Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

III.ÚS 2993/07

Ústavní soud rozhodl dne 4. prosince 2008 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků soudcem zpravodajem Janem Musilem o ústavní stížnosti Ing. L. M., právně zastoupeného JUDr. Pavlem Jařabáčem, advokátem se sídlem v Ostravě, Puchmajerova 7, proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 7. 8. 2007 č. j. -114 a proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 3. 10. 2006 č. j. -79, za účasti Vrchního soudu v Olomouci a Krajského soudu v Ostravě, jako účastníků řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Stěžovatel se svým podáním domáhal zrušení v záhlaví usnesení uvedených rozhodnutí obecných soudů, neboť jimi mělo dojít k porušení jeho základního práva na spravedlivý proces dle článku 36 odst. 1d (dále jen ""). Stěžovatel je přesvědčen, že napadená rozhodnutí soudu nalézacího i odvolacího jsou nepřezkoumatelná. Obecným soudům vytýká právně bezdůvodné odmítnutí jeho důkazních návrhů, jež v řízení, v němž stěžovatel vystupoval jako žalobce, směřovaly k prokázání vzniku škody a příčinné souvislosti mezi porušením právní povinnosti žalovaného uhradit řádně a včas obchodní závazek a vznikem škody. Jak vyplývá z odůvodnění ústavní stížnosti, základem argumentace stěžovatele je jeho nesouhlas s právními závěry obecných soudů ohledně toho, zda při existenci pohledávky na úrocích z prodlení z původní, již zaniklé pohledávky z obchodního závazkového vztahu, za dobu prodlení se zaplacením této původní pohledávky, má věřitel nárok na náhradu škody (ušlého zisku), pokud tato škoda byla způsobena porušením právní povinnosti k zaplacení těchto úroků z prodlení. Obecné soudy přitom dospěly v odůvodnění napadených rozhodnutí k závěru, že mezi prodlením se zaplacením úroků z prodlení a nerealizovanou investicí v podobě nákupu akcií není dána žádná příčinná souvislost a že žalobcem (tzn. stěžovatelem) tvrzená újma nepředstavuje žádnou skutečnou újmu v podobě ušlého zisku.

V odůvodnění svého návrhu stěžovatel sám deklaroval, že proti výše uvedenému rozhodnutí Vrchního soudu v Olomouci podal současně s ústavní stížností i dovolání. Jak Ústavní soud zjistil z vyjádření Krajského soudu v Ostravě, bylo toto dovolání podáno dne 22. 11. 2007. Z vyžádané fotokopie ze spisu vedeného u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. Ústavní soud zjistil, že stěžovatel v dovolání, jehož přípustnost dle uplatňoval, vyjádřil prakticky totožné námitky ohledně nesprávného právního posouzení věci obecnými soudy, jako v projednávané ústavní stížnosti.

Ústavní soud na základě uvedených skutečností vyhodnotil tento návrh stěžovatele jako nepřípustný ve smyslu o Ústavním soudu (dále jen ,"). Důvody postupu Ústavního soudu jsou rozvedeny níže, přičemž Ústavní soud v podrobnostech výslovně odkazuje na věci téhož stěžovatele vedené pod

sp. zn.

,

, v nichž bylo rozhodnuto stejně a ze stejných důvodů. I tentokrát Ústavní soud před věcným posouzením ústavní stížnosti zkoumal, zda návrh stěžovatele splňuje všechny zákonem požadované náležitosti a zda jsou vůbec dány podmínky jeho projednání, stanovené a dospěl k negativnímu závěru.

Ústavní soud opět připomíná, že jedním ze základních znaků ústavní stížnosti, jakožto prostředku ochrany ústavně zaručených základních práv a svobod, je její subsidiarita. Tento znak se odráží především v požadavku vyčerpání všech procesních prostředků, které zákon k ochraně práva poskytuje, jinak je ústavní stížnost nepřípustná. Princip subsidiarity má ovšem i dimenzi materiální, z níž plyne, že důvodem subsidiarity jsou samotné kompetence Ústavního soudu jako orgánu ochrany ústavnosti (y), tedy orgánu, který poskytuje ochranu základním právům jednotlivce teprve tehdy, pokud základní práva nebyla respektována ostatními orgány veřejné moci. V konkrétní a praktické podobě se tak realizuje ústavní princip dělby moci mezi jednotlivými orgány veřejné moci. Pokud právní předpis stanoví, že v určité procesní situaci je příslušný k rozhodování o právech jednotlivce konkrétní orgán veřejné moci, bylo by zásahem do jeho pravomoci a porušením principu dělby moci, pokud by jiný orgán o těchto právech rozhodoval bez toho, že by byla dána možnost příslušnému orgánu k realizaci jeho pravomoci. Obě tato hlediska zohlednil Ústavní soud v projednávaném případě.

Podle ustanovení , ve znění po jeho novele provedené , účinným ke dni 1. 4. 2004, je ústavní stížnost nepřípustná, nevyčerpal-li stěžovatel všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje. To neplatí pouze pro mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení [jde o postup dovolacího soudu podle ustanovení ]. Z uvedeného tedy plyne, že pokud stěžovatel neuplatnil mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení, a podal-li ústavní stížnost, nelze ji za takové situace odmítnout pro nepřípustnost. Pokud by však stěžovatel mimořádný opravný prostředek uplatnil a bylo o něm rozhodnuto tak, že nebyl přípustný, připadá v úvahu aplikace ustanovení , v novelizovaném znění, dle něhož platí, že byl-li mimořádný opravný prostředek orgánem, který o něm rozhoduje, odmítnut jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení, lze podat ústavní stížnost proti předchozímu rozhodnutí o procesním prostředku k ochraně práva, které bylo mimořádným opravným prostředkem napadeno, ve lhůtě 60 dnů od doručení takového rozhodnutí o mimořádném opravném prostředku. Stěžovateli zůstává zachována lhůta k podání ústavní stížnosti i proti předcházejícím rozhodnutím obecných soudů. K souběžnému podávání dovolání a ústavní stížnosti tedy není v praxi důvod, neboť i v situaci, kdy by dovolací soud naznal, že dovolání není přípustné (z důvodů závisejících na jeho uvážení), nelze ústavní stížnost proti rozhodnutím, jež tomuto rozhodnutí dovolacího soudu předcházela, odmítnout pro opožděnost.

V dané věci stěžovatel zřejmě podal dovolání souběžně s ústavní stížností z důvodu procesní opatrnosti, a tedy patrně i s ohledem na případné zachování lhůty k podání ústavní stížnosti. Lhůta k podání ústavní stížnosti proti rozhodnutí dovolacího soudu o dovolání a rovněž proti předcházejícím rozhodnutím obecných soudů začne stěžovateli běžet až dnem doručení rozhodnutí Nejvyššího soudu o dovolání. Ostatně i z toho, že stěžovatel podal dovolání, lze usoudit, že se sám domnívá, že tvrzený zásah do jeho práv lze odstranit v rámci dovolacího řízení. Pokud by byla ústavní stížnost věcně posouzena před rozhodnutím Nejvyššího soudu o podaném dovolání, mohl by Ústavní soud nepřípustně zasáhnout do rozhodování obecných soudů, jak bylo konstatováno např. v usnesení

sp. zn.

, v jehož odůvodnění se uvádí: "Stěžovatel napadl naříkaná rozhodnutí před podáním ústavní stížnosti i dovoláním, o němž dosud rozhodnuto nebylo. (...) Přezkum těchto rozhodnutí Ústavním soudem ještě předtím, než by o podaném dovolání rozhodl Nejvyšší soud, znamenal by faktické nahrazení rozhodovací činnosti Nejvyššího soudu rozhodnutím Ústavního soudu, jenž by tímto nepřijatelně vstoupil do soustavy soudů obecných; takový postup Ústavního soudu by ovšem byl nejen v rozporu s ust. , ale popíral by i samu podstatu postavení Ústavního soudu i podstatu řízení před ním vedeného."

Dále lze připomenout, že pokud by Ústavní soud ve výše popsané situaci řízení přerušil a rozhodl se vyčkávat na rozhodnutí dovolacího soudu, zbytečně by prodlužoval své řízení a nepřímo by pobízel ostatní stěžovatele k souběžnému podávání ústavní stížnosti a dovolání, k němuž však, jak ostatně popsáno shora, není důvodu. Rozhodnutí Nejvyššího soudu nelze předjímat a podání ústavní stížnosti je předčasné.

Ústavní soud zdůrazňuje, že odmítnutí stávající ústavní stížnosti není způsobilé stěžovatele poškodit, neboť v případě, že by jeho dovolání neuspělo, bude moci popř. podat novou ústavní stížnost tak, aby zohledňovala i průběh a výsledky dovolacího řízení. Podmínkou je pouze to, aby mimořádný opravný prostředek byl uplatněn řádně, přičemž je zcela na stěžovateli, aby zvolil adekvátní procesní prostředky k obraně svých práv. Je tedy zřejmé, že v posuzovaném případě je ústavní stížnost nepřípustná podle , aniž by její odmítnutí mohlo představovat denegatio iustitiae, či tvořit jakoukoliv překážku budoucího postupu stěžovatele u obecných soudů (pro podrobnější argumentaci v tomto ohledu Ústavní soud odkazuje na odůvodnění usnesení

sp. zn.

a

sp. zn.

.

Vzhledem k výše uvedenému soudce zpravodaj, mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků, usnesením ústavní stížnost odmítl jako návrh nepřípustný podle .

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 4. prosince 2008

Jan Musil v. r.

soudce zpravodaj