Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

III.ÚS 2122/08

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Muchy a soudců Vladimíra Kůrky (soudce zpravodaje) a Jana Musila ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky CET 21, spol. s r. o., se sídlem V Praze 5, Kříženeckého nám. 1078/5, zastoupené JUDr. Vladimírem Kroupou, advokátem se sídlem v Praze 6, Zavadilova 1925/15, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 29. 5. 2008, č. j. -121, spojené s návrhem na zrušení ustanovení a ustanovení , o provozování rozhlasového a televizního vysílání a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen " "), takto:

Ústavní stížnost se odmítá.Návrh na zrušení označených ustanovení se odmítá.

Odůvodnění:

Ve včas podané ústavní stížnosti, která i jinak splňuje náležitosti ústavní stížnosti stanovené , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen " "), stěžovatelka navrhla, aby pro porušení a základních práv a svobod (dále jen " ") Ústavní soud zrušil v záhlaví označené rozhodnutí vydané v řízení o žalobě proti rozhodnutí správního orgánu.

Z obsahu ústavní stížnosti a vyžádaného spisu Městského soudu v Praze sp. zn. se podává následující.

Rozhodnutím Rady pro rozhlasové a televizní vysílání (dále jen "žalované") ze dne 21. 12. 2005, sp. zn. Ppo/147/05, č. j. 5878/06, byla stěžovatelce za porušení povinnosti dle , uložena pokuta ve výši 1 500 000 Kč, neboť na programu Nova dne 2. 10. 2005 od 20.00 do 21.55 hod. odvysílala díl v rámci série pořadů Big Brother, ve kterém byly zjištěny "nevhodné formy komunikace, vulgarita, hrubost, destruktivní komunikace, pro děti nevhodná prezentace sexuální tematiky - zejména odosobněná komunikace, manipulace a častá prezentace kouření a konzumace alkoholu některých soutěžících".

O žalobě stěžovatelky proti rozhodnutí správního orgánu rozhodl Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 25. 1. 2007, č. j. -62, tak, že ji jako nedůvodnou zamítl. Poté, co sám provedl další navržené důkazy, dospěl k závěru, že rozhodnutí žalované je založeno na spolehlivě zjištěném skutkovém stavu, a za adekvátní měl i hodnocení odvysílaného pořadu z hledisek zákona č. 231/1995 Sb.; uloženou sankci za správní delikt pak shledal přiměřenou povaze zjištěného protiprávního jednání.

Ze stejných důvodů byla jako zjevně nedůvodná posouzena i kasační stížnost, již proti tomuto rozsudku stěžovatelka podala; Nejvyšší správní soud ji ústavní stížností napadeným rozhodnutím zamítl, jelikož po přezkoumání stěžovatelčiných námitek neshledal důvodným žádný ze stížnostních bodů.

Oproti tomu stěžovatelka v ústavní stížnosti míní, že série televizních pořadů, odvysílaná pod názvem "Big Brother", "byla chráněna ústavně zaručeným právem na svobodu projevu a na informace", a zákonné podmínky pro jeho omezení dány nebyly. V podrobnostech proti napadenému rozhodnutí namítá, že se Nejvyšší správní soud nevypořádal dostatečně s námitkou, že zjištěné skutky nedosahovaly té "kvality", aby mohlo jít o naplnění skutkové podstaty správního deliktu podle ustanovení , přičemž je podle jejího názoru vůbec otázkou, zda za situace, kdy ustanovení obsahuje "krajně neurčité" pojmy, bylo možno se s ní dostatečně vypořádat. Nejvyššímu správnímu soudu vytýká rovněž - coby nesprávný - úsudek, že byla již v minulosti upozorněna na porušení zákona a že jí byla stanovena lhůta k nápravě ve smyslu a odst. 3 ); připomíná, že s ní byla vedena správní řízení i za odvysílání jiných dílů série a různými senáty městského soudu byla většina napadených správních rozhodnutí zrušena, popřípadě došlo k moderaci uložené pokuty. Rozhodnutím žalované jí byla uložena sankce i za "nevhodné formy komunikace, vulgarita", ačkoliv v době jeho následného "vypravení" a doručení již nabylo účinnosti (dnem 31. 5. 2006) ustanovení , podle nějž již porušení tam uvedené právní povinnosti (nezařazovat do programů pořady a reklamy, které obsahují vulgarismy a nadávky...) správním deliktem nebylo. Důvod návrhu na zrušení ustanovení a pak stěžovatelka shledává v tom, že svojí neurčitostí a nejasností odporují principům demokratického právního státu.

Ústavní soud je podle y soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že podle jejího písm. d) rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též ].

V usnesení ze dne 23. 6. 2004,

sp. zn.

(stejně jako později, kupříkladu v usnesení

sp. zn.

či v usnesení

sp. zn.

), Ústavní soud připomenul, že stav, kdy byl "za neexistence u předpokládaného Nejvyššího správního soudu sám nucen ve věcech, které jsou projednávány ve správním soudnictví, provádět v nezbytných případech korekci právních názorů, která by jinak příslušela tomuto soudu ... faktickým započetím činnosti Nejvyššího správního soudu pominul", a proto i v této oblasti platí, že "Ústavní soud není primárně povolán k výkladu právních předpisů v oblasti veřejné správy, nýbrž ex constitutione k ochraně práv a svobod zaručených ústavním pořádkem". Co do "výkladu jednoduchého práva, naproti tomu právě Nejvyšší správní soud je tím orgánem, jemuž přísluší sjednocovat judikaturu správních soudů, k čemuž slouží i mechanismus předvídaný v (resp. a násl. )", a to "v první řadě vždy z pohledu účelu a smyslu ochrany ústavně garantovaných základních práv a svobod".

Ústavní soud rovněž opakovaně dospívá k závěru, že ústavní stížnost je ve smyslu zjevně neopodstatněná také v případě, kdy jí předestřené tvrzení o porušení základního práva a svobody bylo již dříve Ústavním soudem posouzeno, a z něj vycházející (obdobná) ústavní stížnost jím byla shledána nedůvodnou nebo neopodstatněnou; jinak řečeno, je tomu tak tehdy, když stížností napadený zásah orgánu veřejné moci je konformní se závěry, jež Ústavní soud ve vztahu k němu již dříve vyslovil, ať již k němu došlo předtím nebo poté.

To je významné potud, že tak je tomu i v posuzované věci.

Klíčové je, že i nyní posuzovaná ústavní stížnost se jak z hlediska vymezení rozhodné materie tak i kritiky postupu a závěrů soudního řízení v rozhodném smyslu zcela identifikuje s jinými ústavními stížnostmi téže stěžovatelky, o nichž Ústavní soud již dříve rozhodl, a to tak, že je jako zjevně neopodstatněné - usneseními ze dne 3. 9. 2008,

sp. zn.

, ze dne 4. 11. 2008,

sp. zn.

, a ze dne 11. 11. 2008,

sp. zn.

- odmítl, neshledávaje po přezkoumání napadených rozhodnutí "nic, co by odporovalo jakýmkoli principům, právům nebo svobodám zaručených ústavními normami České republiky ... včetně ... čl. 17 a čl. 39 Listiny" (srov.

sp. zn.

). Podle závěrů, podávajících se z usnesení

sp. zn.

, rozhodl Nejvyšší správní soud "v souladu se zákony i principy zakotvenými v Listině" a jeho rozhodnutí je "přehledně, srozumitelně a ... podrobně odůvodněno"; bez "jakýchkoli pochyb" se též Nejvyšší správní soud "dostatečně vypořádal se všemi námitkami stěžovatelky, a to včetně námitky, že zjištěné skutky nedosahovaly té "kvality", aby mohlo jít o naplnění skutkové podstaty správního deliktu podle ustanovení ". K řečenému pak v usnesení

sp. zn.

Ústavní soud doplnil, že zde "tvrzený zásah do práva na svobodu projevu a šíření informací je zjevně souladný s nároky kladenými u i Úmluvou o ochraně lidských práv a základních svobod; na tomto závěru nemůže nic změnit ani fakt, že podmínky tohoto zásahu jsou vymezeny poměrně abstraktně".

Ústavní soud nemá důvod se od těchto závěrů odchýlit, a v nyní posuzované věci rozhodnout jinak.

Námitka, že jednání stěžovatelky již nebylo ke dni "vypravení" rozhodnutí (a následného doručení) správním deliktem, je bezvýznamná, jestliže není pochybné, že v době, kdy k protiprávnímu jednání došlo, jakož i v době, kdy o něm bylo rozhodováno, toto jednání zakládalo porušení právní povinnosti, za niž bylo možné uložit příslušnou sankci [ , 1 Sb.]. Byť se lze ztotožnit s přiléhavým hodnocením Nejvyššího správního soudu, že postup žalované, jestliže oznámila stěžovatelce výsledek řízení po více něž půl roce od vydání rozhodnutí, je nesouladný se "zásadou efektivnosti správního procesu" a s principy řádné státní správy, je zjevné, že (jen) tímto "nevhodným" postupem k porušení namítaných (ústavních) práv stěžovatelky dojít nemohlo.

Výše předznačené hodnocení ústavní stížnosti jako návrhu zjevně neopodstatněného je tím odůvodněno; podmínky, za kterých obecnými soudy provedené řízení a jeho výsledek překračuje hranice ústavnosti, splněny nejsou, a stěžovatelce se zásah do ústavně zaručených základních práv nebo svobod doložit nezdařilo.

Senát Ústavního soudu proto ústavní stížnost usnesením mimo ústní jednání odmítl [ ].

Nelze-li podrobit věcnému posouzení ústavní stížnost, nemůže logicky obstát ani s ní spojený návrh ve smyslu , a musí být odmítnut rovněž [ ].

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 27. listopadu 2008

Jiří Mucha

předseda senátu