v ústavní stížnosti namítal, že obecné soudy svými rozhodnutími porušily u zaručená práva, a to zejména právo na soudní a jinou ochranu dle hlavy páté d (dále jen " "). Stěžovatel má dále zato, že v jeho konkrétním případě obecné soudy svým postupem vybočily ze svých zákonných oprávnění takovým způsobem, že se věc dostala do ústavních rozměrů, neboť vedle již zmiňovaného práva na soudní ochranu došlo i k porušení práv vyplývajících z y (právo na ochranu vlastnictví). V ústavní stížnosti polemizuje s tím, jaké dokazování měly obecné soudy provádět a jaké nikoliv. Vychází přitom z přesvědčení, že jakmile žalovaný podepsal dohodu o narovnání, nepříslušelo vůbec soudům zkoumat okolnosti vyklizení předmětných prostor, neboť se mezi účastníky stalo nesporným, že předmět nájmu se považuje za předaný ke dni podpisu dohody o narovnání. Pokud žalovaný dohodu o narovnání uzavřel svobodně a vážně, nemůže poté, co na něj dopadnou důsledky podpisu dohody zpochybňovat skutečnosti, které jsou v dohodě uvedeny a obecné soudy neměly k důkazům stran těchto skutečností vůbec přihlížet. Nelze tedy jakýmkoliv způsobem vycházet z toho, že by uzavření dohody bylo jednostranně nevýhodné pro žalovaného. Teprve po podpisu dohody o narovnání se stěžovatel domohl zaplacení již předtím splatného dluhu. Pokud obecné soudy připustily zpochybnění svobodně a vážně podepsaných listin provedením důkazů, které měly prokázat dřívější vyklizení prostor, zpochybnily tím samotný institut dohody o narovnání. Stav předmětu nájmu byl předmětem sporu a dohodou o narovnání účastníci spor vyřešili. Přitom jednoznačně platí, že nebytový prostor může být považován za vyklizený teprve po uvedení do původního stavu, neboť smyslem této povinnosti je, aby pronajímatel mohl předmět nájmu bez dalšího pronajímat jiným osobám. Rozhodnutím soudu tak došlo k tomu, že žalovaný čerpal bonusy, které uzavřením dohody o narovnání získal, stěžovatel si předmět nájmu do původního stavu uvedl sám, ale negativní důsledky, dohodnutí termínu předání předmětu nájmu, nést žalovaný nemusí.

Ústavní soud již mnohokrát ve svých rozhodnutích konstatoval, a stěžovatel si toho je vědom, že není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu proto právo vykonávat dohled nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, došlo-li jejich pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byl stěžovatel účastníkem, k porušení základních práv a svobod zaručených ústavním zákonem. Vzhledem k tomu, že stěžovatel se dovolával ochrany svých základních práv obsažených v ě, přezkoumal Ústavní soud v tomto směru napadené rozhodnutí a dospěl k závěru, že podaný návrh je zjevně neopodstatněný.

V dané věci soudy na základě provedeného dokazování dospěly k závěru, že žalovaný se nedostal do prodlení s vyklizením prostor, které měl v nájmu, a proto mu ani nevznikla povinnost zaplatit stěžovateli smluvní pokutu, jíž se stěžovatel domáhal. Tento skutkový a právní závěr se stěžovatel snaží zpochybnit tvrzením, že obecné soudy neměly provádět dokazování určitým (pro stěžovatele nepříznivým) směrem, ale postupovat a provádět dokazování tak, aby mohly rozhodnout v souladu s právním názorem stěžovatele. Stěžovatel tedy svou ústavní stížností toliko polemizuje se závěry (skutkovými i právními) vyslovenými v rozhodnutích obecných soudů, aniž by však svůj protichůdný názor vybavil relevantní ústavněprávní argumentací. Takto pojatá ústavní stížnost staví Ústavní soud do pozice další instance v systému všeobecného soudnictví, která mu nepřísluší. Ústavní soud již v řadě případů judikoval, jak již bylo naznačeno výše, že mu nepřísluší přehodnocovat skutkové a právní závěry obecných soudů. Rovněž výklad jiných než ústavních předpisů i jejich aplikace při řešení konkrétních případů jsou samostatnou záležitostí obecných soudů. Skutečnost, že soud vyslovil právní názor, s nímž se stěžovatel neztotožňuje, nezakládá sama o sobě odůvodněnost ústavní stížnosti. Z hlediska ústavněprávního může být posouzena pouze otázka, zda právní závěry obecných soudů jsou ústavně konformní, nebo zda jejich uplatnění představuje zásah orgánu veřejné moci, kterým bylo porušeno některé z ústavně zaručených základních práv nebo svobod. V tomto směru Ústavní soud žádné pochybení neshledal. Závěr obecných soudů, že žalovaný neporušil svoji povinnost vyklidit předmět nájmu, vychází z provedeného dokazování.

Ve vztahu k hodnocení provedených důkazů, jakož i k otázce, které důkazy měl obecný soud provádět a které nikoliv, Ústavní soud uvádí, že mu jejich přezkum zásadně nepřísluší. Pokud jde o samotné hodnocení a provádění důkazů učiněné obecnými soudy, je třeba zdůraznit, že z ústavního principu nezávislosti soudů vyplývá též zásada volného hodnocení důkazů, která je obsažená v Pokud soudy ve své činnosti postupují ve shodě s obsahem hlavy páté y, není Ústavní soud oprávněn zasahovat do jurisdikční činnosti obecných soudů a tedy ani "hodnotit" jejich hodnocení důkazů a to které důkazy provedly, byly-li zásady dané respektovány. Hodnocení důkazů a závěry o pravdivosti či nepravdivosti tvrzených skutečností jsou přitom věcí vnitřního přesvědčení soudce a jeho logického myšlenkového postupu. Je to obecný soud, který je povinen a současně oprávněn zvažovat, v jaké fázi řízení, které důkazy je třeba provést, zda a nakolik je potřeba dosavadní stav dokazování doplnit a zda je určitý důkazní prostředek způsobilý prokázat tvrzenou skutečnost. Námitky stěžovatele se převážně týkají právě výše uvedeného oprávnění soudu posuzovat důkazy dle vlastního uvážení, do něhož, jak bylo řečeno výše, není Ústavní soud oprávněn zasahovat.

Ústavní soud závěrem připomíná, že rozeznává jako zvláštní kategorii návrhů v , ve znění pozdějších předpisů (dále jen " "), návrhy zjevně neopodstatněné. Zákon tímto ustanovením dává Ústavnímu soudu v zájmu racionality a efektivity jeho řízení pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti, případně ve spisu obecného soudu. Ústavní soud jen pro pořádek upozorňuje, že jde v této fázi o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nedostává charakter řízení kontradiktorního.

Ústavní soud neshledal žádné porušení ústavně chráněných práv a proto ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků jako zjevně neopodstatněný návrh odmítl [ ].

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 4. prosince 2008

Jiří Nykodým, v. r.

předseda senátu