Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

IV.ÚS 1546/08

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Michaely Židlické, soudkyně Vlasty Formánkové a soudce Miloslava Výborného o ústavní stížnosti stěžovatelky KRAFT MENU 2000, a. s., se sídlem ve Frýdku - Místku, Riegrova 857, zastoupené JUDr. Janou Graňákovou, advokátkou advokátní kanceláře se sídlem v Českém Těšíně, Štefánikova 34, směřující proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci č. j. -416, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Podáním učiněným ve lhůtě a splňujícím i další podmínky podle , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen " "), se stěžovatelka, s odkazem na zásah do jejích základních práv vyplývajících z a z d (dále jen " ") a z Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, domáhala zrušení v záhlaví citovaného rozhodnutí.

Z předložené ústavní stížnosti, z přiložených příloh a ze spisu Krajského soudu v Ostravě sp. zn. Ústavní soud zjistil, že Krajský soud v Ostravě usnesením č. j. -215 ze dne 1. března 2007 (dále jen "rozhodnutí soudu prvního stupně") zamítl návrh stěžovatelky učiněný v rámci konkurzního řízení vedeného na její majetek, aby Mgr. E. B. (dále jen "správkyně") byla zproštěna funkce správkyně konkurzní podstaty stěžovatelky (dále jen "návrh"). K odvolání stěžovatelky (dále jen "odvolání") Vrchní soud v Olomouci v záhlaví citovaným rozhodnutím rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil.

Stěžovatelka považuje za prokázané, že její návrh byl naprosto zákonný a legitimní a s v záhlaví citovaným rozhodnutím nesouhlasí.

Ústavní soud vzal v úvahu všechna stěžovatelkou předložená tvrzení, přezkoumal ústavní stížností napadené rozhodnutí a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud připomíná, že není vrcholem soustavy obecných soudů ( a y), tudíž ani řádnou další odvolací instancí, není soudem obecným soudům nadřízeným, a proto není v zásadě oprávněn zasahovat bez dalšího do rozhodování těchto soudů. Tato maxima je prolomena pouze tehdy, pokud by obecné soudy na úkor stěžovatele ústavní stížností napadenými rozhodnutími vykročily z mezí daných rámcem ústavně zaručených základních lidských práv.

Ústavní soud, vázán petitem stížnosti, nikoli jeho odůvodněním, zjišťuje, že stěžovatelka napadla projednávanou stížností pouze rozhodnutí odvolacího soudu, nikoli jemu předcházející rozhodnutí soudu prvního stupně. Z obsahu stížnosti však vyplývá, že rozhodnutí soudu prvního stupně stěžovatelka napadá taktéž. Ústavní soud proto, vzdor petitu stížnosti, nepomine ani námitky proti tomuto rozhodnutí.

Nejzávažnější námitkou proti rozhodnutí soudu prvního stupně se jeví námitka stěžovatelky, že Krajský soud v Ostravě (dále jen "krajský soud") se jejím návrhem neměl vůbec zabývat, když měl existovat velmi závažný důvod pochybovat o nestrannosti tohoto soudu a jeho soudců, přičemž stěžovatelka podle svého tvrzení nebyla tímto soudem vyzvána, aby se k osobám soudců vyjádřila (resp. poučena o této možnosti). Ústavní soud zjistil, že v předvolání na č. l. 54 spisu krajského soudu sp. zn. (dále jen "spis") je předmětné poučení obsaženo. Stěžovatelka však v odvolacím řízení před Vrchním soudem v Olomouci (dále jen "vrchní soud") námitku podjatosti krajského soudu neuplatnila. Proto se této námitky nemůže nadále úspěšně dovolávat. Pokud jde o další námitky stěžovatelky směřující proti rozhodnutí soudu prvního stupně a řízení jeho vydání předcházejícímu, konstatuje Ústavní soud, že žádnou z těchto námitek stěžovatelka v odvolání proti rozhodnutí soudu prvního stupně neuplatnila. Proto tyto námitky, ani v případě jejich eventuální opodstatněnosti, nemůže úspěšně uplatnit v tomto řízení o ústavní stížnosti.

Vrchnímu soudu vytýká stěžovatelka, že v záhlaví citovaným rozhodnutím rozhodl bez jednání, a to aniž by stěžovatelku vyzval k vyjádření souhlasu s tímto postupem, tedy podle stěžovatelky postupoval v rozporu s ust. . Tuto námitku shledal Ústavní soud naprosto nedůvodnou, když v souladu s ust. , které je speciálním ustanovením k ust. , k projednání odvolání stěžovatelky jednání nebylo třeba nařizovat, a to aniž by bylo nutno vyžádat její stanovisko k tomuto postupu. K porušení y tak nedošlo. Vrchnímu soudu stěžovatelka dále vytýká, že jím nebyla poučena o právu vyjádřit se k osobám soudců rozhodujících o odvolání a namítá jejich podjatost, když manžel správkyně je soudcem krajského soudu. Je třeba dát stěžovatelce za pravdu, že absence poučení neodpovídá , na druhé straně je ovšem třeba přihlédnout k tomu, že stěžovatelka žádné konkrétní skutečnosti, pro které by byl důvod pochybovat o nepodjatosti soudců vrchního soudu, kteří o odvolání rozhodovali, neuvedla, když námitka stran osoby manžele správkyně by mohla být uplatněna pouze ve vztahu k soudcům krajského soudu, nikoli k soudcům vrchního soudu. S ohledem na tuto skutečnost není žádného důvodu domnívat se, že by v dané věci rozhodoval podjatý odvolací soud a že by tak právo stěžovatelky na spravedlivý proces, s ohledem na funkci, kterou v občanském soudním řízení plní, bylo nenaplněno. V této souvislosti má relevanci rovněž skutečnost, že stěžovatelka byla v předvolání (na č. l. 54 spisu) k jednání krajského soudu o právu vyjádřit se k osobě soudce dle ust. poučena, tedy byla s existencí tohoto svého práva před samotným počátkem odvolacího řízení seznámena. Mohla tak opodstatněně vycházet z toho, že jí takové právo náleží i ve vztahu k soudcům odvolacího soudu. Pokud tedy Ústavní soud nahlížel na ústavně zaručené právo na spravedlivý proces z materiálního hlediska, tj. v duchu materiálního právního státu, nezbylo mu než konstatovat, že k porušení y nedošlo. V bližších podrobnostech odkazuje Ústavní soud na svoji konstantní judikaturu (např. usnesení

sp. zn.

nebo usnesení

sp. zn.

). Stěžovatelka je dále názoru, že vrchní soud neprovedl nezbytné dokazování, když současně připouští, že ve svém návrhu a v odvolání proti rozhodnutí soudu prvního stupně důkazy výslovně neuvedla. Podle stěžovatelky z judikatury Ústavního soudu vyplývá, že soud musí provést předložené či navržené důkazy, a odmítnutí důkazů či svědků musí řádně zdůvodnit. To se podle stěžovatelky v daném případě nestalo. K tomu Ústavní soud pouze konstatuje, že žádné důkazy, které byly stěžovatelkou (výslovně) navrženy, vrchní soud nepominul. Stěžovatelka uvádí, že vrchní soud zřejmě neměl k dispozici celý spis, když nepřihlédl k dalším dvěma návrhům třetích osob na změnu či zproštění funkce správce konkurzní podstaty stěžovatelky. Ústavní soud zjistil, že krajským soudem k rozhodnutí o odvolání byl vrchnímu soudu zaslán spis obsahující veškeré y až do data postoupení spisu. Pokud jde o údajné nepřihlédnutí k dalším návrhům třetích osob na změnu či zproštění funkce správce konkurzní podstaty stěžovatelky, zjistil Ústavní soud, že o těchto návrzích bylo rozhodnuto (byly zamítnuty) samostatnými usneseními a nebyl důvod, proč by se jimi měl vrchní soud zabývat nebo je zohledňovat též ve vztahu k návrhu a odvolání, o němž bylo rozhodnuto též samostatně. Konečně i námitku stěžovatelky proti tomu, jak bylo rozhodnuto o jejím návrhu, a námitku, že právní závěry vrchního soudu jsou v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními, neshledává Ústavní soud důvodnou. Právnímu závěru vrchního soudu nemá Ústavní soud co vytknout a v této souvislosti odkazuje na naprosto dostatečné odůvodnění v záhlaví citovaného rozhodnutí.

Podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavnímu soudu senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, jde-li o návrh zjevně neopodstatněný. V projednávané věci neshledal senát Ústavního soudu ve vztahu k v záhlaví citovanému rozhodnutí žádné pochybení rozhodujícího soudu, a proto mu nezbylo, než ústavní stížnost podle tohoto ustanovení odmítnout.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 20. října 2008

Michaela Židlická

předsedkyně IV. senátu Ústavního soudu