Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

III.ÚS 1956/08

Ústavní soud rozhodl dne 11. září 2008 v senátě složeném z předsedy Jiřího Muchy (soudce zpravodaj) a soudců Vladimíra Kůrky a Jana Musila mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Mgr. T. M., zastoupeného Mgr. Michalem Trkalem, advokátem v Praze 1, Haštalská 27, proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 25. 4. 2008 sp. zn. a usnesení Městského soudu v Praze ze dne 15. 5. 2008 sp. zn. , takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Včas a řádně podanou ústavní stížností ze dne 4. 8. 2008 se stěžovatel domáhal zrušení shora uvedených rozhodnutí obecných soudů. Dle tvrzení stěžovatele byly porušeny , a d.

Z přiložených kopií napadených rozhodnutí zjistil Ústavní soud tyto skutečnosti.

Stěžovatel byl obviněn z trestného činu loupeže, kterého se měl dopustit u pokladní přepážky v bance ozbrojen pistolí.

Obvodní soud pro Prahu 5 usnesením ze dne 25. 4. 2008 sp. zn. rozhodl, že se stěžovatel bere do vazby z důvodu dle § 67 písm. c) trestního řádu a nepřijímá se jeho písemný slib. Navzdory skutečnosti, že stěžovatel nebyl v minulosti soudně trestán, dospěl soudce k závěru o důvodné obavě z opakování trestné činnosti (silné zadlužení, psychický tlak i vzhledem ke společenskému postavení, odhodlání se k loupeži, promyšlení a naplánování činu, strach před nejmenovaným věřitelem, kterému předal po činu část peněz, nebezpečí podlehnutí tlaku těchto okolností - nutnosti obstarání si finančních prostředků dalších, když lze očekávat spíše nárůst dluhů). Soud vycházel z výslechů stěžovatele před policií i soudem; stěžovatel se k trestnému činu doznal. K argumentu stěžovatele o dobrovolném nahlášení se policii uvedl, že stěžovatel se přihlásil až poté, co mu bývalá manželka oznámila, že byl natočen kamerami. S ohledem na charakter trestné činnosti i okolností, které vedly stěžovatele k páchání, měl soud za to, že nelze účelu trestního řízení dosáhnout jiným opatřením; slib není dostačující.

Stížnost stěžovatele proti prvostupňovému rozhodnutí Městský soud v Praze usnesením ze dne 15. 5. 2008 sp. zn. zamítl. Ztotožnil se se závěrem, že na základě dané důkazní situace je vazba nutná (vysoké dluhy, tíživá finanční situace, promyšlenost a příprava činu, přihlášení se až po mediálním uveřejnění). K námitkám stěžovatele ve stížnosti uvedl, že tyto by mohly snížit závažnost důvodu vazby a mohlo by dojít k nahrazení vazby dohledem probačního úředníka, avšak je třeba nejdříve, aby probační úředník kontaktoval stěžovatele a zjistil více podkladů o osobě stěžovatele a jeho situaci; poté bude teprve možno (znovu) zvážit nahrazení vazby.

V ústavní stížnosti stěžovatel nesouhlasil s tím, že by dluh ve výši 1 300 000,- Kč měl být motivací k dalšímu páchání (naznačil normalitu této výše dluhu v ČR). Proti této obavě soudu dále uvedl argumenty: řádný dosavadní život, ojedinělost činu (exces), přihlášení se a doznání (odmítl závěry o vlivu zprávy od bývalé manželky), způsob spáchání, snaha jednání odčinit, riziko opakování je nižší než kdykoliv před tím (pácháním).

K závěru soudu o strachu stěžovatele z věřitele poukázal na nález Ústavního soudu

sp. zn.

(poznámka: ze dne 4. 11. 1999, in: Sb.n.u.ÚS, sv. 16, č. 156) a uvedl, že "je namístě zvážit, zda z důvodu odepření výpovědi k marginální okolnosti, za situace, kdy se stěžovatel doznal, je na místě z tohoto důvodu, aniž by byly zjištěny skutečnosti jiné, pro vazbu svědčící, vazbu uvalit". Uvedl, že vazbu nelze zneužívat k působení na obviněného, aby se ke spáchání doznal. Opět také uvedl, že ze všech skutečností vyplývá, že se jednalo o jednání ojedinělé a impulzivní.

Stěžovatel dále odkázal na judikaturu Ústavního soudu stran požadavku konkretizace důvodů vazby a citoval část nálezu

sp. zn.

(poznámka: ze dne 30. 11. 2006, uveřejněno na stránkách http://nalus.usoud.cz) hovořící o závažnosti zajišťovacího opatření vazby a o požadavcích na důvody, kterými lze předstižnou vazbu odůvodnit. Stěžovatel má za to, že bylo nedostatečné vycházet u předstižné vazby "z pouhého předchozího spáchání trestného činu na základě psychického tlaku vyvolaného existujícími dluhy a z neochoty označit své věřitele". Stěžovatel má za to, že soud svým postupem popřel zásadu presumpce neviny a vycházel "z jakési nepoučitelnosti stěžovatele".

Dále stěžovatel citoval části nálezu Ústavního soudu

sp. zn.

(poznámka: ze dne 23. 5. 2006, in: Sb.n.u.ÚS, sv. 41, č. 104) hovořící o nutnosti při důkladné znalosti skutkových okolností a důkazní situace svědomitě posuzovat důvody vazby, o požadavku zvažovat, zda je vazba opatřením nezbytným a zda nelze účelu trestního řízení dosáhnout i jiným opatřením, jakož i o nezbytnosti uvedení konkrétních skutečností odůvodňujících vazbu. Stěžovatel je názoru, že soud neměl žádné konkrétní skutečnosti nasvědčující možnosti dalšího páchání, neboť chování stěžovatele po spáchání svědčí o opaku.

Stěžovatel rovněž citoval část usnesení Ústavního soudu

sp. zn.

(poznámka: ze dne 21. 4. 2005, uveřejněno na stránkách http://nalus.usoud.cz) o tom, že účelem vazby nemůže být zamezení páchání trestné činnosti "o sobě" (jinak by mohla být nařízena jakási forma detence osob, které prostě páchají trestnou činnost), a o účelu § 68 odst. 3 písm. e) trestního řádu.

Závěrem stěžovatel poukázal na nález Ústavního soudu

sp. zn.

(poznámka: ze dne 15. 12. 2005, in: Sb.n.u.ÚS, sv. 39, č. 229) s tím, že zákonné důvody pro omezení na osobní svobodě (tj. důvody vazby) je nutno vždy vykládat restriktivně.

Na podporu své argumentace stěžovatel také poukázal na usnesení Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 5 ze dne 6. 6. 2008 č. j. 2 ZT 218/2008-38, kterým byl stěžovatel propuštěn z vazby a vazba byla nahrazena dohledem probačního úředníka; rovněž byl přijat písemný slib stěžovatele (kopii tohoto rozhodnutí stěžovatel předložil). Stěžovatel jednak uvedl, že městský soud v rozporu se závěry Obvodního soudu pro Prahu 5 konstatoval možnost nahrazení vazby slibem stěžovatele, a jednak má za to, že nahrazení slibem bylo akceptováno státním zastupitelstvím, přestože se situace nijak nezměnila.

Ústavní soud dospěl k závěru o zjevné neopodstatněnosti ústavní stížnosti.

Ústavní soud ve své rozhodovací praxi opakovaně připomíná, že je soudním orgánem ochrany ústavnosti a nikoliv třetí (další) instancí systému obecného soudnictví; není v jeho pravomoci vykonávat průběžný dozor nad zákonností postupu obecných soudů v trestních věcech ( y). Vzhledem k principu sebeomezení, který Ústavní soud opakovaně vyjadřuje, není úkolem Ústavního soudu přehodnocovat hodnocení důkazů provedené v trestním řízení. Ústavní soud může zasáhnout do činnosti obecných soudů pouze tehdy, byly-li v řízení porušeny ústavní procesní principy, či jsou-li závěry obecných soudů v extrémním rozporu se zjištěným skutkovým stavem.

Ve věcech, týkajících se omezení osobní svobody vazebním stíháním podle § 67 a násl. trestního řádu, Ústavní soud především vyžaduje restriktivní postup a náležité odůvodnění rozhodnutí o vazbě s poukazem na zákonem požadovanou existenci ,,konkrétních skutečností" ve smyslu uvedeného ustanovení. Výklad ,,konkrétních skutečností" je především věcí obecných soudů, jež musí při znalosti skutkových okolností v dané fázi trestního řízení posoudit nezbytnost vazby či dalšího trvání vazby. Ústavní soud rovněž klade důraz na posouzení (zvážení), zda je vazba nezbytným opatřením pro dosažení účelu trestního řízení a zda nelze tohoto účelu dosáhnout i jinak. Rozhodování o vazbě může být ze své podstaty vedeno toliko v rovině určité pravděpodobnosti (nikoliv jistoty) ohledně důsledků, které mohou nastat, nebude-li obviněný držen ve vazbě. Přesto však je třeba, aby závěry soudu o nezbytnosti (dalšího) vazebního stíhání logicky plynuly z dosud zjištěného skutkového stavu (viz např. stěžovatelem uvedené nálezy

sp. zn.

,

a

).

Z uvedeného vyplývá, že důvody pro zrušení napadeného "vazebního" rozhodnutí spatřuje Ústavní soud především tam, kde je pouze paušální obecné odůvodnění vazby (absentuje posouzení konkrétních okolností a souvislostí věci), či kde se soud nezabývá tím, zda je vazba opatřením nezbytným k dosažení účelu trestního řízení. Kasace na základě ústavní stížnosti však nebude připadat v úvahu, lze-li z napadených rozhodnutí jasně vysledovat objektivní východiska a úvahy soudu a jejich vztah k závěrům, k nimž se obecné soudy při hodnocení osoby obviněného dobraly.

Ve věci stěžovatele je možno konstatovat, že se jedná o rozhodnutí o vzetí do vazby, kdy vazba započala dne 24. 4. 2008 a stěžovatel byl propuštěn z vazby (při současném přijetí slibu a nahrazení vazby dohledem probačního úředníka) na základě rozhodnutí státního zastupitelství ze dne 6. 6. 2008.

V ústavní stížnosti stěžovatel uvedl jednak námitky, které již předestřel před obecnými soudy (viz výše: exces v jednání, dosavadní život stěžovatele, absence skutečností nasvědčujících obavě z opakování, osoba stěžovatele a jeho situace, subsidiarita vazby - možnost nahrazení slibem či probací, nemožnost odůvodnit vazbu finanční situací) a jednak argumenty nové (rovněž viz výše).

Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí a dospěl k závěru, že nenesou znaky libovůle nebo nedostatky, které by odůvodňovaly zásah Ústavního soudu z důvodu porušení stěžovatelových ústavně zaručených práv. Soudy v napadených rozhodnutích dostatečně a konkrétně uvedly důvody pro vzetí stěžovatele do vazby dle § 67 písm. c) trestního řádu a rovněž je zřejmá jejich úvaha o nutnosti tohoto opatření v dané fázi trestního řízení. Současně druhostupňový soud (pružně na základě námitek vznesených stěžovatelem ve stížnosti) naznačil možné budoucí nahrazení vazby mírnějším opatřením - probací, avšak za určitých podmínek; probace byla realizována v časovém horizontu výše uvedeném. V žádném případě není z rozhodnutí druhostupňového soudu patrno, že by, na rozdíl od soudu prvostupňového, připustil nahrazení vazby (toliko) slibem, jak tvrdí stěžovatel. K oběma rozhodnutím lze uvést, že závěry soudů nejsou v extrémním rozporu se skutkovými zjištěními a rozhodnutí obsahují uvedení konkrétních skutečností odůvodňujících vzetí stěžovatele do vazby; rozhodnutí se pohybují zcela v mezích ústavněprávních limitů státní moci. Z rozhodnutí soudů nevyplývá, že by stěžovatel byl vzat do vazby pouze "pro odepření výpovědi k marginální okolnosti - věřiteli, aniž by byly zjištěny skutečnosti jiné". Odepření sdělení jména věřitele bylo pouze konstatováno, zatímco jedním z důvodů vzetí do vazby byl (reálný) tlak věřitele či věřitelů na stěžovatele; stěžovatel nebyl vazbou nucen k žádnému doznání (když se navíc již sám předtím doznal). Nemůže obstát ani zpochybnění vazby výší dluhu, kterou stěžovatel nyní (paradoxně) prezentuje jako normální a obvyklou.

Protože Ústavní soud neshledal porušení stěžovatelových ústavně zaručených práv, postupoval dle , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, a ústavní stížnost pro zjevnou neopodstatněnost odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 11. září 2008

Jiří Mucha

předseda senátu Ústavního soudu