Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

II.ÚS 2543/08

Ústavní soud rozhodl dnešního dne mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení v senátu složeném z předsedy Jiřího Nykodýma a soudců Stanislava Balíka a Dagmar Lastovecké ve věci ústavní stížnosti stěžovatelů R. V. a A. V., obou zastoupených Mgr. Petrem Vlachem, advokátem, se sídlem 301 00 Plzeň, Náměstí Republiky 2, směřující proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 31. 7. 2008, č. j. -43, a usnesení Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 30. 5. 2008, č. j. -37, za účasti Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 9, jako účastníků řízení, a L. V., jako vedlejšího účastníka řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Včas a řádně podanou ústavní stížností stěžovatelé napadají v záhlaví uvedená usnesení obecných soudů. Tvrdí, že jimi bylo porušeno jejich základní právo domáhat se stanoveným způsobem práva u nezávislého a nestranného soudu, které je zakotveno v článku 36 odst. 1 d (dále jen " "), a navrhují Ústavnímu soudu jejich zrušení.

Žalobou podanou u Obvodního soudu pro Prahu 9 se stěžovatelé domáhali vyklizení vedlejšího účastníka z bytové jednotky č. 804/5 nacházející se v domě č. p. 804, stojícím na stavebním pozemku p. č. 1102 v katastrálním území Vysočany, na adrese Praha 9, Kolbenova ul. č. 30. Vedlejší účastník užíval předmětnou bytovou jednotku s tím, že na něho přešlo právo nájmu bytu ze zákona po jeho matce, K. P., což stěžovatelé zpochybňovali. V průběhu řízení před soudem prvního stupně vzali žalobu zpět. Uvedli, že tak činí na základě chování vedlejšího účastníka, který teprve v průběhu řízení výpisem z katastru doložil, že není vlastníkem jiného bytu či nemovitosti. Proto také požadovali náklady řízení.

Soud prvního stupně ústavní stížností napadeným usnesením řízení zastavil a o náhradě jeho nákladů rozhodl tak, že je podle (dále jen " "), první věty, přiznal vedlejšímu účastníkovi. Proti tomuto rozhodnutí podali stěžovatelé odvolání, o kterém rozhodl Městský soud v Praze shora uvedeným usnesením tak, že rozhodnutí soudu prvního stupně v napadeném výroku o nákladech řízení potvrdil. Náklady odvolacího řízení pak nepřiznal žádnému z účastníků.

Stěžovatelé v ústavní stížnosti napadají postup obecných soudů. Tvrdí, že jím bylo zasaženo do jejich základního práva na řádný proces. Opakují svoji argumentaci uplatněnou v řízení před obecnými soudy ohledně výkladu ustanovení o náhradě nákladů řízení. Argumentují tím, že žalobu podávali po právu, neboť ke dni podání žaloby jim nebylo vedlejším účastníkem doloženo, že nemá jiný byt. Teprve po podání žaloby vyplynulo z předloženého potvrzení katastrálního úřadu, že vedlejší účastník není vlastníkem žádné nemovitosti. Právě předložením této y podle jejich názoru došlo ke splnění zákonné podmínky pro přechod nájmu bytu na vedlejšího účastníka zpětně ke dni smrti jeho matky, čímž se stala žaloba nedůvodnou. A protože se tak stalo až po podání žaloby, její zpětvzetí zavinil vedlejší účastník, který tuto skutečnost, ač zastoupen advokátem, včas před podáním žaloby nedoložil. Z toho stěžovatelé dovozují, že posouzení otázky nároku na náhradu nákladů řízení, jak bylo provedeno oběma obecnými soudy, je nesprávné. Mělo být postupováno podle ustanovení věty druhé Stěžovatelé byli postiženi ve své majetkové sféře za to, že se oprávněně domáhali soudní ochrany a žalobu vzali zpět pro chování vedlejšího účastníka ihned poté, kdy odpadl důvod dalšího vedení soudního řízení.

Po zhodnocení obsahu ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí Ústavní soud dospěl k závěru, že z ústavněprávního hlediska je ústavní stížnost návrhem zjevně neopodstatněným. Ústavní soud připomíná, že rozeznává jako zvláštní kategorii návrhů v ust. , ve znění pozdějších předpisů (dále jen " "), návrhy zjevně neopodstatněné. Tímto ustanovením dává Ústavnímu soudu v zájmu racionality a efektivity jeho řízení pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. Ústavní soud jen pro pořádek upozorňuje, že v této fázi jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nedostává charakter řízení kontradiktorního.

Ústavní soud je podle y ČR soudním orgánem ochrany ústavnosti, není tedy součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí, zejména ne co do jejich správnosti. Směřuje-li proto ústavní stížnost proti výroku soudu vydanému v občanskoprávním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutích v něm vydaných) nebyla dotčena předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy a zda jej lze jako celek pokládat za spravedlivé.

K otázce náhrady nákladů řízení se Ústavní soud v rozhodovací praxi opakovaně vyjadřuje tak, že odpovídající procesní nároky či povinnosti zpravidla nemohou být předmětem ústavní ochrany, neboť samotný spor o náhradu nákladů řízení nedosahuje intenzity opodstatňující porušení základních práv a svobod (

sp. zn.

,

,

,

,

). Případy, kdy Ústavní soud ústavní stížnost otevřel věcnému posouzení, jsou výjimečné (např.

sp. zn.

,

,

). Jinými slovy řečeno, spor o náhradu nákladů řízení nedosahuje sám o sobě ústavněprávní roviny, jakkoliv se může účastníka řízení citelně dotknout. Ústavní soud při posuzování problematiky nákladů řízení, tj. problematiky ve vztahu k předmětu řízení před obecnými soudy vedlejší, postupuje nanejvýš zdrženlivě a ke zrušení napadeného výroku o nákladech řízení se uchyluje pouze výjimečně, například když zjistí, že došlo k porušení práva na spravedlivý proces extrémním způsobem nebo že bylo zasaženo i jiné základní právo (

).

Východisko pro připustitelnou výjimku lze spojovat s argumentem stěžovatelů, že rozhodnutím obecných soudů o nákladech občanskoprávního řízení bylo dotčeno jejich právo na spravedlivý proces zakotvené v y. Poněvadž se jedná pouze o zpochybnění výkladu a aplikace práva, resp. příslušných procesně-právních ustanovení, uplatní se zásada, že o protiústavní výsledek jde tehdy, jestliže je výrazem zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů výkladu a představuje tím interpretační exces.

V nyní projednávané věci stěžovatelé v podstatě nesouhlasí s výkladem ustanovení , který upravuje otázku náhrady nákladů řízení v případě zastavení řízení na základě procesního zavinění. Jde tedy čistě o polemiku s výkladem podústavního práva provedeným obecnými soudy, který se však nijak nevymyká běžnému výkladu otázky procesního zavinění. Především odvolací soud přesvědčivým způsobem vyložil rozdíl mezi úspěchem ve věci a procesním zaviněním, při jehož posuzování nelze brát v potaz skutečnosti, které lze posuzovat pouze v rámci meritorního vyřízení věci. Navíc stěžovatelé vzali žalobu zpět proto, že dospěli k závěru, že by vzhledem k důkazu předloženému po podání žaloby nemohli mít úspěch ve věci. Tento důkaz ovšem - jak na to ostatně správně poukázal soud prvního stupně - spolehlivě nepotvrzoval skutečnosti z hlediska meritorního rozhodování významné pro přijaté rozhodnutí, neboť "mít jiný byt" ve smyslu hmotněprávní úpravy neznamená ho jenom vlastnit či vlastnit nemovitost.

Ústavní soud neshledal žádný důvod, pro který by mohla vzniknout pochybnost o ústavní konformitě postupu obecných soudů při vydání napadených rozhodnutí, proto došel k názoru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, a podle ustanovení ji odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 23. října 2008

Jiří Nykodým

předseda senátu